ČERNÁ ZVĚŘ V LESE

Černá zvěř v lese

Černá zvěř přechází na značné vzdálenosti za potravou a do míst, kde kromě potravy má také kryt a klid 

Snaží se využívat nižší teplejší polohy, které byly v dřívějšku odlesněny na zemědělskou půdu a mají kyprou ornou vrstvu pro hledání potravy. V době vegetace zde černá zvěř má dostatek potravy a současné rozlohy bloků zemědělských plodin ji skýtají také dostatek krytu a klidu. V těchto oblastech si černá zvěř vytvoří dostatek zásob tuku i na zimní období, proto snáze přežije krátkodobé mrazy i s vyšší vrstvou sněhu. Starší zvěř je schopna přežít snížení své hmotnosti až o 40 %, zatímco mladá zvěř jen kolem 25 %. Výška sněhu 40 – 50 cm je pro černou zvěř snesitelná i při mrazech kolem -30 °C, při krátkém nepříznivém období.

Jedná se o zvěř, která v důsledku pronásledování přešla z denní na noční aktivitu, ale v oborách, kde je dostatek klidu, si denní rytmus zvěř ponechala.

V lesních porostech černá zvěř využívá hlavně hustých mlazin, kde má dostatek klidu a krytu před nepřízni počasí. Jehličnaté houštiny ji dobře chrání před ledovými větry a je v nich vyrovnanější teplotní ochrana. Již od května se černá zvěř zdržuje v lánech řepky olejky a po zvýšení porostů slunečnice a hlavně kukuřice zůstává v porostech často až do konce roku, resp. do sklizně plodin.
V našich podmínkách nemá černá zvěř přirozených nepřátel jako např. na Slovensku a Polsku (vlk, rys), proto udržení početních stavů černé zvěře je závislé jen na lovu. Černá zvěř se řadí do skupiny všežravců a je konzumentem jak bylinné, tak i živočišné potravní složky. Podle místního výskytu bere za potravu i mláďata srstnaté zvěře např. srnčata, zajíčky, z pernaté zvěře bažanty i koroptve s jejich násadou. Velmi prospěšná je černá zvěř při hubení drobných hlodavců a také lesních hmyzích škůdců (mniška, sosnokaz, chroust aj.).

Základním faktorem značného zvýšení početních stavů černé zvěře je rozšíření potravních, klidových a krytových možností, resp. zemědělských kultur na značných plochách. Lov zvěře je v těchto porostech prakticky znemožněn.
Na zimu se postupně začne zvěř sice vracet do lesních porostů, ale i zde ji uživatelé honiteb předkládají další energetická krmiva na vnadištích, krmelištích či jinými formami. Každý asi zná někdy až ohromné hromady krmiva vyváženého do honiteb.

Černá má tak nadbytek potravy nepřetržitě po celý rok, a nelze se divit, že denní přírůstky jsou často u černé zvěře vyšší než u domácích prasat a přesahují až 1 kg za den! Můžeme si tedy za to my sami – myslivci a musíme si uvědomit, že bohatou potravní nabídkou zároveň podporujeme nežádoucí trvalé chrutí nejen dospělých, ale i velmi mladých bachyní.

Popsat poutavě lovecké úspěchy každý neumí... I fotografie je kvalitní zřejmě iPhonem Apple. A to bylo třináctého v pátek!

Lončák -bachyňka

Pátek třináctého

Volba dnešního večera je jasná. Na včerejší schůzi jsme se dozvěděli, že kukuřičná pole u nás letos neskončí dle původního předpokladu v bioplynce, ale zůstanou na zrno. Bohužel jsme široko daleko jediní s takto prostřeným stolem a tak se čuníci pilně připravují na nadcházející zimu.
Kukuřice jsme dnes vyvoněli novým kokošanelem a tak si vybírám pole s jílkem za kolejemi, které stojí mezi ní a lesem. Rodinné povinnosti mě uvolňují až po sedmé hodině a špatný vítr přinutí jít ¾ kilometru z druhé strany a zasednout na stožár v nejvzdálenějším koutě pole.
Navíc světla je opravdu velmi, velmi málo, tedy v porovnání s posledními dvěma čekanými, kdy jsem hlídal pole hned za městem a tak už po hodině mám roupy a lituji dnešního výběru a nakonec jen ujitá vzdálenost mě udržuje na místě. Ve ¾ na devět se však situace rychle mění.

Po krátkém varování sýčka je již slyšet praskání a šustot a občasné kviknutí v lese přede mnou. Připravuji se a beru do ruky kulobrok. Lámání je už skoro u kraje borku 50 m od stožáru. Steiner však zatím nic neodhalil a lomoz rázem utichá. Ticho před bouří trvá nekonečně dlouho, až nakonec se tlupa dá do pohybu krytá hustými větvemi na okraji.

 Velká bachyně ji zkušeně vyvádí do pole pod větrem a stále jistí. V jílku po kolena vidím bachyni a čtyři lončáky jakž takž, ze selat míhajících se pod nimi jen hřbety. I když to nemám rád, nakonec kvůli jistotě přeci jen lovím z kapsy baterku. Rozsvěcuji ji nad sebe a pomalu s ní sjíždím dolů na pole. První jdoucí bachyně je už skoro na větru a tak vím, že mi moc času nezbývá. Se světlem zrychlili i lončáci a strhávají sebou zbytek tlupy. Pomalu mi mizí ze zorného úhlu, když se z lesa vyhupují další dva lončáci a klusají za ostatními. Vybírám si ve světle prvního - tmavšího a posílám za nim své „hej,hej“. Prudce se zasekne, ale bohužel také stočí na ostro. Rychle tedy přejíždím na toho druhého, který stojí předpisově na široko. Ve světle baterky si už jen stačím všimnout zježených tmavých štětin na hřbetě, a jakmile se kříž dotkne lopatky, ztichlou nocí třeskne rána, která se v ozvěně vrací od stěny lesa.

Všechny kusy v nastalém zmatku běží zpět do lesa, jen poslední vodící bachyně se těsně před ním zastavuje a temně odfukuje. Nakonec i ona zabíhá a já kuželem světla a dalekohledem marně propátrávám pole. Nikde nic, pomalu si přehrávám předešlé okamžiky a ujišťuji se, že jako první do lesa zaběhl samotný lončák a až po chvíli zbytek tlupy, tak snad musí ležet? Obvyklou čtvrt hodinu nedočkavě zkracuji na pět minut a už se soukám dolů. Oddechnu si teprve, až když po 100 m nacházím skrytou v řádku ležet cca 50 kg lončačku.

Po chvíli už u ní poklekám s dubovým úlomkem, vzdávám Lovu zdar a v duchu děkuji mysliveckým patronům, že nade mnou dnes drželi ochrannou ruku a tak jako já nelpí na pověrách. Po vyprchání těchto pomíjivých okamžiků štěstí, si také pomalu začínám uvědomovat délku trasy, kterou ještě dnes s popruhem na zádech absolvuji. Tak přeji Lovu zdar, všem co dnes vyrazili tak jako já.

Petr Hruška, sociální sítě Myslivost a Myslivci Sobě

LOVECKÉ PŘÍBĚHY A KAMERA FOTOGRAFA. Lovecké příběhy, Lovy fotoaparátem, Lovy černé zvěře, Naháňky.

PRASE DIVOKÉ

LOVY BEZE ZBRANÍ

Přijíždím na místo ve starém Honekrovi mezi prvními. Po chvilce domlouvání jsem přijal místo k zaparkování a píchnul auto do závěje. Přátelské poklepání pravicí a už jen čekáme, až se všichni myslivci sejdou. Myslivců na smluveném místě přibývá a s tím i hlahol vášnivě diskutujících.

Já jen tiše stojím na kraji hloučku poslouchajíc barvité historky a sleduji okolí. Mou pozornost upoutal náhlý rozruch okolního ptactva. Byl to jen mžik. Rychlý jestřáb prolétl nízko nad střechami domů. Rychle se zorientoval v okolí a bleskově napadl hejno holubů. Já jsem sáhl po foťáku a snažil se zachytit jestřába do pasti mého teleobjektivu. On opakoval útok znovu. Udělal kruh kolem chalupy, ale holubi už byli ti tam. Já udělal jen pár "hozených"snímků, ale valný úspěch jsem nepředpokládal.

Skupina lovců se dala pomalu do pohybu. Jdeme chvíli po silnici a pak uhýbáme do zasněženého lesa. Pozoruji okolí a v mysli si vybavuji místo, kde by se mi nejlépe fotilo. Ale stejně zaleží na tom, kam mne závodčí postaví, říkám si.

Najednou se zastavíme a po krátké diskusi závodčí posílá lovce do dvou směrů. Já mám jít s bráchou na cestu uprostřed přehledného smrkového porostu.

Vyšlapujeme čerstvě napadaným sněhem, až zastavíme uprostřed lesní cesty. Zde je naše stanoviště. Mávnutím ruky se ujišťujeme, zda o nás soused ví a už jen čekáme, až zazní povel honcům k postupu. Já si také připravuji své fotografické nádobíčko a stavím objektiv s foťákem na jednonožní stativ, což mi umožňuje volnost pohybu objektivu a přitom je jeho oporou.

Povelová trubka zahájila lov. Honci jsou příliš daleko, abychom slyšeli jejich hlahol. A tak je všude zatím jenom bílé ticho. Občas jen, jak foukne vítr, spadne trochu sněhu z větví a rozsype se na tisíc vloček, které se třpytivě snáší v zimním slunci na promrzlou zem. Oba s bratrem stojíme vedle sebe a vnímáme tu zimní krásu. Sem tam něco tiše prohodíme, ale přitom bedlivě sledujeme hustý porost před sebou.

Najednou jsme zpozorněli. Jako bychom slyšeli nějaký zvuk. Najednou jako dělová koule vylítl z mejta větší lončák a ladným klusem utíkal přes volný smrkový porost k naší cestě. Rychle jsme oba nasměrovali své "zbraně" na cestu. Táhnu fotoaparát s divočákem a ve chvíli, kdy vybíhá do volného prostoru, mačkám spoušť. Cvak, cvak, cvak, cvak, foťák maká co může. Vedle mne třeskla rána a divočák byl ten tam. Vše se odehrálo tak rychle, že teprve teď vstřebáváme to, co se před chvílí stalo. Oba analyzujeme, jak jsme uspěli.

Honza předpokládá, že asi chybil. Aby neohrozil lovce v řadě, nemohl táhnout s divočákem jako já. Takže měl na míření velmi málo času. Já jsem ale tušil úspěch.

Po ukončení leče jsme se šli hned podívat na nástřel, ale tam nebyla ani kapička barvy. Jen přestřelený mladý modřín. Čímž si tedy, jak pravil jeden z myslivců, způsobil škodu ve vlastním revíru, takže vlastně k žádné vážné škodě nedošlo.

NA LOVECKÝCH STEZKÁCH. ČERNÁ ZVĚŘ.

Černá zvěř v lese

Při jedné pochůzce lesem jsem narazil tři šňůry velkých stop

Podle velikosti patří asi větším rytířům lesních houštin. Stopuji, poměřuji, počítám, kolik jich v tlupě mohlo asi být. A již rychlejším krokem si to štráduji přes pole k lesíku, který je již v dohlednu. Tam mne také neomylně stopy vedou. Sto metrů před krajem hvozdu uhýbám doprava, abych zjistil, zda divočáci v lese našli místo denního odpočinku.

Po pečlivém obeznání zjišťuji, že žádné stopy divočáků ven nesměřují. Je tu tedy šance, že by se dnes mohl konat lov na černou zvěř a já bych mohl získat svůj vysněný snímek běžícího divočáka na sněhu, který mi už kolikrát jen o vlásek utekl.
Proto volám bratrovi, abych mu sdělil výsledek obeznávky a domluvil se na případné lovecké akci. Bratr mi ale obratem mé plány rozhodil slovy, že se pravděpodobně chlapi nesejdou a naháňka asi žádná nebude.

Dostal pozvání na podobnou akci k sousedům. A ať prý jdu s ním. Na nic jsem nečekal a s radostí nabídku přijal.

Rudl prasat je rodina. Vede ho zkušená nejstarší bachyně, dále jsou zde přítomny její dcery, vnučky a selata. Vůdčí bachyně, vodí po celý rok selata a rozhoduje o všem důležitém v rodinném dění.

RUDL PRASAT JE RODINA

Nárůst stavů prasat

 Škody v polních a lesních kulturách, ale dnes již i v městských částech, zahrádkářských koloniích, hřištích apod., se stávají i nebezpečnou hrozbou.

Řešení tohoto neutěšeného stavu u nás spočívá na bedrech pouze mysliveckých společností, diskuze o tom, že situaci by lépe řešili profesionální střelci je asi zbytečná, kusé zprávy z oblastí, kde tito působí, hovoří jasně, že se s tímto vypořádat také nedokážou. On totiž pokles stavů nezáleží pouze na tom, kolik prasat se odstřelí, rozhodující je i to, kolik se jich narodí. A zde jsem toho názoru, že používané způsoby lovu, zákonem stanovené doby lovu jednotlivých kategorií divočáků, ale dnes i v neposlední řadě doporučení Ministerstva zemědělství, způsobují právě navýšení počtu této zvěře.

Jsem toho názoru, že právě způsoby a doby lovu této zvěře mají přímý vliv na množství plných bachyň, to zda je nebo není žírný, příznivý rok pro prasata, má vliv na množství metaných selat jednotlivými bachyněmi a jejich životnost.
Mám dojem, že k řešení problému může pomoci podrobnější poznání ekologie a etologie prasat. Z článků, které jsou publikovány některými výzkumnými ústavy, které se zabývají chováním divokých prasat, vyplývá těchto několik málo poznatků.

Rudl prasat je v podstatě rodina. Vede ho zkušená nejstarší bachyně, dále jsou zde přítomny její dcery, vnučky a selata. Vůdčí bachyně, pokud se nepřihodí nic mimořádného, vodí po celý rok selata a rozhoduje o všem důležitém v rodinném dění.
Z toho je nejdůležitější stimulace chrutí celé rodiny, které spadá při normálním průběhu života rodiny na měsíce listopad a prosinec.

V tomto období však dochází k nejintenzivnějšímu lovu, je povolen lov dospělých kňourů a bachyň. Začíná padat sníh, dochází tedy k dobré čitelnosti, kde je právě rodina zalehnuta. Ale i společných lovů na drobnou zvěř je využíváno k nejméně vhodnému způsobu odlovu. Pokud se zjistí zalehlá rodina, ta se obklíčí a nastane cosi, co lze přirovnat množstvím vypálených ran a hlukem, k bitvě tří císařů u Slavkova.

Padne jedno, možná dvě prasata, a výsledek? Rozehnání rodiny do všech světových stran má určitě fatální důsledky.

 Těžko lze předpokládat, že prvořadým úkolem členů této rodiny černé zvěře je zase se spojit dohromady. Všechny bachyně, včetně již odrostlých jarních selat, totiž dostaly již pokyn od vůdčí bachyně k chrutí, a tudíž lze předpokládat, že po ztrátě ochrany dospělým kňourem a bez přítomnosti vedoucí bachyně jsou pokládány i lončačky a jarní selata potulujícími se kňourky menších hmotnostních kategorií.

Domnívám se proto, že šetrné vytlačení prasat z lože a odstřel třeba dvou lončaček maximálně dvěma střelci, tak aby rodina zůstala pohromadě, by splnilo účel daleko lépe.

Odstřel dospělých kňourů je zákonem stanoven na měsíce srpen až prosinec. Dovolím si tvrdit, že odstřel těchto kňourů minimálně v měsících říjen až prosinec postrádá jakoukoliv logiku. Je to opět období hlavního chrutí a u každé rodiny je důležitá přítomnost dospělého kňoura. Téměř u každého článku napsaného nějakým odborným ústavem se dočteme o nedostatku dospělých kňourů v přírodní populaci. A právě v době, kdy se nejvíce nedostatek projevuje, je nařízeno zákonem dospělé kňoury lovit.

Odchytová zařízení jsou podporována dotacemi Ministerstva zemědělství. Podle mého přesvědčení jsou doporučení, jak mají být tato zařízení používána, to je k odchytu selat, velmi chybné a opět kontraproduktivní.
Pokud by měly plnit účel snižovat stavy této zvěře, je nutno provést odchyt nejen selat, ale celé rodiny a provést patrně její následnou celou likvidaci. Nejdůležitějším předpokladem k tomu, aby nedošlo k chrutí u rodiny během roku, je totiž to, že vůdčí bachyně vodí alespoň jedno sele. Pokud selata bachyni všechna odchytíme, reaguje na to brzkým vstupem do chrutí a s ní do chrutí vstupují všechny další nevodící bachyně. Protože ale toto chrutí začne probíhat mimo hlavní sezónu, kdy kňouři aktivně bachyně vyhledávají, lze předpokládat, že budou bachyně pokládány jakýmkoliv kňourem, kterého náhodně potkají a zákonitě budou v chrutí bachyně ve větším množství.

Doporučení preferovat odstřel dospělých bachyň jsem asi moc dobře nepochopil.

Vždy nejpotenciálnějším nositelem plodnosti jsou a budou lončačky. Pokud bych si měl vybrat, určitě bych ulovil lončačku. Vždyť u starších bachyň ani nevíme, zda už není za zenitem své plodnosti, ať už se jedná o počet selat, nebo jejich životaschopnost.

Připomínku však mám k některým z mého pohledu žabomyším válkám, vedeným v mnoha diskuzích, které jsou však podporovány jistou tradicí mysliveckého konání, ale i zákonem. Předně se jedná o možnost odstřelu plné lončačky. Myslivci se rádi vyjadřují v tom smyslu, že se v přírodě snaží zastoupit predátora. Je třeba si uvědomit, že predátor uloví snáze kořist nějakým způsobem handicapovanou, to je nemocnou, zraněnou, ale sem patří i nevyspělé plné bachyňky.

Rozhodně jsem však proti odstřelu vodících bachyň jakéhokoliv věku, protože jejich úniková schopnost v přirozeném prostředí je zase větší než u jejich selat. Dalším tématem v této kategorii, je lov lončáků obou pohlaví a jejich hodnocení podle věku, s vyvozováním důsledků při překročení věku třeba o dva měsíce. Vždyť toto nemá pro praxi žádný význam.

Určitě bych uvažoval o stanovení jiného kritéria pro posouzení celoročního odstřelu. Napadá mě třeba stanovení živé hmotnosti, které mohou lončáci dosáhnout do konce druhého kalendářního roku, pokud se narodili na počátku roku předchozího. Logicky by se sem bez jakýchkoliv problémů mohly schovat sanitární odstřely starších kusů poraněných, nemocných, špatně vyvinutých. Ale to je pouze můj nápad, možná by se našlo kritérium vhodnější.

O odstřelu dospělých kňourů již jsem se rozepisoval. Po přečtení některých diskuzních stránek na toto téma se domnívám, že na scénu vstupuje nová nezdravá myslivecká tradice, která určuje lov dospělých kňourů způsobem, když ne já, tak soused. Co na to říci. Pokud takto myslivci černou zvěř loví, nechť nepředstupují před veřejnost jako ochránci přírody a lidé, jejichž počínání je rozhodující pro přežití zvěře ve volnosti. Při různých přehlídkách a slavnostech jsou prezentovány trofeje jako výsledek myslivecké činnosti a mysliveckého hospodaření. Nechápu toto u černé zvěře. Vždyť trofej je pouze taková, v jakém úživném prostředí tato zvěř konkrétně žije a kdy onoho myslivce se zbraní potká. Jiná souvislost mezi mysliveckým hospodařením a velikostí zbraní mi jaksi uniká. Docela bych se přimlouval, aby nebyly na výstavách u těchto trofejí uváděny jména lovců, což by možná snížilo tlak na jejich získání.

František Dvořák

ČERNÁ ZVĚŘ. Na zásah reaguje nejvíce její pírko, které, je-li svěšené, signalizuje těžký zásah, zatímco zvěř zdravá ho při útěku obvykle nese ve výšce.

ČERNÁ ZVĚŘ V KRYTU

Zvěř černá. Na zásah reaguje nejvíce její pírko,

 které, je-li svěšené, signalizuje těžký zásah, zatímco zvěř zdravá ho při útěku obvykle nese ve výšce.

Při zásahu krku divočák potřepává hlavou, a je-li rána posunuta do šíje, odchází velmi daleko. Právě kvůli možnosti zásahu šíje se musíme rány na krk pokud možno vyvarovat. Páteř má v tomto místě zakřivení, které ji vychyluje o několik centimetrů směrem dolů a hřbet vytváří výrazný hřeben s vysokými páteřními trny. 

Průstřel krku bez porušení kanálu míchy je těžké poranění, po kterém zvěř velmi dlouho zhasíná, z nástřelu odbíhá a nezřídka zůstává nedohledána. Zásah komory značí černá rozevřením ryje, zařváním a s hlavou skloněnou k zemi prudce prchá. 

Zásah na měkko neznačí vůbec, při ráně na páteř se snaží odvléct do krytu a často bolestivě naříká. Těžce zasažený kus také dříve či později opouští tlupu, odbočuje ze stopní dráhy a odbíhá jiným směrem.
Čitelnost zásahu je u černé navíc značně zkomplikována skutečností, že se střílí za zhoršených světelných podmínek a myslivec se tak musí spolehnout především na sluch.

Někdy se stává, že značení zvěře nepostřehneme vůbec. V takovém případě je nutné registrovat zvuky a chování odbíhající zvěře. Naráží-li například zvěř na překážky, usuzujeme na ránu na komoru, speciálně na zásah srdce. 

Potřásá-li hlavou, může to být poraněná čelist nebo krk. Jde-li zvěř pomalu, zastavuje se a ohlíží, popřípadě po chvíli zaléhá, je střelena na měkko. Ten, kdo zná pohyb zdravé zvěře, snadno postřehne zraněný běh nesený v nepřirozeném úhlu.
Dobře si všimneme také zvuků pádu zvěře a následných smrtelných křečí (tzv. odkazování), což nám může velmi usnadnit dosled.

Zůstává-li naopak zvěř po zásahu bez značení stát na místě se vztyčenou hlavou, rozhlíží se, jistí, srnec pobekává, případně pokračuje v pastvě, je kus s největší pravděpodobností chybený.

LOVY ČERNÉ ZVĚŘE. Dbát na dobrý vítr a mít u sebe opěrnou hůl - pirštok. Zvěř reaguje na odkryté části těla. Většina lovců však preferuje spíše čekanou.

ČERNÁ ZVĚŘ V LESE

Zcela jistě se vám již stalo, že zkušená vedoucí bachyně cestou ke krmelišti tlupu odložila v krytu a šla se přesvědčit, zda na posedu někdo nesedí

V první řadě si dojde pro vítr a zkontroluje lovecký chodník k posedu, kde hledá čerstvou lidskou stopu. Teprve, když se ujistí, že je vše v pořádku, dá ostatním pokyn k návštěvě vnadiště. V opačném případě zafučí a všechny kusy v tichosti opustí nebezpečný prostor.

V následujících řádcích se pokusím přiblížit některé méně tradiční způsoby lovu černé zvěře. Letos bude zažitý způsob lovu totiž ještě složitější, neboť se nacházíme v semenném roce buků a dubů, kdy je země pod stromy doslova zasypána plody. Tím pádem zvěř samozřejmě upřednostňuje potravu, která je pro ni přirozená a na krmeliště či vnadiště dojde jen zřídka, aby si změnila chuť. Pokud chceme prasata navyknout častěji docházet ke krmným zařízením, musíme jim tam nachystat potravu složenou ze surovin, které jsou pro ně vzácné, dá se říci pamlsků. Mezi ně bezesporu patří dužnatá krmiva jako řepa nebo ovoce.

Ne pro všechny z nás je jednoduché dopravit ke krmnému zařízení dužnaté a často velmi těžké krmivo, ať už z důvodů složité dostupnosti krmiva či krmného zařízení. V tomto případě je ideální využít krmné aroma. Osobně se mi při lovu nejvíce osvědčilo aroma lanýže, francouzské houby, toto aroma černá zvěř přímo miluje.

Divočákům při takovémto žírném roce často chybí živočišná složka potravy, a proto chodí převážně na louky vyrývat různé larvy brouků nebo myši. Proto je také nalákáme na zbytky masa, vývrhy zvěře nebo ryb. U tohoto druhu vábení však hrozí, že se za vyšších teplot rychle zkazí a může tak dojít k zamoření okolí nepříjemným zápachem. Proto je vhodnější použít aroma. Kupříkladu vůně ryb přiláká i další predátory jako je liška, kuna či jezevec.

Můžeme použít také přivábení divočáků pomocí moče říjné bachyně nebo moče jiného kance. Je důležité používat extrakty jednoho druhu a ne směs močí od více zvířat. Doporučuji moč nastříkat na stromy nebo aplikovat do automatického rozprašovače, který v intervalech dávkuje sekret do ovzduší. Kanci pak reagují na vůní bachyně ve chrutí nebo na pach jiného kance - soka. Díky těmto vnadidlům se mi daří udržet kance v oblasti, kde potřebuji a zakrmuji.

Při příchodu k posedu je také velmi nutné dbát na směr větru. Kuřáci jej zjistí jednoduše pomocí zapálené cigarety či zapalovače, my ostatní pak puštěním smítka, bublifukem či pomocí detektoru kouře, který je bez zápachu a perfektně nám ukáže směr větru pomocí imitovaného kouře. U nás se jedná o novinku, hit letošní lovecké sezóny, na západ od našich hranic je však takový detektor nezbytnou pomůckou každého myslivce již několik let.

Úspěšný lov závisí na mnoha faktorech. Kdysi nepředstavitelné se dnes stává realitou. Často se musíme snažit eliminovat svůj vlastní pach ve stopě a zakrýt všechny části těla, abychom měli patřičný lovecký úspěch. K tomu účelu se mi nejvíce osvědčil tzv. eliminátor pachu, dostupný ve verzi bez zápachu nebo s vůní čerstvé půdy.

Nejen pro aktivní způsob lovu jako je šoulačka se dnes doporučuje zakrýt obličej a ruce maskami a rukavicemi. Je neuvěřitelné, jak zvěř reaguje na odkryté části těla. Vyhledává je a vidí na velkou vzdálenost.

Nyní se asi mnozí z vás chytají za hlavu a říkají, že to nikdy nepotřebovali a přesto lovili. Je pravdou, že dříve jsme takhle neuvažovali. Tehdy ale ani nebylo možné si takové doplňky pořídit. Dnes je však jiná doba a na základě zkušenostní svých i ostatních lovců mohu tyto drobnosti pro úspěšný lov jen doporučit.

 Letos je semenný rok a budeme tedy nuceni jít za zvěří také do porostů, kde se paství. V takovém případě je ideálním způsobem lovu šoulání (nejlépe na sněhové pokrývce). K takovému lovu se musíme rovněž řádně přichystat. Není příliš vhodné použít klasické zelené oblečení. Měli bychom použít převlek v bílé kamufláži. Samozřejmě nesmíme zapomenout zakrýt také obličej a ruce. Jedná se o zajímavý, avšak velmi málo využívaný způsob lovu. Přitom je účinný a vzrušující. Velmi rád takto lovím a to dosti úspěšně.

Samozřejmostí je dbát na dobrý vítr a mít u sebe opěrnou hůl - pirštok. Ten by měl být z přírodního materiálu jako je dřevo, protože při manipulaci nezpůsobuje hluk.

Většina lovců však preferuje spíše čekanou. Přes den zjistí, kterou lokalitu zvěř navštěvuje a pak si tam připraví například přenosný posed. Nejlepší je používat skládací duralové opěrné žebříky nebo šplhací posedy, se kterými můžeme vyšplhat i do větších výšek. Tyto posedy jsou relativně lehké a také se s nimi lépe manipuluje. Při výběru je však třeba dbát na kvalitu provedení. Přeci jen budete sedět ve výšce několika metrů nad zemí a pád z této výšky může mít velmi vážné následky. Při tomto způsobu lovu musíme vždy dojít na místo v dostatečném předstihu, abychom v klidu seděli ještě před příchodem zvěře.

Tímto článkem jsem chtěl představit či připomenout i jiné a nové způsoby lovu černé zvěře než klasické sezení u hromady krmení, na kterou bude zvěř jen stěží docházet. Dobře totiž ví, že jí tam hrozí velké nebezpečí. Článek jsem postavil na vlastních poznatcích z lovu za použití nově dostupných doplňků. Přeji všem mnoho loveckých zážitků.

Miroslav RUDEL

Diskuze nad praktickým použitím svítilen při lovu zvěře a zvěře černé v honitbách, kde byla z tohoto zakázaného způsobu udělena orgánem státní správy výjimka. Ovládání a výkon TK09.

Kdy svítilnu použít?

Kolik je selátek? Počítej...

 Osobně lovecké svítilny započítávám mezi jednoduché, účinné a cenově dostupné pomůcky pro lov černé zvěře za zhoršených světelných podmínek. Na straně opačné je ale nepovažuji za univerzální řešení pro lov v nočních hodinách. Především za naprosté tmy, kdy téměř „slepý myslivec“ musí vyhledat zvěř za pomoci sluchu a pak ze zoufalosti posvítit do okolního prostoru, je jejich použití velmi sporné. V tomto případě příliš pozitiv nenacházím.

Svítilny jsou však skladnou, pohotovou a univerzálně použitelnou pomůckou při přechodu dne a noci, kdy nás na místě čekané zdrží lomozící černá, které se za dobré viditelnosti nechce z houštiny. Stejně tak nám výtečně poslouží během měsíční noci, kdy se zvěř nekonečnou dobu zdržuje pod nízko zavěšenými větvemi a na zastíněných průsecích. Jsou tedy velmi dobré v situacích, kdy může alespoň „přečíst stíny“. Právě pak nám mohou svítilny výrazně pomoci.

Předesílám, že předchozími větami nehodlám oponovat zastáncům „nočního vidění“ jakéhokoliv provedení a principu, ani se nehodlám z prostorových důvodů tomuto tématu nyní věnovat.

Jako rozumné mi rovněž přijde použití svítilny nasazené na zbrani při dosledu. Probíhá často po setmění a na případné umístění dostřelné rány nebývá příliš času. Vezmeme-li navíc v potaz stále častější útoky černé zvěře na psy nebo myslivce, stává se rychlý a bezpečný výstřel často nevyhnutelným.

Již dříve mne proto napadlo, nakolik souhlasí střed světelného kužele s případným umístěním zásahu. Jádro kužele bývá u výkonných svítilen velmi výrazné a ostře ohraničené. Při upevnění na zbrani s optikou, která rychlé zamíření na krátkou vzdálenost v hustém porostu prakticky znemožňuje, se tedy může v nouzi jednat o krajní řešení, jak přibližně zamířit. Při použití svítilny na zbrani opatřené mechanickými mířidly nebo kolimátorem je pak při dosledu efektivita svítilen zřejmá na první pohled.

Z důvodu dosažení co nejlepšího souladu mezi oběma osami jsem vyzkoušel nejrůznější způsoby upevnění svítilny na zbraň. Jednalo se o montáže na puškohled, montáže kleštinové, násuvné i založené na principu suchého zipu. Jednoznačně nejlépe mi v tomto směru ovšem vyznívá magnetická montáž, na kterou lze svítilnu pevně fixovat objímkou. Její pohotové upevnění na spodní linii hlavně je přitom nečekaně pevné, funguje pro všechny typy zbraní a při troše trpělivosti se obě osy podaří dobře srovnat. Svítilnu lze s touto montáží umístit do libovolné vzdálenosti od předpažbí a celou sestavu navíc pootočit podle potřeby do strany, což je vhodné například při nesení zbraně na rameni, opření při míření z posedu nebo od kmene stromu.

V případě TK09 a uvedeného uchycení má jádro světelného kužele ve vzdálenosti 3 metry průměr těsně pod 30 cm. Pokusíme-li se na tuto vzdálenost porovnat osu hlavně se středem světelného kužele, zjistíme, že se liší o zhruba 3 cm, což odpovídá rozdílu danému zavěšením svítilny pod hlavní.

Ovládání a výkon TK09

V rámci testování loveckých svítilen mi prošla rukama pestrá škála produktů různých výrobců. Největší rozdíly mezi nimi shledávám především z hlediska uživatelského komfortu ovládání, způsobu přepínání intenzity světla a v počtu dostupných režimů. V tomto směru preferuji zadní dvoupolohového vypínače a další ovládání na těle nebo hlavě svítilny pro přepínání režimů s pamětí naposledy použitého stupně.

Zadní cyklické přepínání pomocí jediného vypínače mi příliš nevyhovuje a je to snad jediný nedostatek, který bych osobně na nové TK09 shledal. Na straně opačné však musím konstatovat, že jsem si na způsob ovládání rychle zvykl a jako rozumný kompromis mi nakonec přišla i skutečnost, že se svítilna zapíná přímo do nejvyššího režimu výkonu, který je z hlediska okamžitého použití nejvhodnější.

V tomto směru výrobce učinil další rozumný krok, který vedl k zjednodušení provozu ve třech režimech výkonu označených jako high (900 lumenů), mid (450 lumenů) a low (50 lumenů). Jejich rozložení je z praktického hlediska velmi dobře odladěno a skvěle odpovídá základním oblastem využití - střelbě i pozorování na velkou vzdálenost, dosledu a přisvícení při přesunech honitbou, vyvrhování zvěře aj. Samozřejmostí je u TK09, stejně jako u většiny jiných svítilen, zábleskový režim pro případné krizové situace.

Zvyšování dalšího výkonu dané kategorie svítilen se může zdát především jako marketingový tah. Proti tomu nelze mnoho namítat. Osobně bych v něm ale shledával i významný dopad pro praxi. Delší světelný dosah znamená větší univerzálnost svítilny a posun záběru jejího využití při sčítání zvěře, dohled v honitbách, dosledy v otevřeném terénu, využití coby prvku pasívní ochrany aj.

Dálkový spínač

Jak jsem již předeslal v úvodu, vybavil jsem se rovněž novým typem dálkového spínače, který výrobce ke svítilně nabízí. Jeho inovace spočívá ve dvou prvcích.

Za prvé byla tato pomůcka doplněna o dvoupolohový vypínač umístěný na ovládacím segmentu na konci kabelu. Lépe řečeno, tento vypínač sem byl přesunut z boku závitové části, kde se nacházel u původního provedení. Jeho chod je absolutně tichý a funguje na lehký dotyk. Klasický momentový spínač, vyžadující držení, z ovládacího prvku nezmizel a výrobci se jej sem podařilo integrovat společně s popsaným vypínačem. Uživatel má tedy možnost aktuální volby způsobu uvedení svítilny do provozu.

Druhou, jednoduchou, nicméně velmi efektivní inovací, je vybavení ovládacího segmentu suchým zipem. Ten umožňuje fixovat prvek na předpažbí lovecké zbraně. Po dlouhých úvahách jsem jej na CZ 557 umístil na úroveň komory z pravé strany zbraně. Pro stisknutí během míření to nemusí být poloha ideální. Po několika pokusech jsem nicméně zjistil, že ovladač v případě potřeby ve většině případů stejně odlepím a uchopím do ruky podle momentální situace.

Výhodu upevnění na uvedeném místě spatřuji jednak v tom, že se vyhneme lepení matrice zipu do oblasti rybiny a především v tom, že na uvedeném místě drží zip v nataženém stavu přívodní kabel. Tato skutečnost je zcela zásadní, protože volně visící kabel velmi překáží, kroutí se, zachytává za různé předměty a je nepříjemný při nošení zbraně. Problémem také bývá rychlé nalezení ovládání kývajícího se spínače. Pravou stranu předpažbí jsem volil logicky z důvodu nošení zbraně na levém rameni, kdy zip ani spínač nedřou o kabát.

Svítilny při lovu a jaká bude jejich budoucnost?

Na závěr si ještě dovolím připojit drobné zamyšlení nad použitím osvětlovacích prvků při lovu černé zvěře s ohledem na další aspekty, ke kterým jsem se již krátce vyjádřil v prvním z výše citovaných příspěvků. Protože od jeho uveřejnění uběhlo pět let, byl mi za onu dobu poskytnut dostatečný čas pro sběr zkušeností i pro další vytříbení názorů na uvedenou pomůcku. Osobně na svém původním mínění, které použití svítilen při nočním lovu černé zvěře nezavrhovalo, nic podstatného nezměním minimálně ze dvou důvodů.

Za prvé se jedná o otázku bezpečnosti a etičnosti. Stručně řečeno - posvítím-li na nezřetelný cíl, vím bezpečně, na co střílím, jak je daleko a v jaké pozici stojí. V ideálním případě mám možnost dokonce černou zvěř obeznat, přestože času není většinou nazbyt.

Operuje-li někdo s argumentem, že se jedná o lov neetický, nechť se prosím (pokud možno na základě vlastí zkušenosti) pokusí opravdu spravedlivě posoudit, zda je výstřel na pouhý nejasný obrys zvěře etičtější a bezpečnější.

Za druhé se jedná o to, jak udržet početní růst černé zvěře v rozumných mezích. Nebo bych měl možná raději říci, jak mít dnes šanci alespoň nějakou černou ulovit. Před pěti lety by mne totiž ani ve snu nenapadlo, jak rychle se změní situace.

Lovil-li jsem do té doby divočáky vesměs těsně po západu slunce, respektive během následujících dvou hodin, a pozdější čekanou jsem v podstatě neznal, je v současné době obrovský problém v uvedené době černou v leči vůbec zaslechnout, natož spatřit. Obrovský neklid přeorientoval její chování na noční režim a stala se zvěří, která se pohybuje v čase plus mínus tři hodiny kolem půlnoci. Při měsíčních nocích a na sněhu pak vychází mimo krytinu výjimečně.

Letos jsem měl během jediného týdne se sněhem možnost potkat černou zvěř čtyřikrát (a dvě selata jsem též ulovil). Nicméně, i když jsem seděl doslova mezi pohybujícími se divočáky pokaždé v průměru asi hodinu a na vedlejší přehledné aleji měli nasypáno jako jindy (vnadiště navštěvují podle fotopasti pouze za úplné tmy), se ani na okamžik na sněhu neukázali a zdržovali se pod hustým závěsem větví. Bez svítilny bych neměl nejmenší šanci.

Dobře chápu, že na svítilny může být i další antipatický názor, který jsem už v diskusích zaslechl. Týká se obavy, zda právě svítilny používané při lovu nedrží zvěř v krytu dlouho do noci.

Může to být pravda, nikdo nejsme vševědoucí. Nicméně s dovolením pochybuji, že by to byl hlavní důvod pro podobné chování. V naší honitbě používáme svítilny při lovu na 600 ha lesa nyní v podstatě dva. Počet prasat, která s nimi ulovíme, činil v uplynulém mysliveckém roce pět, a to v různých částech honitby. Připočtu-li, že mi navíc černá letos dvakrát odskočila po nasvícení (nikdy předtím se to nestalo), svítilo se na prasata za rok cíleně asi sedmkrát. Zato při poslední vycházce jsem koncem ledna napočítal v 17,00 hodin přímo v lese tři skupiny turistů se psy a pět „part“ lesáků zpracovávajících ve světlech strojů kůrovcovou kalamitu…

Reakce černé zvěře bych na základě praktických zkušeností rozdělil na tři typy.

- Za prvé se jedná o zvěř, která na světlo vůbec nereaguje. Často se přitom jedná i o dospělé kusy. Vzhledem k tomu, že nám honitbou prochází frekventovaná silnice, může jít o zvyk na světla projíždějících aut.

- Za druhé se jedná o celkem ukázkovou reakci, kdy se černá po nasvícení vnadiště začíná pozvolna rozcházet na všechny strany. V tom případě nebývá nijak obtížné některý kus ulovit.

- A za třetí se jedná o reakci, která se stává i podle sdělení některých známých z jiných honiteb stále častější. Je jí okamžitý útěk, resp. odskočení, protože zvěř zůstává stát v prvním hustším úkrytu, kde ztichne. Důvod je podle mého zřejmý - permanentní stres, smysly v neustálé pohotovosti a útěková reakce při jakékoliv odchylce od normálu. Podobně se černá koneckonců nyní chová i při náznaku jiného potenciálního nebezpečí. Připouštím, že dílem může být tato reakce samozřejmě způsobena předchozími negativními zkušenostmi, nicméně vzhledem k popsané frekvenci použití svítilen i k tomu, že stejně dnes už reagují i selata bez bachyně, bych tento vliv připustil opravdu pouze okrajově.

Vzdálenější budoucnost svítilen při lovu černé zvěře proto nevidím zcela růžově. V přechozím období „fungovaly výborně“, dnes „prozatím fungují“. Co budu schopen napsat na dané téma za pět let, to je otevřenou otázkou. Černá se naučí vše a tam, kde není klid, je stále více opatrná. Přidá-li k nervozitě pár negativních zkušeností, nebude lov se svítilnami v delším výhledu lehký.

Osobně jsem několikrát vyzkoušel i barevné filtry.
Lov ale možná nebude časem jednoduchý ani se stále rozšířenějším „nočním viděním“. S nežádoucí reakcí černé by se již nyní mohli pochlubit někteří majitelé různých „přísvitů“. Podobná diskuse ovšem přesahuje rámec tohoto příspěvku. Jeho smyslem bylo shrnout osobní zkušenosti a představit jednoho z (prozatím) účinných, a především cenově dostupných pomocníků pro bezpečnější lov černé zvěře.

V každém případě určitě uvítáme zkušenosti myslivců z jiných částí republiky a z jiných podmínek lovu. Sedněte a napište, jaké jsou vaše praktické zkušenosti, jak se dá lovit za pomoci svítilny a jak u vás reaguje zvěř.

Mgr. Josef DRMOTA, Myslivost

LOVY ČERNÉ ZVĚŘE V LESE. Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Honili myslivci, Vnadiště, Naháňky

Lov na kraji lesa

Stavy černé zvěře snižovat hlavně v lese!

Hlavní příčiny jsou:
1. Lov selat v období před naháňkami je v lesních honitbách minimální a naprosto nedostačující. Zvěř je tam v klidu.

2. Lovu se nevěnuje náležitá pozornost, lov není dostatečně razantní, zvěř má v lesních honitbách absolutní klid.

3. Některé lesní honitby jsou tak málo lovecky obhospodařovány, až se z nich staly klidové zóny pro černou zvěř.

4. Lov černé zvěře v polích je díky neustále narůstajícímu podílu kukuřic, řepky a ostatních technických plodin velice obtížný.


Jako řešení se proto nabízí:
1. Od ledna do června důsledně vnadit černou zvěř v lese, na vnadištích intenzivně lovit a lovcům vyplácet prémii za každé prokazatelně ulovené sele.

2. Zásadně nekrmit ani nevnadit černou na hranic pole – les.

3. Nevytvářet žádné klidové zóny pro černou zvěř!

4. Neprovádět tak zvaný intervalový lov – lovit neustále!

5. Škody způsobené černou zvěří rozdělit na všechny honitby v oblasti.

6. Lze jen doporučit dobře organizované naháňky se slíděním prováděné na velké ploše, a to i při zapojení více menších honiteb.

7. Na společných lovech nepovolovat lov vedoucích a starých bachyní. Staré bachyně lovit pouze při individuálním lovu.



Podle DJZ 11/2012 (Dietrich Krill) přeložil a upravil: Petr ZIEGROSSER

ČERNÁ ZVĚŘ TO JE PRASE DIVOKÉ. Lov divočáků v průběhu roku. Lov černé zvěře na přechodech zvěře do lánů plodin, a to jak z posedů, tak šouláním.

ČERNÁ ZVĚŘ TO JE PRASE DIVOKÉ

Lov divočáků v průběhu roku 

diferencovat právě podle potravních nároků černé zvěře a jejich okamžitého výskytu. V zimním období se může černá zvěř zřídka vyskytovat i na polích, na nichž nachází posklizňové zbytky z loňské sklizně. Spíše se však vyskytují v krytu lesa, kde v měkké, nepromrzající hrabance nalézají více potravy, než v mrazem utužených polích.

V zimním období je také velmi účinné čekání na kazatelnách a kde to umožňuje povaha terénu i šoulání na měkkém sněhu (nejlépe prašanu) zejména v listnatých porostech. Tam se černá zvěř soustřeďuje při vyrývání semen bukvic a žaludů spadlých na sklonku minulého léta.

Dnešní nabídka oděvů nabízí i zimní kamufláže, která zvýší kvalitu krytí a můžete se tak dostat k černé zvěři mnohem blíž než v zeleném oděvu. V předjaří z důvodu nedostatku bílkovin černá zvěř ráda vytahuje na louky a pastviny, které rozrývá a hledá živočišnou potravu. V této době je lov černé zvěře velmi ztížen. Noci jsou ještě dlouhé, měsíčních nocí je málo a tlupy, které dosud nemají narozená selata, se velmi toulají. Přestávají téměř navštěvovat krmeliště nebo se na nich vyskytují jen sporadicky. V tomto období nezbývá nic jiného, než se obrnit trpělivostí a černou zvěř „vysedět“ na tradičních přechodech z krytin za potravou, pokusit je překvapit šouláním zvečera při buchtování, nebo trpělivě sedět na kazatelnách v blízkosti vnadišť.

Jiná, a pro lovce mnohem příjemnější, část roku je počátek léta a plné léto. Je to období intenzívního shánění potravy pro neustále hladová selátka. Tlupy černé zvěře se velmi často spojují do velkých tlup, které pak společně navštěvují potravně atraktivní lokality. A to jak vnadiště, tak zejména lány obilí s měkkými klasy. Je to samozřejmě i období, kdy dochází k největším škodám na zemědělských plodinách. Zde je velmi důležitá spolupráce myslivců se zemědělci, a to zejména v tvorbě přechodových pásů plodin a vysékáním průseků, na nichž je vyšší podíl úlovků než ve vysokém obilí, v němž selata a lončáci jako předmět lovu nejsou vůbec vidět a tím je lov prakticky znemožněn.

 V opačném případě dojde k nežádoucímu ulovení silné a vitální zvěře, která by měla v honitbě zůstat k reprodukci. V tomto ohledu je nejproblematičtější plodinou řepka olejka, v jejímž neprostupném porostu černá zvěř nachází celodenní kryt a lov něm je prakticky nemožný. S ohledem na ekonomiku zemědělské prvovýroby a její přímou závislost na dotacích na pěstované plodiny je někdy nemožné dosáhnout vytvoření optimálních podmínek pro lov černé zvěře. To má však opět ve velkoplošném hospodaření zase za následek jen zvýšení škod zvěří v honitbě. Zemědělci by proto již při plánování osevních postupů měli mít v patrnosti, jaké plodiny budou sít a v jaké výměře budou žádat o dotace na tyto plodiny tak, aby mohli vytvořit podmínky pro myslivce k omezení výrazných škod zvěří na zemědělských plodinách. V tomto období je možné provádět lov černé zvěře na přechodech zvěře do lánů plodin, a to jak z posedů nebo z dočasných záštit, tak šouláním.

 Lov je velmi atraktivní a účinný zejména při ranním rozednívání, kdy nasycená a nocí zklidněná zvěř se vrací do jejích denních stávanišť. Za rozednění ji lze již pozorovat a provádět selekční výběr lovných kusů. Navíc i hůř posazené rány a jejich důsledky jsou lépe dohledatelné při ranním lovu než zvečera, kdy se rychle stmívá a nástřely se špatně hledají. Mnohdy ráno dohledané kusy zhaslé zvěře po večerním lovu jsou již zapařeny a tedy bez přínosu.

   Situace se pro lovce poněkud zlepšuje bezprostředně po sklizni, kdy jsou lány přehledné a dokud není provedena kultivace pozemku. Zvěř jej navštěvuje poměrně pravidelně a zužitkovává posklizňové zbytky. Z důvodu větší přehlednosti lze zvěř lépe číst a čekat na vhodný okamžik k lovu průběrného kusu. V oblastech pěstování kukuřice se navíc otvírá možnost ochrany kukuřičných polí odlovem černé zvěře na právě sklizených lánech, přes něž černá zvěř přetahuje k napajedlům nebo mezi jednotlivými lány kukuřice. Buchtování slámy černá zvěř prakticky neodolá a ráda do nich vytahuje, i když ji porost kukuřice poskytuje dostatek hodnotné potravy i krytiny.

Sklizní kukuřice na zrno v podzimních měsících prakticky končí škody na polních plodinách a černá zvěř se přesunuje zpět do lesních komplexů. Do polí vytahuje jen sporadicky, případně na vnadiště. V tomto období se uplatňuje vedle individuálního lovu zejména lov naháňkami.

CO PÍŠÍ NOVINKY.CZ A CO K TOMU MYSLIVCI A JEDEN PŘEDSEDA STŘELIL BACHYNI - no nemohl si vybrat menší sele! protože!!

Jen ilustrace živé bachyňky

KRITICKÉ HLASY MYSLIVCŮ

Bezmozek?

 Hanba myslivosti a všeho, co s ní má co k do činění.

 Díky jemu podobným se dostaly stavy černé zvěře tam, kde jsou. Vybité vodicí bachyně, destrukce rodinných svazků - tlup a následné neřízené množení a populační exploze u nezralých bachyněk. Pak se těžko hledá pravda. Kdyby tedy zbyla aspoň ta etika.

Jo jo, noční vidění nechce, ale máznout otahanou bachnu nevadí... (kór když mohl střílet na sele, vybrat ze 14ti snad není tak těžké)  Aspoň že neřekl - Lovu dík.

Erika a další myslivci sociální sítě Myslivost


Poznámka: Typická situace, typický myslivec. Střílí na kňourka a střelí bachyni což by normálně neudělal. Sám pozná, že je zvíře zdravé. Maso do mrazáku, ostatního se nějak zbaví. A až mu řeknou, že má prase mor, bude čumět jako puk. A veterináři také až zjistí, kam všude se zbytky z bachyňky dostaly ( vývrh do hnoje, kosti se někde povalují a škára je v kontejneru, zabalená v igelitovém pytli a právě cestuje na smeťák). Klasický případ toho, jak se chovat na hranici Zlínského okresu nám předvedl šéf okresního spolku myslivců Uherského Hradiště. Jak byl ošetřena vytékající barva na zem ze zvěře?????

ČERNÁ ZVĚŘ PŘEDPISY ZÁKONY A USTANOVENÍ. #Zákony a předpisy o myslivosti, Lovy černé zvěře, Černá zvěř.

Černá zvěř v létě

1. ledna 2016 se může veškerá černá zvěř (tedy selata, lončáci, bachyně i kňouři) lovit celoročně

Tato změna však neznamená její neomezený lov kdekoliv, jakkoliv a čímkoliv.

Má svá přesně definovaná pravidla a podmínky, které jsou již více než 13 let jasně zakotveny v zákoně o myslivosti.
Takže postupně. V honitbách, kde není černá zvěř normována a tudíž není vypracovaný plán lovu, je možné podle 36 odst. 5 zákona 449/2001 Sb. o myslivosti lovit celoročně po vyjádření orgánu státní správy zvěř samičí a samčí zvěř do věku 2 let. Přeloženo výstižněji, tedy celoročně selata, celoročně lončáky (bachyňky i kňourky) a celoročně dospělé bachyně. Pokud v těchto honitbách požaduje uživatel honitby lovit i dospělé kňoury, musí mít rozhodnutí a povolení od orgánu státní správy myslivosti dle § 39 zákona o myslivosti. Pakliže takovéto povolení má, může lovit celoročně i kňoury v povoleném počtu a věku.

V honitbách, kde jsou pro černou zvěř stanoveny minimální a normované stavy, se její celoroční lov řídí plánem lovu. V těchto honitbách se tedy podle vypracovaného a schváleného plánu lovu mohou lovit celoročně selata, lončáci, bachyně a kňouři.
Další pravidla, případně omezení v lovu černé zvěře jsou zakotvena v paragrafu týkajícím se zakázaných způsobů lovu, tedy v § 45 zákona o myslivosti.

Takže na společném lovu se smí lovit pouze sele a lončák, a to jak zbraní kulovou, tak i jednotnou střelou do brokovnice. Dospělá zvěř se standardně na společných lovech nesmí lovit.

Podle „Metodického pokynu MZE orgánům státní správy myslivosti pro redukci početních stavů spárkaté zvěře pro období 2013 – 2018“ je možné, aby na základě žádosti, vydal orgán státní správy výjimku ze zakázaných způsobů lovu a povolil tak lov bachyní a kňourů na společných lovech.

Pokud uživatel honitby takovýmto rozhodnutím disponuje, může na společných lovech celoročně lovit selata, lončáky, bachyně i kňoury. Přičemž stále platí část předešlého ustanovení, že sele a lončáka lze lovit kulí i jednotnou střelou, zatímco dospělou zvěř jen kulovnicí.

Současně platí ustanovení hovořící o vhodnosti kulové ráže, kdy pro odstřel černé zvěře musí být použita kulovnice s nábojem, jehož energie dosahuje ve 100 m minimálně 1500 Joulů.

Černou zvěř je samozřejmě možné lovit ve dne i v noci (v noci za použití vhodné střelecké a pozorovací optiky..)

Podle stejného „Metodického pokynu..“ je možné vydat výjimku ze zakázaných způsobů lovu a povolit tak lov černé zvěře pomocí zdrojů umělého osvětlení. Lov zvěře pomocí noktovizorů a jiných obdobných zařízení je přesně definován ve „Společném vyjádření Ministerstva zemědělství, Ministerstva vnitra a Policie České republiky“ umístěném na webu MZe.

Snad je pro úplnost, stále platí zákaz lovu černé zvěře na pozemcích, na nichž současně probíhá sklizeň zemědělských plodin a na sousedních pozemcích do vzdálenosti 200 m.

Závěrem je na místě podotknout, že Ministerstvo zemědělství jasně deklaruje, že úprava vyhlášky nezakládá uživatelům honiteb povinnost, ale dává jim k dispozici nástroj k řešení problémů v případě, že není jiné adekvátní východisko.

Černá zvěř, její populační dynamika a jí působené škody jsou nepochybně velkým problémem. Povolení celoročního odstřelu je jen logickým vyústěním dlouhodobé situace. Mějme však na paměti, že stále musíme ctít a dodržovat určitá zákonná omezení či zajistit nezbytná administrativní povolení.

RNDr. Jiří ZBOŘIL

Opatrnost při lovu černé zvěře při sklizni! Myslivec nejprve myslí a až potom! →→ STŘÍLÍ. Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Idiots With Guns,

Opatrnost při lovu černé zvěře při sklizni! Myslivec nejprve
 myslí a až potom! →→ STŘÍLÍ.

ČERNÁ ZVĚŘ, PRASE, DIVOČÁK na posečené kukuřici při sklizni. Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Lovy fotoaparátem,

Černá zvěř na strništi kukuřice

Opatrnost při lovu černé zvěře při sklizni! Myslivec nejprve myslí a až potom! →→ STŘÍLÍ.

KMOTŘIČKA LIŠKA V PŘÍRODĚ A POZNÁMKA K LOVU ČERNÉ ZVĚŘE! Noktovizory a termovize.

V přírodě dělá své dílo a divočákům neuškodí

V nedávné minulosti, jsme při lovu divočáků spoléhali jen na měsíček, který ve spojení se sněhovou pokrývkou umožňoval lovit i v noci

Bohužel, pokud napadl čerstvě sníh, tak chvíli trvalo, než divočáci vylezli. A tak si myslivci proměnili tmavou noc na světlou pomocí světel. Že to nebylo v souladu se zákonem? Všichni věděli jak to ve skutečnosti je, tedy bylo.
Černá zvěř, která je velice inteligentní, ale záhy pochopila, že po rozsvícení přichází výstřel a nepomohly ani barevné filtry.
Vývoj technologií nočního vidění pokročil. Nad čím armáda ohrnovala nos, bylo k mání pro myslivce. Co na tom, že to nebylo v souladu se zákonem? Naši zákonodárci systematicky ignorují skutečnou realitu, a tak je veřejným tajemstvím, že to, co zákon dnes dost zmateně povoluje, je skutečností v myslivecké praxi již několik let.

Noktovizorem vidím i při takové úrovni osvětlení, kdy lidské oko již končí se svými schopnostmi a popřípadě si mohu pomoci dosvitem. Myslivec, který sedí na čekané, vidí z kazatelny do určité vzdálenosti, i když je černá noc, a pokud tam divočák přijde, je možno jej řádně obeznat a případně ulovit. Současně používané přísvity nejsou bez problémů.
A ejhle! Letošní myslivecký rok – alespoň z míst, které jsem poznal - otevřel roh hojnosti žíru, divočáci najdou dostatek potravy v lesích a nemají potřebu chodit k našim újedím, dokonce ani na pole po kukuřicích, kde byla programově úroda zaorána.
Pokud jste dočetli až sem, tak můžete na noktovizory odpovědět za mě. Noktovizor pomáhá, ale omezeně. Pokud nepřijde divočák za myslivcem, lov se nekoná – otázka černé se tak stejně moc neřeší.

Když nepřijde divočák ke kazatelnám, posedům nebo k myslivci, musí jít myslivec za divočákem. Jenže divočák se pohybuje v krytu porostů a je v noci prakticky neviditelný. Jak jej zviditelnit? I na to je technika, například termovize, která rozlišuje předměty a také zvěř na základě vyzařovaného tepla. 

Po vyhledání zvěře i na dost velkou vzdálenost, musí myslivec došoulat na dohlednou a dostřelnou vzdálenost noktovizoru a lovit. Šoulat potmě je velice náročné, a když se podívám na věkové složení myslivců, tak je předem pro naprostou většinu neuskutečnitelné. A opět se vynoří otázka, která musí vyvrcholit rozepří. Ti co sedí na čekané, budou velice neradi, když se jim tam někdo bude pohybovat.
Pokud sečtu náklady na noktovizor a termovizi, jsem na částce, za kterou je slušné ojeté auto, čímž je zodpovězena otázka, kdo si tato zařízení pořídí.
Kruhem se vracím k úvodní otázce, zda je pořízení noktovizoru, třeba i se státním příspěvkem, jehož přidělování si neumím prakticky představit, účelné. Ke zvýšení odlovu černé to rozhodně zásadně nepřispěje tak, aby vynaložené náklady přinesly očekávanou změnu ve stavech černé. Ano, zvýší se komfort lovu a hlavně bude umožněno kvalitnější obeznání lovené zvěře.

Jakou cestu k zásadnímu snížení počtů černé zvěře tedy zvolit? To je otázka filozofie lovu, ale hlavně přístupu všech. Pokud totiž jedni loví a využívají všech povolených způsobů a další černou „šetří“, tak se problému nezbavíme nikdy.

Ing. Jiří Vronský

ČERNÁ ZVĚŘ a úvaha myslivce. Lovit či nelovit při osamělém lovu velké kusy? Ne každý se srovná se střelbou na na výstavní chovné bachyně a dominantní kňoury...

Černá zvěř v lese

#Černá zvěř, #Černá zvěř - bachyně, Černá zvěř - kňour, Lovy černé zvěře, Myslivci a konfliktní situace, 

VNADIŠTĚ a jak na to? Lov zvěře na čekané. Zvěř by měla být přiměřeně daleko, tj. na mysliveckou vzdálenost a mysliveckou ránu.

Čekaná a Mike jak je to myslivecké čekání někdy pochopeno...
přece jen je to humor nebo ne?

Čekaná na posedu patří mezi nejčastější způsoby lovu myslivců. Je logické, že posedy a kazatelny se budují poblíž ochozů, pastvišť, kališť a říjišť

Při vysokých stavech černé zvěře je stále více posedů instalováno v místech častého výskytu prasat. Aby byla jistota, že zvěř na místo přijde a zdrží se zde delší dobu, zřizují myslivci poblíž posedů vnadiště s kukuřičnými klasy, šrotem, vývrhy a prošlým pečivem. Některá vnadiště jsou navštěvována pravidelně, u jiných se dlouhé týdny nic neděje. Příčin nízké návštěvnosti vnadiště není až tak mnoho.

Pomineme-li nepravidelnost návštěv různě atraktivních míst, bývá nejčastějším důvodem opakované zrazení zvěře, zejména ulovení selat vodícím bachyním, kteréžto se potom těmto místům určitou dobu vyhýbají.
Další příčinou neúspěšných čekaných je, podle mého názoru, velmi krátká vzdálenost vnadiště od posedu. Nachodím spousty kilometrů po různých honitbách, takže mám dostatek poznatků k objektivnímu posouzení.

Někdy mám pocit, že myslivec snad ani neloví kulovnicí, ale nějakým jiným, „archaickým“, způsobem. Možná to někomu připadne jako nemístné vtipkování, ale častokrát si představuji lovcův tzv. levhartí skok. Jak jinak si totiž vysvětlit umístění vnadiště 12 – 14 m od posedu!?

Protože i na moderní lov kuší je to nepochopitelně, protože nemyslivecky, blízko. Zda je to z důvodu špatného odhadu vzdálenosti, nedostatku střeleckého sebevědomí, nepoužívání kvalitního puškohledu, či neznalostí etologie zvěře, mohu jen hádat.
Ovšem důsledek takto „úsporně“ zbudovaného čekaniště je zřejmý: z tak krátké vzdálenosti zvěř dokáže vnímat lovce všemi smysly, pokud tedy není temná noc a má dobrý vítr.
Avšak za bezvětří slyší škrábání strniska vousů na límci, šustění oděvu, a také přípravné pohyby se zbraní dokáže zvěř zrakem zaregistrovat. A že by pach lovce či jeho blízké stopní dráhy nemohla navětřit i při dobrém větru, o tom rovněž nejsem zcela přesvědčen.

Myslivecké ráno - pohled z posedu

Tato podcenění dokonalých smyslů černé zvěře a její paměti potom zapříčiní, že množství tzv. „posedohodin“, tj. doby potřebné k ulovení jednoho prasete, nabývá neuvěřitelných hodnot.
Činí-li udávaný průměr 70 hodin, znamená to, že někteří prodlí na čekané podstatně více času. A to v sychravém podzimním a zimním počasí znamená hazard se zdravím!

Lze takovou dobu lovu na čekané efektivně zkrátit?
Řekl bych, že ano. Ač sám na čekaných nevysedávám, potkávám se s prasaty téměř denně, zejména v hustnících a kolem potoků. Na imaginární ránu by to bylo málokdy, na to jsou prasata dosti rychlá a opatrná. Dobře si všímám pobytových stop u vnadišť a v celé honitbě. Porovnávám tak své poznatky s loveckými úspěchy místních myslivců a umístěním jejich zařízení.
Pro ty z myslivců, kteří zde najdou nějaké poučení, je určen tento článek. Pro ně to v první řadě znamená zamyslet se především nad umístěním posedu a vzdálenosti vnadiště od něho. Protože každý myslivec by měl velmi dobře zvažovat místo pro vybudování čekaniště.

Zvěř by měla být přiměřeně daleko, tj. na mysliveckou vzdálenost, resp. mysliveckou ránu. Vnadiště by mělo dostatečně ozařovat měsíční světlo, přičemž posed s lovcem by měl být zezadu krytý jehličnatými stromy či hustými keři.
Jako optimální vzdálenost k umístění vnadiště od posedu lze považovat 40 – 50 m. Místo by to mělo být přehledné, aby se dalo v případě postřelení snadno najít barvu. Tedy dál od vysoké trávy či hustníku.
Někde si myslivci pojistí neslyšitelnost tím, že vnadiště situují pár metrů od zurčícího potůčku, či do suchého listí. Většina vnadišť je totiž letitá udupaná plocha se zčernalými zbytky krmiv. Posunout ho o pár metrů vedle do suchého listí či slámy se samo nabízí.
Vytvoření zvukové clony a světlého pozadí lov značně usnadní. Takže i když potom myslivec neopatrně klepne zbraní o žebř, zakašle, či kýchne do rukávu, tento zvuk zvěř nezaregistruje. Při této vzdálenosti může myslivec být daleko uvolněnější a lépe si jednotlivé kusy přečíst bez obavy, že tlupa „zničehonic“ zmizí.
Štěstěna je vrtkavá a stává se, že i když lovec sedí 15 m od vnadiště, přece jen se nakonec dočká a odražený kňourek se odváží za příkrmem přijít. Má lovce nad hlavou a dává to najevo tím, že stojí celou dobu naostro a nervózně žere, hledíc upřeně na tu podezřelou siluetu. Potom nelze hovořit o vypracované ráně, a že neúspěšný dosled bývá spíše pravidlem než výjimkou, patří k paradoxům „lovu nakrátko“.

Lovecký pes má dobrý sluch 

V mnoha dalších případech končí čekaná u vnadiště pod žebřem neúspěšně, lovec nezahlédne ani chlup, přestože pohyb zvěře v okolí několikrát za večer zaslechne. Prase je dosti inteligentní na to, aby si i po jediné zkušenosti vytvořilo spojení vnadiště jakožto smrtelně nebezpečného místa. A navštíví ho až nad ránem, nebo za několik dní, kdy už pach lovce nenavětří.

Další příčinou neúspěšných čekaných může být konzervativní lpění na „osvědčeném místě“. Myšlení ve stylu: divočáci přišli už tolikrát, spletou se zase… A když nepřijdou, dám fotopast a půjdu si sednout, až začnou zase chodit.
Jenže mezitím uplyne hodně promarněného času, kdy se myslivec k ráně nedostane!
Znám i takové „mistry lovu“, co chodí pěšky jen od auta k posedu. Šoulačka je pro ně téměř sprosté slovo, projít si aspoň okolí čekaniště považují rovněž za zbytečné. A není to tím, že by byli staří či pohybově limitovaní. Dojedou autem téměř k posedu, podívají se na vnadiště a pronesou: „Nechodí…“. Že 150 – 200 m od vnadiště je čerstvě rozrytá louka i les, nevidí a nepotřebují vidět, protože žijí ve svých zažitých stereotypech. Přestože mají na místě přenosný posed, ani je nenapadne změnit místo čekané. Stačilo by se přesunout o pár set metrů, protože zrazená tlupa neodchází natrvalo nijak daleko.

Lov na čekané považuji za myslivečtější, tj. humánnější způsob, než lov na naháňce. A to zejména pro nízké střelecké umění valné části myslivecké základny, krátký, většinou několikasekundový čas pro dobré přečtení rychle běžícího kusu a špatnou dosledovatelnost postřelených kusů, jejichž lehce pobarvené stopní dráhy se mohou překřížit. U některých zranění ani nejde zjistit barvení, jindy to dokonce střelec vyhodnotí jako chybené rány! Takto postřelené kusy potom hynou po delším utrpení.
Proto jsem toho názoru, že individuální lov na čekané by se měl více upřednostňovat před naháňkou. A to zejména právě pro dobré obeznání loveného kusu a dostatku času pro klidné zamíření. Zde odpadá pro mnohé velmi ošemetné předsazení.
Navíc naháňky se časově kryjí s dobou chrutí, kdy rozbití tlupy loveckými psy, byť krátkodobé, dává větší šanci slabým kňourkům pokládat nedospělé bachyňky, nezřídka už ve věku selete. Zatímco u lovu na čekané odchází tlupa většinou společně, a vedoucí bachyně má tlupu brzy zase pod kontrolou.

Proto ti myslivci, kterým záleží na snížení stavů černé zvěře a její zdravé sociální struktuře, by měli věnovat více času ani ne tak samotné čekané, ale především dobrému výběru místa k postavení kazatelny či přenosného posedu.
Stejnou, ne-li větší pozornost, by měli věnovat situování vnadiště. A když prasata tzv. přestanou chodit, stačí se většinou porozhlédnout v blízkém okolí a posed i vnadiště umístit podle aktuálních pobytových stop. Starší ročníky si jistě vzpomenou na hodiny strategie a taktiky. Jak už jsem zmínil, čekaná je určitě lepší strategií oproti naháňkám k optimalizaci stavů černé zvěře. A občas je nutné změnit i taktiku. Jen mírně parafrázuji pořekadlo „Když hora nejde k …“, musí myslivec obměnit místo lovu.
Aktivita se v tomto směru každopádně vyplatí! Protože smyslem čekané by nemělo být vykazování prosezených hodin, ale efektivní využití času a dobrý pocit z povedeného lovu.

Karel ZVÁŘAL

DOSLED. Mimořádně nebezpečný je dosled černé zvěře, zejména těžších kusů. Kňouři nejčastěji zaútočí proti lovci. Útok bývá nečekaný a rychlý, takže není čas pořádně zamířit.

Kňour

Maximální zachování klidu a soustředění po výstřelu a sledování zvěře po celou dobu vizuálního kontaktu 

Poté, co se nám zasažený kus ztratí z dohledu, se snažíme určit směr jeho dalšího úniku podle zvukových projevů. Ty nám často následnou činnost výrazně usnadní. Dosled se organizuje v závislosti na značení zvěře po výstřelu. 
Zlomila-li se v ohni, okamžitě přebíjíme zbraň a očekáváme další vývoj. Může totiž jít o obrnou ránu, zásah páteře nebo o přestřelené běhy. V tom případě je nutné počítat se zvednutím zvěře a okamžitým opakováním výstřelu. Nevidíme-li na složenou zvěř ze svého stanoviště, snažíme se k ní co nejrychleji přiblížit.

Nástřel bychom ale neměli ani na okamžik spustit z očí a ani se nesmíme vzdát možnosti další rány. Odběhne-li naproti tomu zvěř po ráně z nástřelu, sledujeme ji co nejdéle, eventuálně i v tomto případě opakujeme výstřel na základě rychlého vyhodnocení situace. Následně bezprostředně zalomíme místo, odkud jsme stříleli. 

V duchu se snažíme co nejpřesněji vrátit k okamžiku výstřelu, promítneme si směr střelby a určíme pravděpodobný nástřel. 

Důležité jsou v tom případě výrazné orientační body (stromy, keře, terénní nerovnosti, vodoteče, trsy vyšších trav apod.) a odhad vzdálenosti zvěře před výstřelem. Teprve pak jdeme skutečný nástřel najít. Střílí-li lovecký host, nechává se jím průvodce na nástřel vést. Jakmile najdeme dané místo (zápory, stříž, barva, rýha po střele), zalomíme jej nástřelovým zálomkem a teprve pak podrobně zkoumáme okolí. Prostor zbytečně nepošlapeme, abychom neztěžovali případnou práci psovi. Ten si dokáže nástřel obeznat a vyhodnotit nejlépe sám. Po prozkoumání nástřelu si promyslíme vše, co jsme v okamžiku výstřelu a těsně po něm viděli a slyšeli. Výslednicí našich úvah bude rozhodnutí, jak dál v dosledu postupovat. 

Uvedené kroky dodržíme i tehdy, jsme-li přesvědčeni o chybené ráně!

I při průstřelu komory se nám totiž může stát, že zvěř výrazně neznačí a první barvu nalezneme teprve po několika desítkách metrů, až se zvěř více rozdýchá, její tělní dutiny se naplní barvou z protržených tepen a ta začne vystřikovat. Pro organizaci vlastního dosledu je důležité určit pravděpodobný zásah na těle zvěře. Tento odhad provedeme především na základě značení, nálezu stříže nebo typu barvy. Zásadně platí, že čím je rána lehčí, tím později zvěř sledujeme. Je-li rána smrtelná a zvěř hodně barví, sledujeme stopu ihned po uplynutí asi 15 minut. Dříve se jako pomůcka uvádělo pravidlo, že mezi výstřelem a zahájením dosledu má myslivec v klidu vykouřit jednu cigaretu. 

U těžší a vitálnější zvěře bychom však měli vyčkat alespoň dvojnásobně dlouhou dobu.

 Při dosledu je ideální, máme-li na místě k dispozici zkušeného psa, který stopu bez problémů vypracuje.
V opačném případě se po jednotlivých znacích vydáváme sami. Problém většinou nebývá v případě sněhové pokrývky, na které jsou otisky spárků i kapičky barvy dobře patrné. Musíme však mít na paměti, že se zejména na rozbředlém sněhu barva ráda rozpíjí a její množství se často jeví jako zveličené. Nicméně nám její umístění ve stopní dráze umožní odhadnout, kam a jak těžce je zvěř zasažena. Ideální samozřejmě je, nacházíme-li barvu po obou stranách stopní dráhy, což svědčí o oboustranném průstřelu těla. Vystřikující barva zase napovídá na zásah velkých tepen. Nachází-li se naproti tomu barva zapitá v drobných sněhových kuličkách či hrudkách, může jít pouze o barvu, která opadává ze srsti, na níž ulpěla se sněhem v okamžiku, kdy se zvěř na nástřelu převalila po zemi. Tyto stopy nacházíme obvykle ještě dlouho poté, co zvěř ve skutečnosti z vlastní rány barvit přestala. Nemáme-li k dispozici sníh, je situace mnohem těžší. V tom případě postupujeme doslova krok za krokem a propátráváme každý kousek země. 

Na postup zvěře nás upozorní převržené listy, rozrytý povrch jinak hladkého suchého jehličí nebo převrácená stébla trávy. Barvu se snažíme nalézt právě na trávě, světlejších plochách listů, na větvích, mezi kterými se kus prosmýkl, apod. Více jí bývá tam, kde se zvěř rozdýchala do svahu, přesadila příkop nebo kde zatáhla do stěny souvislého travnatého porostu. Zde jsme navíc podle výšky otěru nad zemí obvykle schopni určit pravděpodobné umístění zásahu. Nikdy si také nezapomeneme každý důležitější nález na pobarvené stopě pečlivě zalomit. Usnadní nám to případnou opravu. Ztratíme-li barvu, vracíme se důsledně na poslední zalomené místo a snažíme se najít další kapky, případně určit pravděpodobný směr úniku zvěře. Ten často vede po naznačeném ochozu nebo po volnějším prostoru v porostech. Soustředné kruhy kolem naposledy zaznamenané barvy jsou posledním řešením pro nalezení ztracené stopy. 

Zdá-li se nám, že stopu sledujeme již příliš dlouho nebo že jsme se pravděpodobně zmýlili, přerušíme dosled a vrátíme se ihned pro psa a pomoc.

Tento postup je nejrozumnější urychlit v případě jakýchkoliv pochyb, protože jinak svojí činností psovi stopu pouze poškodíme, zavětříme a na obuvi rozneseme pach do různých směrů. Máme-li k dispozici pomocníky, rozestavíme je po ochozech vedoucích z prohledávané leče a dosled zahájíme teprve potom. Mimořádně nebezpečný je dosled černé zvěře, zejména těžších kusů. 

Ten bychom neměli nikdy podnikat sami bez přítomnosti loveckého psa, eventuálně dalších myslivců. V tomto případě k dosledu přikročíme nejdříve po jedné hodině, u poranění na měkko i po dvojnásobném čase. Když spatříme postřelený kus, přibližujeme se k němu velmi opatrně a jen na vzdálenost, ze které můžeme bezpečně vystřelit. Nikdy neriskujeme přišoulání do bezprostřední blízkosti. V nepřehledném porostu je zkušený pes vypuštěný na volno podmínkou. Pokud je kus zalehlý v houštině, zalehává vždy proti směru svojí stopy. V takových případech se stane, že vyráží proti lovci, mnohdy ani ne ve snaze útočit, ale pouze přirozeným směrem. Není-li střelec dostatečně pohotový, může být vážně poraněn, pokousán nebo podupán. 

Kňouři nejčastěji zaútočí po zavolání. Útok bývá nečekaný a rychlý, takže není čas pořádně zamířit.

 Divočák běží těsně mimo cíl svého útoku a pohodí hlavou buď zdola nahoru nebo zdola do strany, přičemž sekne zbraněmi. Většina útoků není vážná a odnesou ji pouze šaty. Útok se navíc obvykle neopakuje. Kňour ovšem může způsobit i vážná, až smrtelná zranění. Nejlepší obranou proti útoku je vyčkat na kňoura do těsné blízkosti a pak uskočit stranou. Divočák se nedokáže v prudkém běhu obrátit a cíl mine. Pokud kňour člověka porazí, je nejlépe se nehýbat a zvěř nedráždit. Brání-li se poražená osoba kopáním a máváním rukama, jen tím zvěř popuzuje. Bachyně koušou, člověka porazí na zem a pak ho podupou. Dosled poraněné spárkaté zvěře patří k nejobtížnějším mysliveckým úkonům. Jeho vedení a organizaci ponecháváme vždy nejzkušenějšímu myslivci znalému daného místa.

 Při dosledu nemůže nastat horší situace než je zvednutí poraněné zvěře z lože, v němž zalehla. 

K tomu někdy dochází při naší ukvapenosti. Zvěř pak nemá čas ke zhasnutí a příchod myslivce ji přiměje zmobilizovat poslední síly. V tom případě prchá velmi daleko a její dosled se stává často nemožným. Zklame při něm obvykle i dobrý a zkušený pes. Proto se při organizaci dosledu vyplatí především rozvaha a trpělivost. Od dosledu můžeme odstoupit pouze tehdy, uvede-li vůdce psa, že kus přestal barvit a je nedosledovatelný nebo v případě, že jsme barvu definitivně ztratili a opravdu nemáme další šanci na její nalezení. Probíhal-li dosled ve večerních hodinách s baterkami, musíme se na dané místo vrátit ještě za denního světla. V nových podmínkách můžeme nalézt mnoho detailů, které jsme za umělého osvětlení přehlédli. Zvěř střelenou na komoru, játra nebo slezinu většinou dosledujeme zhaslou. Při ostatních zásazích, je-li dosled proveden v kratším časovém odstupu, ji můžeme najít ještě živou. Pak je nutné kus co nejdříve a co nejšetrněji dostřelit. 

Dostřelnou ránu vedeme obvykle na krk. Černou zvěř dostřelujeme na slecho. V každém případě bychom měli dbát na to, aby další zásah nezpůsobil ještě více škody než ten první. Jestliže jsme však postřelenou zvěř zvedli z lože, střílíme v jakémkoliv úhlu, třeba i zezadu. V tomto případě dbáme pouze zásad bezpečnosti a neohlížíme se na další pravidla související s mysliveckým umístěním zásahu. Hlavním cílem je v této situaci ukončit trápení poraněné zvěře a neumožnit jí únik. Za zmínku stojí také zbraň používaná k dosledu a dostřelu. Většinou jde pochopitelně o stejnou zbraň, kterou jsme použili k samotnému lovu. V západní Evropě i v některých zámořských zemích je ale běžné, že se k dostřelu používají krátké zbraně, se kterými se při střelbě zblízka lépe manipuluje a které jsou pohotovější zejména v hustém porostu. Použijí-li se zbraně s dostatečným výkonem, mají na kontaktní vzdálenost většinou i dostatečný zastavovací efekt pro případ útoku poraněné zvěře. Naše legislativa však podobný postup nepovoluje, stejně jako nesmíme pro dostřelení spárkaté zvěře použít broky. Jistou alternativní variantu zde nabízí použití kulovnic s kratší hlavní (např. tzv. typ „stutz“). 

Máme-li podobnou zbraň k dispozici, není na ní nutná ani instalace optických zaměřovačů se zvětšením obrazu, jelikož při rychlé ráně na krátkou vzdálenost stejně obvykle nezbývá na přesné zamíření čas. Optika je navíc přítěží při dosledu zvěře zavláčené v hustých zasněžených houštinách nebo za silného deště, kdy jsou skla pokryta sněhem nebo vrstvou vody. Pro úplnost se musíme zmínit ještě o tzv. zárazu, který se jako způsob usmrcení postřelené zvěře dříve praktikoval. Tento způsob je ovšem opět v rozporu se současnou legislativou. Záraz se prováděl loveckým tesákem, který patřil k běžné výbavě profesionálního lesního a mysliveckého personálu. Záraz se původně prováděl ranou „za žebro“, tedy do hrudního koše. Dnes se však z etických a bezpečnostních důvodů (zejména velká zvěř nás může snadno poranit parožím nebo spárky) nepoužívá. 

U srnčí zvěře se záraz prováděl také pomocí pevného nože (tzv. zavazáku) nebo zavíracího nože s pojistkou bodnutím do vazu. K postřelenému kusu se muselo přistoupit co nejopatrněji, pokud možno odzadu, aby myslivce nespatřil. Srnec se uchopil za trofej, kus holé zvěře za slecha. Brada se zvěři stlačila směrem ke krku. Vlastní záraz se vedl na spojnici kořenů slech tak, aby čepel zavazáku pronikla odzadu do mozkovny štěrbinou mezi posledním krčním obratlem a lebkou. Při zárazu se stálo vždy u hřbetní strany kusu, který po provedení vpichu obvykle vymrštil běhy a mohl tímto kopem myslivce poranit.

ČERNÁ ZVĚŘ je predátor dnešní krajiny. Všežravec a rychlý lovec. Můžeme se s černou zvěří potkat i za bílého dne, je prakticky všude.

Černá zvěř ulovila malé danče...

Prase je výkonný predátor...

Ačkoliv je prase všežravec, v jehož potravě dominuje rostlinná složka, vždy mě udivuje svou silou a apetitem na libovou svalovinu. Myšice lesní s jejich hnízdy a zásobami, na které liška, kuna, puštík ani káně nemůžou, vyryje během chvilky. Převrací pařezy, trhá kořeny silné jak palec, vyhazuje balvany, aby se dostalo k soustu masa. Zemní hnízda ptáků, malá mláďata zvířat, na která narazí při rytí hrabanky nebo na louce, určitě nenechá bez povšimnutí. Výrazným podílem myšovitých hlodavců v potravě prase konkuruje lišce a kuně, kteréžto jsou potom nuceny orientovat se na jinou kořist.

Proč o tom píši? To jsou přece známé věci, navíc divočáci patří do naší přírody! O tom není sporu, jedná se zase jen a pouze o jejich početnost. V šedesátých a sedmdesátých letech se dařilo stavy prasat držet na přijatelné úrovni. Od té doby vzrostly více než desetinásobně. A nemyslím si, že je to způsobeno jen pěstováním kukuřice. I tehdy se dobytek krmil siláží. Problém vidím jinde.

 Prozaicky řečeno: venkov se přiblížil městu. 

Dříve celá vesnice byla životně závislá na svých políčkách a nikdo si nemohl dovolit zasadit brambory dvakrát. Proto každý dobrý hospodář šel rád v zimě dělat honce, pokud se nějaký divočák objevil.
Znám osobně mistry svého oboru, kteří uloví 20 i více prasat za rok, zatímco druzí nic. Chápu, je jiná doba, není čas, v televizi dávají fotbal… Na druhou stranu je třeba uznat, že lov prasat je často zkouškou umu, odolnosti a vytrvalosti, což není každému člověku dáno. A nemá cenu někoho nutit, když se na to z různých důvodů necítí. Ale když se jen trochu chce, výsledek se určitě dostaví.
Jako pravidelný návštěvník lesa nemám nouzi se s černou zvěří potkat za bílého dne, je prakticky všude. 

Při nočních kontrolách budek mě často nechává bez hnutí přejít, a pokud odchází, tak většinou v klidu, jako by věděla, že nemám zbraň. Ale při zlostném odfouknutí a lámání větví jen trnu, jestli nejde po mně a hledám nejbližší strom. Zatím se nikdy nic nestalo, ale ten adrenalin je nepopsatelný.
Ačkoliv to jsou dobrodružné chvíle, klidně se bez nich obejdu. Zde bych rád znovu apeloval na členy Českomoravské myslivecké jednoty, zda by se nemohli přiblížit úrovni generací svých předchůdců. Dnes se s většinou místních myslivců neznám, protože autem zajíždějí k posedu až za šera, kdy již hovořit je nevhodné.
Prasata jsou inteligentní zvířata, proto místům, kde se po nich střílí, se nějaký čas vyhýbají, nebo je navštěvují v pozdní noční hodinu či nad ránem. Jsem jednoznačně pro používání infradalekohledů a infrapuškohledů, a to nejen kvůli přesnosti střelby, ale především kvůli bezpečnosti a možné záměně s čímkoliv. Nevyužít moderní prostředky k zefektivnění práce je přinejmenším nelogické. 

Pomalá chůze na sněhové pokrývce s dobrou optikou dává šanci na úspěch i za bezměsíčné noci, protože tlupa na sebe upozorní svými hlasovými projevy.

Čekaná na posedu u řepky musí probíhat vždy v době, kdy fouká vítr ve stabilním směru. Při čekané za variabilního větru nebo bezvětří bude lovec zvěří navětřen !

Příchod černé k vnadišti...selata jsou hladová

Stavy divokých prasat a lov u řepky

Nyní nastává období, kdy řepková pole začínají opět poskytovat ideální kryt a slouží jako přechodné stávaniště černé zvěře, která opustila lesní komplexy a odešla na následujícího půl roku do polních a smíšených honiteb. Správně prováděný lov černé zvěře i v těchto honitbách může dostatečnou mírou přispět ke snížení stavů černé zvěře a zabránit tak prohloubení pochybností o myslivecké činnosti z důvodu lokálního nezvládnutí základních mysliveckých principů chovu zvěře ve volnosti. Intenzivní lov černé zvěře v honitbách s polními kulturami je možný a při dodržování důležitých zásad lze zaručit velmi dobré lovecké úspěchy.

Jak zajistit, aby již brzký jarní lov černé zvěře, zejména lončáků byl efektivní? 

Divoká prasata, která nově našla stávaniště v porostech řepky jsou v naprosto novém prostředí, se kterým se začínají seznamovat. Lze tedy využít počáteční intenzivní prostorové aktivity nově příchozí černé zvěře a u stávajících nebo nově instalovaných posedů začít vnadit.
Podle velikosti půdního bloku s příslušnou plodinou, ve které se černá zvěř zdržuje, je potřeba zvolit dostatečný počet vnadicích míst pro jednotlivé směry větru, a to ve vzdálenosti minimálně 400 m od sebe.
Na tato místa doporučujeme aplikovat speciální Vnadicí směs – ČERNÁ ZVĚŘ - s bylinným aroma v maximálním množství 5 – 8 kg na jedno vnadiště. 

Množství vnadicí směsi, popřípadě jiného krmiva, je nutné vždy zvolit podle toho, kolik černé zvěře se v porostu nachází a kolik vnadicích míst v okolí budeme zřizovat.

Vnadicí směs je složena z krmných surovin, aromatických složek a drcených částí rostlin plnící funkci balastních látek, které postupně uvolňují vytvořené specifické aroma korespondující s aktuálními potřebami černé zvěře v tomto období. 

Černá zvěř je díky tomuto aroma navnaděna na zvolené místo i z větší vzdálenosti a po příchodu na místo najde malé množství atraktivního krmiva obsažené ve směsi. Ihned po jeho zkonzumování odchází a vyhledává další vnadiště v blízkém okolí.
Díky tomuto systému vnadění obchází černá zvěř více vnadišť v rozmezí několika hodin bez efektu úplného nasycení. Proto je možné v několika dalších dnech střídáním navštěvovaných vnadišť ulovit více jedinců z jedné tlupy.

Prase divoké v létě

Vnadiště, kde bylo divoké prase již uloveno, obvykle pouštíme ze zřetele a soustředíme se na ostatní místa vnadění.
Pokud by černá zvěř nalezla na jednom vnadišti takové množství potravy, které pokryje potravní nároky většiny členů tlupy, aktivita této zvěře je přerušena a šance na úspěšnou čekanou jsou minimální a posunují se spíše do pozdních nočních nebo ranních hodin.
Pozor ovšem na případnou kontrolu a doplnění vnadiště s dostatečným časovým předstihem, tj. minimálně šest hodin před očekávaným příchodem zvěře. 

Lidský a jiný netypický pach zanechaný na vnadišti nebo okolním porostu značně zvyšuje obezřetnost divokých prasat a snižuje atraktivitu tohoto místa.
Ideální místo pro vnadění je uvnitř porostu řepky, například ve vyplaveném prostoru s nevzešlou plodinou, nebo v těsné blízkosti tohoto porostu. Čím více krytu černá zvěř kolem sebe má, tím ochotněji a jistěji místo navštěvuje.

Pokud se ale chystáte (po dohodě s vlastníkem a zemědělským subjektem obhospodařujícím příslušný půdní blok) vysekat část plodiny nebo jiné vzrostlé rostliny pro zřízení vnadiště, tak věřte, že právě sečením se uvolňují z rostlin esenciální tekutiny, které svou intenzivní vůní upozorní černou zvěř na místo, kde nastala tato netypická změna a tomuto místu se bude zpravidla po nějaký čas vyhýbat.

Samotná čekaná na posedu u řepky musí probíhat vždy v době, kdy fouká vítr ve stabilním směru. Při čekané za variabilního větru nebo bezvětří bude lovec zvěří navětřen (aniž by o tom věděl) a toto vnadiště již bude příslušnou tlupou navštěvováno velmi omezeně a vždy s dostatečnou obezřetností. Za těchto povětrnostních podmínek je lépe si čekanou odepřít, jelikož více pokusů ulovit divoké prase na jednom místě během krátké doby mít nebudete.

Při použití vnadicí směsi je žádoucí, aby z místa vnadiště šel vítr do porostu, odkud je očekávaný příchod černé zvěře. Je potřeba si ale uvědomit, že ten samý směr větru zapříčiní zavětření porostu pachem lovce na nedalekém loveckém zařízení. Proto důležitým aspektem úspěšného lovu je i vhodně umístěný posed.
Ideálním místem pro umístění posedu je například roh pole nebo takové místo, kde převládající směr větru od lovce nejde do krytiny, ve které se černá zvěř nachází. K posedu musí mít lovec dobrý přístup, který neprotíná směr očekávaného příchodu zvěře.

Několik posledních desítek metrů chodníku k loveckému zařízení u vnadiště může být místem setkání s černou zvěří již při samotném příchodu. Proto je dobré v tomto prostoru odstranit všechny potenciální zdroje lámání a jiného hluku a docházet k loveckému zařízení šouláním s dostatečnou obezřetností.
Lovecké zařízení musí být v dostatečné vzdálenosti od místa vnadění, jelikož starší a zkušenější kusy nejdou proti větru přímo na vnadiště, ale protnou vítr a pokračují dále, pokud jim to okolní krytina dovolí. Obchází v kruhu o velkém poloměru místo vnadění a jistí. 

Při použití noční zaměřovací a pozorovací techniky je tedy lépe vnadiště situovat i 80 m až 100 m od loveckého zařízení. Vzdálenost posedu od místa vnadění se také odvíjí od kvality používané techniky pro pozorování v noci a střeleckých kvalit lovce. Toto je nezbytné pro jisté obeznání a zasažení loveného kusu černé zvěře.


Pavel HRADIL