Ulomené větvičky jehličnaté či listnaté dřeviny, symbolizují spojení myslivce s přírodou. Lovecké právo. První kule, poslední brok. Myslivci připíjejí na zdar lovu a myslivosti levou rukou.

Černá zvěř

ÚLOMKY

Úlomky, ulomené větvičky jehličnaté či listnaté dřeviny, symbolizují spojení myslivce s přírodou. Je jich několik druhů a používají se při různých příležitostech. Nejčastěji se používá tak zvaný třívýhonkový úlomek, to jest koncové rozvětvení větvičky o třech výhoncích. Jeden takový úlomek vsune lovec trofejové zvěři do svíráku - u srstnaté zvěře, do klovce - u pernaté zvěře. Jde o symbolický poslední hryz či poslední zob rodné honitby. Existuje přesný výčet zvěře, u které se jí vzdává takto poslední pocta, v naprosté většině je to zvěř, spárkatá. Dravé zvěři se tento úlomek nedává. Druhý třívýhonkový úlomek si úspěšný lovec vetkne za klobouk na znamení úspěšného lovu. Další druhy úlomků - jednovýhonkový a pětivýhonkový - se používají dnes již zřídka.

ZÁLOMKY

Od úlomků nutno odlišovat zálomky. Jejich používáním se lovci dorozumívali jako němou mysliveckou mluvou již v dávných dobách. Nezasvěcení těmto znamením nerozuměli. Zálomky jsou rovněž větvičky uříznuté, ulomené, někdy pouze nalomené či zalomené, kterými značíme určitá místa jako například stanoviště lovce, nástřel, tedy místo, kde stála zvěř v okamžiku výstřelu, upozorňující na nějaké zařízení, něco přikazují či zakazují. Větvičky bývají různé velikosti, rozličně upravené, vše to se řídí stanovenými pravidly.

Při osamělých lovech se setkáme se dvěma mysliveckými zvyky či pojmy. Názvem "lovecké právo" se rozumí jedlé vnitřnosti spárkaté zvěře neboli drob. Patří tomu, kdo ulovenou zvěř vyvrhl, tedy střelci nebo průvodci. Poslední poctou ulovené zvěři je "stráž u zhaslého kusu". Jde o chvíli pozdržení se u střelené zvěře a zamyšlení, o okamžiky splynutí s přírodou, kdy lovec znovu v duchu prožívá úspěšný lov. Tento zvyk má kromě morálního i praktický význam, kus může totiž vychladnout. Na ulovenou zvěř při fotografování nesedáme, ani na ni neklademe nohu.
Při společných lovech platí zásada "první kule, poslední brok". Střílelo-li například na divoké prase více lovců, je kus přiřčen tomu lovci, jehož zásah zvěř smrtelně zranil, byť se i kus nesložil v ohni a musel být proveden dosled. Tato rána se považuje za "první kuli". Nemusí být první v pořadí, jestliže zvěř byla předchozími zásahy jen poraněna. Další případné zásahy - po "první kuli" - mohou být jen rány dostřelné. "Poslední brok" při honech na drobnou zvěř znamená, že úlovcem složené zvěře je poslední střelec, který na kus střílel a po jehož ráně se kus složil, zhasl. Nečítá se ovšem takzvané "střílení do hrobu" na zvěř již zhasínající.

Po ukončení honu tedy společného lovu na drobnou zvěř se může pořádat poslední leč. Jde o přátelskou schůzku všech účastníků honu spojenou s pohoštěním. I v jejím průběhu se dodržují některé myslivecké zvyky.

Jak známo, myslivci připíjejí na zdar lovu a myslivosti levou rukou. Důvod tohoto zvyku není dosud objasněn, pravděpodobně pochází z barokní doby, kdy byla zaváděna řada dalších loveckých ceremoniálů. Při štvanici, nebo parforsním honu drželi v pravicích jezdci na koních otěže, psovodi vodítka smečky psů, přípitek se pak musel přizpůsobit, číše se držela levicí. Ostatně levá strana těla, kde je umístěno srdce, byla vždy považována za významnější, čestnější.

Na poslední leči zazní myslivecké písně, nechybí myslivecký humor a myslivecká latina. Sklon k obohacování a romantizaci zážitku není nikde tak zakořeněn a vyjádřen jako v nejstarším zaměstnání člověka, v lovectví. Myslivecká latina je slovní či výtvarné zobrazení lovu, lovce, zvěře, která více méně neodpovídá skutečnosti, ale na první pohled se nejeví jako nepravděpodobné. Nesmí tradovat pověrečné představy, zakrývat vlastní chyby, sloužit vychloubačství. Myslivecká latina nemá mít jiný účel, než potěšit, pobavit, udělat jiným radost. Má být proto výtvorem z pravdy a snu, z reality a poezie.

Někdy se při poslední leči koná též "myslivecký soud". Trestá žertovným způsobem účastníky honu, kteří se dopustili přestupků proti mysliveckým zvykům.

K mysliveckým zvykům v užším slova smyslu počítáme ještě "přijímání mezi myslivce" a "pasování na lovce".

#Pravidla lovu srnčí zvěře, Myslivecké zvyky a pověry, Lovecké stezky, Lovu zdar!, Způsoby lovu a historie, Společné lovy, 

Dnešní úpadek umění myslivosti je přinejmenším smutný. Myslivost lze vykonávat na vysoké profesionální úrovni. A být zase pyšný na to, že jsem myslivec.

Černá zvěř Bachyně se selaty

Pamatuji ještě dobu, kdy černá zvěř v honitbě nebyla, a dobu, kdy černé bylo málo a chovala se právě tak, jak se černá chovat má. 

Bez problémů se dala celoročně lovit na šoulačkách za dne, obeznávat nebylo nutné, bachyně se držely trvale na stejném místě, a stačilo postavit střelce na ochozy, na okraji mlaziny nařídit nastoupeným honcům, ať si chvíli hlasitě povídají a černá už šla ven.

Z každého uloveného kusu jsme měli radost, řádně to oslavili a loveckých možností jsme nijak nezneužívali. Pak jsme dokonce postavili krmná zařízení jen pro černou a těšili se z toho, že je černá zvěř využívala. Pravidelně jsem jim chodil čistit kaliště od spadlých větví, no zkrátka snaha byla, aby se "prasátka" měla dobře. Cílem bylo tuto zvěř chovat. Nikoho tenkrát ani nenapadlo sedět někde u krmení a čekat na černou - ihned by byl označen za pytláka a pravděpodobně by ve sdružení skončil s tím, že jeho pověst by ho předcházela a těžko by jinde hledal uplatnění. Samozřejmě jsme se ale hlavně naplno věnovali ostatní spárkaté, zejména srnčí zvěři, a zajícům, protože bažanti už nebyli.
Kdo by jen tušil ...
Postupně se situace začala měnit. Stavy černé se začaly pěkně zvyšovat a v důsledku toho byl povolen lov na vnadištích. V myslivosti se objevilo nové slovo. Prasečkáři, tak se sami pyšně začali označovat specialisté na lov černé. Celá specializace však spočívala obvykle v tom, že se v zateplené kazatelně zavřeli na celé noci a čekali, co přijde na jejich hromadu. Vývoj však pokračoval.

Lov černé u hromad krmení nebo na naháňkách se ukázal jako velmi atraktivní, nenáročný na myslivecké umění, na znalost zvěře a jejího života a zároveň významný byl i přínos poměrně velkého množství zvěřiny. Nové byly i pojmy "moje hromada" a "moje kazatelna".

Prasečkáři se začali dělit na dvě skupiny, které se zároveň více či méně prolínaly.

Hromadáři a naháňkáři, to byly vznikající specializace lovu černé. Hromadáři se vyčlenili opravdu specifickými znalostmi a uměním. Ty znalosti a ochota se učit spočívaly v tom, jaké dobroty černé předložit, aby na jejich hromadu chodila, a chodila raději, než na jiné hromady. Mnozí se vyznačují doslova výzkumným nadáním, a stále zkouší nové a nové recepty. Umění spočívá v tom, že nelitují času a prostředků při shánění "krmiva" na jejich hromadu. V mylném přesvědčení "čím více, tím lépe" jakýchkoli kvantech, a cokoli.
Černá zvěř se postupně stává tou nejvíce a nejlépe krmenou zvěří v historii. I kvůli tomu začínají enormně narůstat stavy černé, a každoročně se dosahuje rekordní výše odstřelu. A myslivecká morálka se díky tomu také značně uvolňuje. Co dříve bylo naprosto nemyslitelné, se stává běžným, mlčky trpěným a po čase dokonce naprosto legálním. V zájmu "boje se škodami" se povolí téměř vše a oko se zamhouří ještě víc. A z lovců černé jsou rázem novodobí hrdinové.

Chybí tomu ale ještě podpůrná technika.
Skvělé optické zaměřovače postupně střídají přístroje pro noční vidění a diskuse "co na hromadu" jsou doplněny o hodnocení optoelektronických zaměřovačů. Že je to zákonem zakázaný doplněk zbraně? Přece jde o zamezení škod působených černou zvěří, tak se to přehlíží. Naháňky také postupně ztrácí své kouzlo, někde začínají nebezpečně připomínat tažení proti nepříteli. Pro vytlačení černé z mlazin se zavírají oči před jakýmikoli prostředky, petardy a dělobuchy nevyjímaje. Není divu, že se někteří stavem mysli dostávají do situace "Rambo ve Vietnamu". Proslov mnohých mysliveckých hospodářů při zahájení tomu také nepřidá - " lovíme sele a lončáka, ale pánové, u nás mají lončáci i přes 100 kg, tak neváhejte, jsme tu proto, abychom ulovili". Díky tomuto přístupu a snaze za každou cenu vystresovanou černou vyhnat z leče agresivita na obou stranách stoupá.

Bohužel právě i to ovlivňuje myšlení mnohých, a jako k nepříteli se k černé chovají, jako na nepřítele na ni myslí. Obecně je výsledek ten, že se může vlastně cokoli. Třeba i broky, jak radí někteří ti "zkušení".

Na kazatelnách se technika opět zvedá o úroveň výše, nastupují termovizuální přístroje. Odpadá řešení problému přísvitu, navíc jsou k dispozici další vylepšení, jako jsou třeba pohybová čidla, která přesně identifikují příchod jakékoli zvěře včetně určení směru, ze kterého přichází. Zařízení pro přenos zvuku z hromady jsou také běžná a navíc snadno dostupná. Takže na kazatelně zalehnout a spát, však oni si nás vzbudí, až dorazí.

Ale černá je ta nejučenlivější zvěř v našich krajích. Už dávno ví, že hromada znamená nebezpečí, a při naháňkách jsou situace, kdy neopustí kryt ani za nic. Není nutné asi zdůrazňovat, že jak lov na hromadách, tak zejména naháňky jsou pro černou velmi stresující, což samozřejmě výrazně stupňuje její agresivitu. A o to hůře.

Pokles lovecké a myslivecké morálky je neuvěřitelný, zároveň snad nikdy nebylo v myslivosti tolik švindlů. Prakticky se už může vše, a vše si mnozí vždy zdůvodní. Tím zaklínadlem je "škodící a přemnožená černá zvěř". Z dospělých kusů se obvykle udělají lončáci, to už je vcelku tradice. Že tato zvěř byla ulovena v době hájení nebo nedovoleným způsobem lovu je už každému úplně jedno. Sice nová úprava doby lovu vše zlegalizovala, ale nic to nemění na situaci.
 Konec konců, i na ty ulovené bachyně od selat se dá, jak je vidět, zvyknout. S porušováním zákona si vůbec moc starostí neděláme, třeba zrovna hromady jsou toho jasným důkazem. A vše se to samozřejmě šíří celou myslivostí. Odstřel jakékoli spárkaté na hromadách, navíc v noci také nikdo neřeší. A dalo by se pokračovat. V těch málo spolcích, kde se dbá na dodržování zákonů a především na mysliveckou a lidskou etiku a morálku se někteří neustále dožadují nejrůznějších ústupků ( = porušení zákona ) s tím, že přece to tak dělají všichni sousedi, tak proč my ne ?

Černá zvěř mohla být významným přínosem pro naši myslivost. Ta zvěř za ten vývoj samozřejmě nemůže, za ten mohou jen lidé, v tomto případě myslivci. Jsou podle mého názoru hlavní příčinou nárůstu stavů, zároveň benevolence a slabost mysliveckých hospodářů a předsedů v plné míře zapřičinila morální úpadek. Tím i oni sami musí "čarovat" v mysliveckém výkaznictví a tak vlastně to jsou myslivečtí hospodáři, kteří "musí" lhát a švindlovat nejvíc. Nejhůře jsou na tom obvykle ti, kteří začali s myslivostí zhruba v posledních patnácti letech.
Zažili totiž už jen myslivost, která dobrá rozhodně není. Je pro ně běžné využívat současné metody lovu, dojet autem pod kazatelnu, tam čekat a autem zase domů. Když se mne myslivec, který má lovecký lístek 15 let ptá, jak dokáži najít ochoz černé, jak ho vůbec poznám, a na druhou stranu má této zvěře uloveno desítky kusů, to mi nejde dohromady. Vůbec netuší, jak černá žije, na co také, když přesně ví, díky síti fotopastí, kdy a co na kterou hromadu chodí. Ale zejména jsou zvyklí hlavně na to, že k porušení zákona vlastně nikdy nedojde, jednak se to vždycky dá nějak udělat ( rozuměj zašvindlovat ), a stejně by to ani nikdo nechtěl řešit, zejména ne pak ten, který by sice měl, ale zároveň sám švindluje daleko více. Toto myšlení se nakonec přenáší na všechnu zvěř.

Chceš ulovit srnce ? No jak jinak, než mu nasypat pěkně v dostřelu od posedu hromádku ovsa. A sledovat, kdy začne chodit. Dančí, vysokou a nakonec i to srnčí - to nalovíš při nočních čekaných u hromad také snadno. Jsou honitby, kde už se ani jinak zvěř téměř neloví.
Všichni svorně naříkají, jaké škody černá dokáže udělat, a vlastně je to to jediné, kolem čeho se vše točí. A zároveň obvykle i naoko hledají cestu, jak z toho ven. Snížení stavů černé ale ve skutečnosti nikdo nechce. Chytře ale všichni úpíme, jaké to zase lány zaseli zemědělci, a jaké špatné plodiny. Pravda je ale taková, že černá pro mnohé znamená i přes snížené výkupní ceny značný přínos. Pro jiné zase možnost celoročního lovu prakticky bez omezení. A celkově je výsledek ten, že "mrtvé prase je dobré prase". Co to vlastně je a jak bylo uloveno je až druhořadé. A stavy se nezmenšují, naopak.
Často poslední dobou přemýšlím o tom, jaká by byla naše myslivost bez černé zvěře. Jistě ne taková, jak si ji pamatuji z mládí. Pokrok se nedá zastavit, a vývoj už vůbec ne. Lze jej ale určitě jinak směrovat. Věřím, že i myslivost lze vykonávat na vysoké morální úrovni. A být zase pyšný na to, že jsem myslivec.

Zdroj: myslivecke-forum.cz

#Kančí steaky, Čekaná, Lovu zdar!, Příroda a myslivost, Vnadiště, Ze života černé zvěře, Černá zvěř, Názory myslivců, 

Vábení a lov lišek [Fox hunting] Čekaná, Les, Liška, lov, Vábení, Honili myslivci, Jak na to?, Lovu zdar!

Lišče

Lovy lestné, jinak řečeno lovy vábením. 

Tento způsob lovu je náročnější a složitější, vyžaduje mnohem více znalostí a dovedností než jiné způsobu lovu, jako například lov na čekané, ale kdo jej zvládne, získá opojné chvíle adrenalinového napětí. 

Tehdy přestane vnímat čas a pocítí silné sepětí s přírodou a jejími obyvateli. Při vábení také můžeme přilákat zvěř, kterou jsme třeba dosud nespatřili a zdokonalit si tak přehled o zazvěření honitby, pro kvalitnější průběrný odstřel.

Zvládnout umění vábit zvěř patřilo k požadavkům kvalifikace našich mysliveckých 
předků v panských službách, kdy bylo často jedním ze základních předpokladů setrvání ve službě. Umění vábit zvěř bylo také středem obdivu obyčejných lidí, kteří pro tuto znalost přisuzovali myslivcům nadpřirozené schopnosti, což dokládá jeden zápis ve staré kronice o dovednostech myslivců „…a všeliká tajná umění znají, že zvěř jako omámená následovati je musí…“. 

Vábení vyžaduje dokonalou znalost chování zvěře, jejich spádů a zvyklostí. A v neposlední řadě, alespoň základní hudební sluch a cit. Dříve navíc byla vyžadována také zručnost pro výrobu vlastního nástroje pro vábení – vábničky, v případě srnčích vábniček nejčastěji tzv. lístkovaček.

Dnes už není potřeba vyrábět vábničku vlastní, protože je na trhu poměrně velká nabídka vábniček vyráběných řemeslně nebo průmyslově, ovšem v nabídce není jednoduché vybrat vábničku dobrou a skutečně „fungující“, na kterou zvěř „uslyší“. 

Jak divočáky přesvědčit, aby vnadiště začali co nejdříve a pravidelně navštěvovat? Jak si poradit? Myslet neznamená vědět vše! Jistě existuje mezi myslivci celá řada zaručených receptů, jak divočáky obelstít.

Existuje spousta přípravků, jak toho při troše štěstí dosáhnout. Do první skupiny patří prostředky

Ze života černé zvěře

výrazně zvyšující svým pachem či chutí atraktivitu vnadiště.

Patří sem zejména velmi starý a prostý indiánský přípravek. Zmiňuje se o něm i E.T. Seton v knize Rolf zálesák, kde jej hrdinové knihy používali k vábení kožešinové zvěře do želez. Můžeme si jej sami snadno vyrobit. Princip spočívá v tom, že se zbytky z ryb (hlavy, vnitřnosti atd.) dají do uzavřené nádoby, zalijí trochu vodou a vystaví na slunce. Asi po 2-3 dnech je zázračný lektvar hotový. Stačí pak pokapat okolí vnadiště a výsledek je zaručen. Vůně je tak silná, že přiláká nejen černou zvěř, ale i lišku a ostatní lesní šelmičky, které si přijdou vnadiště zvědavě očichat. Doporučuje se však opatrnost při práci (stejně tak bude páchnout i pokapaná obuv a kalhoty) a odolný žaludek.  

Měl bych se na tomto místě zmínit i o kombinaci vnadiště s újedištěm, kdy se vyloží masitá návnada, někdy přikrytá zeminou a kulatinou či kameny. Osobně si myslím, že újediště v podstatě tak trochu zavání, nejen svým přirozeným pachem, ale možná i porušováním zákona. Nejsem právník a tak nevím, kde je ona pomyslná hranice v zákoně - co je ještě nevinné újediště a kde již začíná nedovolené ukládání biologického odpadu v honitbě? !

Nehledě k tomu, že objevení takového většího "zralého" újediště tzv. ochráncem přírody může skončit ochotnou medializací a další ostudou myslivců v očích veřejnosti. Nemusí se jednat pouze o zapáleného aktivistu, i na obyčejné návštěvníky lesa působí máloco horším dojmem než páchnoucí, pohozené a liškami roztahané vnitřnosti či odřezané hlavy, běhy či kůže ulovené zvěře. Nemluvě ani o možnosti přenosu různých chorob na zvěř, použijeme-li pro újeď těl uhynulých zvířat či zvěře. Chtěl bych na tomto místě připomenout, že i likvidace vývrhů a zbytků ulovené zvěře podléhá určitým zákonným opatřením.  

Pokud přesto hodláme tento způsob vnadění provozovat, doporučuji umístit živočišné zbytky do jámy hluboké asi 50 cm a zahrnout zeminou ve výši alespoň 10 cm, event. překrýt ještě kameny či větvemi nebo kulatinou. Zabrání se tím jednak příliš rychlému rozkladu a rozebrání liškami, újeď není prostým okem viditelná a vlastně se pak asi ani nejedná o volné uložení biologického odpadu v honitbě. Černá zvěř si se ukrytou újedí snadno poradí.. Ideální je použít rybí zbytky, např. po porcování většího množství ryb, které divočáci přímo zbožňují.

   Dalšími velmi vhodnými vábicími přípravky jsou výtažky z lanýžů, které často používají myslivci v Německu. Jsou k dostání v různých formách. S některými lze naparfémovat přímo i vlastní krmivo, jiné je nutno nakapat pouze do okolí vnadiště. Princip účinku spočívá v tom, že pach lanýžů prý velmi připomíná samčí hormony kňourů. Bachyně v době chrutí vyhledávají společnost kňourů a pach vnadiště je pak silně přitahuje. Kňouři zase toto místo vyhledávají z obav před nekalou konkurencí. Účinek je údajně mnohokrát úspěšně ověřen, výrobce jako důkaz atraktivity uvádí mimo jiné i prasata používaná k vyhledávaní lanýžů ve Francii.  

Zajímavým preparát je Goestis, původem z Karamanu v Turecku. Jeho složení není bohužel uvedeno. Po naředění 5 l vody se odlije potřebné množství do příruční láhve a nakape se jedna či více stop v délce 100 - 500 m, nejlépe od místa, kde jsme nalezli čerstvé stopy až k vnadišti. Po dvou dnech je stopu nutno "osvěžit", poté stačí po 10 dnech. Účinek prý na sebe nenechá dlouho čekat.   V Německu existují a jsou k dostání i další lákadla na černou, jako např. jablečný koncentrát anebo proteinový koncentrát Sokres s vysokým obsahem vitaminů, které přidány do krmiva výrazně zvyšující jeho chuťovou atraktivitu. Lze použít i rybí moučku, která se dá občas sehnat v prodejnách s krmivem, ovšem proti rybímu lektvaru jsou její účinky podstatně slabší.   Případné zájemce odkazuji na adresu http://www.alant.com/lockmittel/, kde naleznou i další zajímavé preparáty nejen na černou.

   Druhou kategorií přípravků jsou látky působící nějakým způsobem blahodárně na zdravotní stav zvěře.   Do této skupiny patří v prvé řadě velmi účinný a cenově poměrně dostupný bukový dehet. Dehtem se natře pomocí štětce vhodný otěrový strom (krásně německy Malbaum; z čeho asi vzniklo české myslivecké slovo malovánky?) ve výšce asi 50 - 100 cm. Černá, ale i jelení zvěř pak tento strom velmi ráda navštěvuje a drbe se o něj. Bukový dehet má silné dezinfekční účinky a zvěř si tak léčí kožní parazity.  
Na našem trhu je bukový dehet k dostání pouze v katalogu Frankonia, dále lze snad použít i bukový dehet na kopyta používaný pro tytéž dezinfekční účinky ve veterinární medicíně, který za přijatelnou cenu v balení 1,5 a 25 kg nabízí brněnská firma J.O.M., s.r.o. (http://www.jom.cz/). V Německu, kde je bukový dehet k vnadění černé zvěře hojně nabízen a používán, jej lze zakoupit i v kartuších jako např. silikon.  

Němečtí autoři doporučují zejména v zimním období kombinovat dehet s přípravkem Black Moschus, který je vyrobený z éterických olejů a má též velmi silné vábivé účinky. Natření stromu je nutno opakovat po 3 týdnech. Princip účinku je opět antiparazitární.  
Do této kategorie patří i tajný recept, který mi prozradil jeden starý odborník na lov černé zvěře. Používá velký 200litrový sud od nafty, který připoutá řetězem ke stromu a silně jej natře naftou. Výsledky jsou prý vynikající, černá se chodí o sud intenzivně drbat.
Nafta bude jistě působit odpudivě na kožní parazity, obávám se však kontaminace půdy naftou v okolí sudu, nehledě opět na možnou - a v tomto případě jistě oprávněnou - kritiku ze strany ochránců přírody.

Méně účinnou obdobou předchozích receptů je umístit vnadiště do blízkosti přírodního kaliště, které v kombinaci s drbáním o stromy slouží zvěři ke stejným léčebným účelům. Některá kaliště sice navštěvuje černá pravidelně, jiná však pouze občas, např. jen v létě. Zřejmě zde hraje roli i složení půdy v kališti a možná i pH, které se může pochopitelně v průběhu roku v závislosti na teplotě měnit. 

Jaký přípravek tedy zvolit?   Osobně doporučuji začít s rybím "lektvarem", který je nejlepší připravit v letních či ranně podzimních měsících, a kombinovat s natřením vhodného otěrového stromu bukovým dehtem.

Vnadění lze samozřejmě vhodně doplnit i vábením. V současné době nabízí v české republice vhodné vábničky na černou zvěř katalog Frankonia a také firma Ing. M. Zubíčka.
   Tyto přípravky nepůsobí samozřejmě zcela stoprocentně. Určitě však zvyšují pravděpodobnost častějšího setkání s černou zvěří. Pokud by měl některý z čtenářů další poznatky týkající se vnadění černé zvěře, uveřejněte je. Jistě existuje mezi myslivci celá řada zaručených receptů, jak divočáky obelstít.  

Takže nám zbývá teple se obléci, zasednout na posed a doufat, že naše snaha bude korunována úspěchem.

Diana však občas bývá velmi vrtošivá a rozmařilá dáma, takže se může stát, že i na sebevíce dokonalé, přímo vědecky připravené vnadiště nepřijde "ani chlup" a kolega uloví třeba hned tři selata na kbelík obyčejné zadiny. Ale i to je myslivost. Přeji nám všem hodně zdaru a úspěchů při lovu naší nejinteligentnější a vskutku rytířské zvěře.

Zdroj: František Bláha

#Jak  divočáky přesvědčit, aby naše vnadiště začali co nejdříve a pravidelně navštěvovat? Úspěšný lov, Vnadiště, Újeď, Vábení, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Diana bohyně lovu, Instinkty a pudy, Krmítko, Les, Lovu zdar!, Příroda a myslivost, Způsoby lovu a historie

LOVECKÝ PES Aronek v obleku....nám sděluje: Polibte mi pr..del myslivci, právě dělám stojku v novém kabátku no co, jsem na rekreaci s Kateřinou....! (photo by katerina lisova)

Lovecký pes Aronek v obleku....nám sděluje: Polibte mi pr..del
 myslivci, právě dělám stojku v novém
kabátku no co , jsem na rekreaci s Kateřinou.

#Diana bohyně lovu, Lovecký pes, Lovu zdar!, aktivity radosti a milování života, 

Fotografie z myslivosti, Humor o myslivosti, Kuriozity, Kynologie, Pes přítel myslivce, Ženy a myslivost


Jak bylo již řečeno, myslivci je vysoko ceněna trofej ulovené zvěře, tedy parohy, kančí zuby a další náležitosti. 

Ovšem na příklad kvůli parohům se nemusí člověk zrovna stát myslivcem, chodit na brigády a plahočit se po lese, k tomu mu stačí se pouze oženit s vhodnou ženou a parohy má doma co by dup a bez práce. A nakonec ani ty hony a lov už nejsou to, co bývalo. Snad každý trouba pochopí, že lovec, vystaven nevlídnému počasí (chladu, dešti, marastu) potřebuje zahřát, a to nejen pohybem, ale i vnitřně. Bývávalo. Dnes stateční mužové lovci jsou nuceni před začátkem lovu potupně dýchat do testerů kvůli alkoholu, jestli nepožili. Vždyť alkohol k myslivci patří jako ryba k vodě.

Zdůvodnění, že alkohol zapřÍčiňuje mezi myslivci úrazy, neobstojí, k těm dochází tak jako tak a postižení si za to stejně mohou sami, nakonec dobře jim tak, neměli tam co dělat, co lezli lovci do rány. Věřme, že úřady  nakonec zase přijdou k rozumu a vrátí se staré krásné zlaté časy, kdy alkohol byl nezbytnou součástí lovu.

Zdroj: Necyklopedie a humor o myslivosti

BRENNEKE KO CleanSpeed Short Kal. 12/60 100 Patronen. #Brenneke, Střelectví, Hunting Rifles, Idiots With Guns, Lovecké zbraně, Lovecké brokovnice, Nastřelení lovecké zbraně

Zkoušky střelbou z rozptyloměru ukázaly

Lovecký pes a humor v myslivosti

že absolutní špičkou v přesnosti jsou jednotné střely od německé firmy Brenneke, které docilovaly při střelbě na 50 m výjimečně malý rozptyl do 10 cm.

Nejhorší jsou střely S-Ball Plastik, které mají rozptyl i více než 30 cm. Ostatní střely se blížily výsledkům střel Brenneke.   Z hlediska ranivosti jsou z praxe lepší výsledky s celoolověnými střelami. Jednotná střela S-Ball Plastik měla ve sledovaných případech velmi často problémy s průbojností a tedy výslednou ranivostí, kdy střely často zůstávaly zachyceny v povrchové části těla zvěře.

Výhody používání jednotných střel do brokovnice lze spatřovat zejména v tom, že na kratší vzdálenosti mají velmi dobrou ranivost a zejména zastavovací schopnost. Nejsou citlivé na překážky v dráze svého letu, takže střelba je s nimi možná i přes řídkou trávu nebo řídké tenčí větve křovin. Vzhledem k rychlé ztrátě energie je střelba s nimi poněkud bezpečnější a celoolověné střely  nejsou tak náchylné k nebezpečným odrazům jako střely kulovnicové.

Zde je však třeba upozornit na to, že smrtící účinek na člověka má jednotná střela do brokovnice při přímé střelbě několik stovek metrů a maximální dostřel přes 1500 metrů se zachováním stejně nebezpečných účinků.

Další výhodou jednotných střel je právě možnost použití brokovnice s více hlavněmi a tedy s pohotovými dvěma ranami. Brokovnice umožňuje také rychlejší zamíření, je konstruována na rychlou střelbu pudových a tzv. hozených ran, střelba je pohotovější než z kulovnice.

Jednotná střela Subot Slug amerického výrobce Federal,

je podrážové konstrukce a vzhledem ke své odlehčené konstrukci dociluje rychlosti téměř na úrovni pomalejších kulovnicových střel. Tato střela je pak podstatně účinnější než klasické jednotné střely, má vyšší dopadovou energii, větší ranivost a delší účinný dostřel.

Při dopadu na cíl předává jednotná střela svoji velkou čelní plochou veškerou svoji energii, a proto se jednotné střely vyznačují, zejména při zásahu slabšího kusu zvěře, velkou zastavovací schopností.

Pamatuj!

Budeme-li střílet například na zvěř ve vzdálenosti 40 m pohybující se kolmo ke směru střelby rychlostí asi 12 m/s, což znamená rychlejší běh, nikoliv ještě úprk, musíme předsadit o asi 2 metry před komoru zvěře.
Budeme-li střílet za stejných podmínek kulovnicí, potom předsazení je potřebné pouze 0,6 m, tzn. asi na ryj zvěře.

 Rozdílnost potřebného předsazení při střelbě jednotnou střelou a kulovnicí způsobuje značné problémy při střelbě z kulobroku, kdy při každém výstřelu z různé hlavně (brokové nebo kulové) je třeba rychle měnit velikost předsazení. Tyto vyžadované rychlé změny způsobují také neúspěšnost střelby.

#Brenneke, Střelectví, Hunting Rifles, Idiots With Guns, Jak na to?, Lovecké zbraně, Lovecké brokovnice, Lovu zdar!, Nastřelení lovecké zbraně, 

Sojka obecná, Ptáci, Myslivecké písničky, Krmítko, Lovu zdar!, Lovy fotoaparátem, Myslivec a zvuky v přírodě

Na krmítku visita sojky...

Sojka obecná, je kdysi jen lesní pták, ráda obývá smíšené lesy, lesní remízky a větší městské parky. Svým pestrým zbarvením peří si nic nezadá s některými exotickými ptáky.

Její pírka z křídelních krovek si odedávna dávají myslivci za klobouk jako ozdobu. Od poloviny dubna si staví oba ptáci hnízdo z tenkých větviček, které je vystláno jemnými kořínky. To bývá zpravidla do čtyř metrů nad zemí na větvi u kmene stromu, většinou, a to je docela zajímavé, v blízkosti nějaké lesní cesty.
Sojky si ale staví hnízda i na keři jako je hloh a nebo ve vykotlaném dubu. Samice koncem dubna až začátkem května snáší 5 až 7 hnědozelených vajíček, na kterých se při zahřívání střídají oba partneři. Po tuto dobu jsou ptáci velmi nenápadní a tiší. Již po 17 dnech se líhnou mláďata, která jsou na hnízdě dalších 21 dnů. Pokud se však v této době přiblížíme k jejich hnízdu s mláďaty, staří ptáci spustí křik.
V mnoha případech také znamenitě napodobují pískání káně lesní. Mláďata krmí především hmyzem, drobnými savci, mláďaty zpěvných ptáků a jejich vajíček. Po vyvedení mláďat z hnízda je ještě hodně dlouho slyšet mladé ptáky, jak v jeho okolí žadoní o potravu.


#Sojka obecná, Ptáci, Myslivecké písničky, Krmítko, Lovu zdar!, Lovy fotoaparátem, Myslivec a zvuky v přírodě,

Jak zajíc přelstil líného hajného, Zajíc, Drobná zvěř, Lov ve svobodném světě, Příroda, Příroda a lidé, Příroda a myslivost, Zvěř v zimě,

Zajíc polní

V dobách, kdy stavy zajíců byly na vysoké úrovni, byla zemědělská půda rozčleněna na velké množství relativně malých políček, na kterých byla pestrá skladba plodin. 

Louky s pestrou rostlinnou skladbou byly postupně likvidovány na úkor polí s obilím, řepou,
vojtěškou apod. V poslední době i tato skladba doznala velkých změn, prakticky zmizely pole s vojtěškou a směskami na úkor velkých lánů kukuřic, řepky a slunečnice. Tak došlo k tomu, že zajíc má již relativně velmi málo možností k získání dostatku původní přirozené potravy, zvláště po sklizni jsou potravní podmínky pro něj katastrofální. Známe-li rozlohu areálu ve kterém se pohybuje zaječí kolonie, je jasné, že se v tomto období většina zajíců kolonie soustředí do míst, kde ještě mají možnost nalézt zelenou potravu a současně i kryt....

Louky s pestrou rostlinnou skladbou byly postupně likvidovány na úkor polí s obilím, řepou, vojtěškou apod. V poslední době i tato skladba doznala velkých změn, prakticky zmizely pole s vojtěškou a směskami na úkor velkých lánů kukuřic, řepky a slunečnice.

Tak došlo k tomu, že zajíc má již relativně velmi málo možností k získání dostatku původní přirozené potravy, zvláště po sklizni jsou potravní podmínky pro něj katastrofální. Známe-li rozlohu areálu ve kterém se pohybuje zaječí kolonie, je jasné, že se v tomto období většina zajíců kolonie soustředí do míst, kde ještě mají možnost nalézt zelenou potravu a současně i kryt.

V současné době, vzhledem k využití velmi výkonné mechanizace, dochází ke slučování pozemků do velkých celků a navíc vzhledem k ekonomice se stejné plodiny sejí na blízké polnosti. Vznikají tak obrovské celky monokultur. Uvážíme-li, že zajíc je věrný svému teritoriu, v menších polních celcích a navíc s pestrou skladbou plodin, po sklizní vždy našel prostory, kde byl dostatek klidu a potravních zdrojů. Ve velkých celcích monokultur dochází u něj po sklizni k výraznému nedostatku potravy, u ramlic se zvýší počet resorpci plodů a tím sníží počet mláďat ve vrhu. Současně se zvýší ztráta mláďat pro nedostatek krytu a potravy a u dospělé zvěře se sníží imunita a infekce hlavně kokcidiemi vede k výraznému oslabení organismu až k úhynům.


#Jak zajíc přelstil líného hajného, Zajíc, Drobná zvěř, Lov ve svobodném světě, Lovu zdar!, Příroda, Příroda a lidé, Příroda a myslivost, Zvěř v zimě, 

Aport zajíce...Aport, Společné lovy, Lovu zdar!, Lovy fotoaparátem, Úspěšný lov

Aport živého "za slecha" to umí jen pes inteligent od Kateřiny

Vzpomínání na lov v teple domova

Vzpomínání na lov selete v teple domova

.......sele zůstává v ohni 

 - Téměř měsíc, jsme chodili na naše oblíbené místo zvané „Barandov“, na Loveckou kazatelnu kde mám vnadiště a nedaří se nám a nedaří ulovit černého rytíře. 

Vždy obden založím prasečí pochutiny, abych navnadil to ideální „pekáčové“ prasátko. Přestože vnadiště prasátka navštěvují, vždy jsou o krok přede mnou. Před 14 dny se už téměř zdařilo, ale než jsem se dostal k zodpovědnému výstřelu, inverzní mlha zhatila už po několikáté můj lov. Opět jsme tedy odcházeli zklamáni z noční čekané domů.

Pak ale nastalo v těchto místech období týdenního klidu, neboť byla naplánovaná společná naháňka našeho MS a čas běžel, až do tohoto víkendu. V týdnu napadla obnova a s vycházejícím měsíčkem, který byl po úplňku, slibovaly téměř 100% lovecký úspěch.

Už když jsme po 19 hod. přicházeli s manželkou ke kazatelně, pozorujeme ve vzdálenosti 100m krmeliště a spatřil jsem v čočkách dalekohledu statného kňoura jak si debužíruje na pochutinách. Krok za krokem se brodíme v 30 cm sněhu až na kazatelnu. Kňour zatáhl do přilehlé houštiny a po usazení v Lovecké kazatelně na pohodlnou lavici nastalo ticho. Čas běží a po 30 min. vytáhlo z houštiny na vnadiště, kde jsem před 6 dny složil vlek jablek, 1 ks srnčího, které začalo spokojeně a v klidu „večeřet“. V myšlenkách si říkám, přijdou, či ne … ????

Po 75 min. sezení jsme se dočkali. Houština před vnadištěm se rozevřela a k hodovacímu stolu, který už po týdenních prasečích návštěvách poměrně hodně zřídnul, vyběhla 3 selata a bachyně, obrovská jak pultový mrazák. Neotálím, vkládám do ramene W 308 a umísťuji do záměrného kříže jedno ze tří selat. Sníh a měsíček mi přidává plus k úspěšnosti přesného zásahu na komoru.

Třeskla rána a záblesk z hlavně mne na vteřinu oslepil. Dívám se na místo, kam jsem vystřelil a sele zůstává v ohni a hlasitým projevem oznamuje zásah. Okamžitě přebíjím a přes puškohled pozoruji jeho chování. Po několika vteřinách se zvedá. Zacílím opět na komoru, na rychle odbíhající kus a střílím druhou ránu. Po výstřelu neznačí zásah a ztrácí se v houštinách, odkud před chvilkou vylezlo. Nastalo ticho. Přemýšlím, co jsem pravděpodobně „podělal“. Probírám postupně celý lov s mojí Haničkou, která vedle mne vše pozorovala dalekohledem.

Po 30 min. slézáme z kazatelny, jdeme se kouknout na nástřel a tam snad budu moudřejší. Na nástřelu zjišťuji poměrně dost barvy, ale zkušenost mi říká, že sníh dělá velké oči. Nastupuje důležité rozhodnutí. Jít se podívat za ním, či ne? Nakonec mne velká zvědavost donutí jít se za ním alespoň kousek podívat. Zkouším sledovat stopu zasněženou houštinou cca 20 m. Barvy je dost, ale prozatím končím. Napadá mě, že bych mohl celou houštinu asi ve velikosti 200 x 300 m obejít v 30 cm sněhu, zdali z ní vyběhl a pokračoval za zbytkem tlupy. Opouštíme s manželkou čerstvou a zabarvenou stopu a vracím se potichu zpět k nástřelu. Po 30 min., kdy jsme celou houštinu obešli, máme jasno. Našli jsme celkem čtyři ve sněhu vyšlapaná koryta, která byla od černé, ale barva nikde. Sele musí ležet v houštině někde uprostřed, v téměř neprostupné a obalené mokrým a těžkým sněhem.

Volám mysliveckého kamaráda a kolegu z našeho MS o pomoc s pejskem, ale marně. Pil alkohol a má doma návštěvu a se psem může přijít až ráno. Co dál…? Zvažuji možnosti, které v dané situaci mám. Je mnoho plusů i mínusů nechat dosled na ráno a nebo začít opět od nástřelu? Nakonec zalézáme znovu do houštin, asi tak jeden a půl hodiny po výstřelu. Postupuji pomalu ve světlu svítící baterky krok za krokem, mimo stopu co po sobě zanechalo. Srdce mi buší v tepu 100/200 a hladina adrenalinu stoupá. Všude je poměrně dost barvy a tím se vnitřně „ukecávám“, že to bude dobré, ale i přesto jsem ve střehu. I když lovené sele bylo malé, může být dost nebezpečné za dané situace kdy lezeme za ním místy i po čtyřech.

Každý z nás osvětlujeme baterkami dost velký prostor a hledáme a doufáme, že už na něj konečně narazíme.

Až najednou, asi po 50 m od nástřelu ho spatřím v kuželu světla baterky, kterou držím prsty a zároveň i předpažbu flinty, kterou mám připravenou k okamžitému výstřelu. Leží v tom největším „bordelu“ a ještě se „mele“ . Nadcházím ho po větru a okamžitě dostřeluji. Tím ukončuji rychle jeho život a hlavně trápení zvířete.

Přichází obrovská úleva a radost.

Manželka láme vedle úlovku větvičky na předání úlomku a ctí tak myslivecké tradice jako zkušený myslivec.

Po gratulaci přichází prohlídka selete, která vysvětluje jeho chování.

První rána (pro mne naprosto nepochopitelná) šla na spodní čelist dozadu. Druhá za plecka těsně nad páteř a třetí výstřel ukončil trápení jak selete, tak i mé. Po vyvržení nás čekala cesta zpět ke kazatelně, kde jsme nechali nepotřebné věci pro dosled v houštinách a dál k autu dlouhá téměř 1 km ve 30 cm vrstvě sněhu. Přesto, že sele vážilo 25 kg, než jsem ho dotáhl k autu, mělo snad 100 kg.

Domů jsme přijeli pozdě v noci a do brzkého rána jsme s manželkou probírali celý lov. Úlovek jsme zapili vychlazenou kořalkou, neboť jak mě učili staří myslivci, úlovek se musí zapít, dokud je zvěřina ještě teplá!

Opět jsme zakončili jeden z dalších „úspěšných“ lovů na černou zvěř.


LOVU ZDAR.

Jirka Němec, sociální sítě FB - myslivost

Značení zvěře při zásahu. Pokud zvěř po zásahu " zůstane v ohni", což znamená, že padne na místě, kde byla zasažena, musí lovec zvěř pozorně sledovat...

Daněk

DOHLEDÁVKA ZVĚŘE SPÁRKATÉ

Rychlé dohledání střelené zvěře a následné správné prvotní ošetření uloveného kusu (vývrh) zásadním způsobem ovlivňují kvalitu získané zvěřiny.

Chyby, kterých se v této fází péče o ulovený kus zvěře lovec dopustí, jsou často nevratné a v dalším zpracování zvěřiny neodstranitelné. Časový úsek, který je nutný mezi výstřelem (resp. zasažením zvěře) a dohledávkou, závisí na značení zvěře při zásahu.  Pokud zvěř po zásahu " zůstane v ohni", což znamená, že padne na místě, kde byla zasažena, musí lovec zvěř pozorně sledovat, vyhodnotit frekvenci a sílu pohybů zasaženého kusu a pokud dochází k postupnému vymizení těchto reakcí, lze po uplynutí 15 minut ke kusu dojít (vždy s připravenou zbraní)a po tradičním předání úlomku zahájit vyvrhování zvěře. Složitější situace nastává, pokud zvěř zásah značí, ale odbíhá. Při značení komorové rány lze zahájit dohledávku nejdříve za 30 minut (ne vždy se skutečně o komorovou ránu jedná), při značení rány na měkko či na běh je nutné vyčkat se zahájením dohledávky minimálně po dobu 1 hodiny.

Použití loveckého psa, dobře pracujícího na pobarvené stopě postřelené zvěře, je základem úspěšné dohledávky.

Je povinností každého uživatele honitby, aby měl v případě potřeby takového psa k dispozici. Ukvapené a brzké dohledávání postřeleného kusu je velmi často hlavní příčinou neúspěchu, neboť poraněný kus se po zásahu snaží zatáhnout do krytu, kde zaléhá a pokud je ponechán v klidu, v důsledku ztráty barvy slábne a zhasne či při následné dohledávce již nemá síly na daleké odbíhání. Naopak při brzkém dohledávání a zvednutí postřeleného kusu z prvního lože dochází k mobilizaci sil a i těžce poraněný kus může odbíhat až několik set metrů od nástřelu.

Pro kvalitu zvěřiny spárkaté zvěře je doba, která uplyne mezi zásahem a vyvržením kusu, velmi důležitá. Včasné ošetření uloveného kusu je základem kvalitního zpracování zvěřiny. Neodůvodněné oddalování dohledávky, především při večerním lovu v letním období, kdy se postřelený kus dohledává až druhý den, má většinou za následek zapaření zvěřiny v důsledku mnohonásobného zmnožení bakteriální mikroflóry.

Srnčí zvěř. Způsoby lovu srnce.

Srnec obecný v létě

Vábení je nutno nejdříve odposlouchat, nejlépe od někoho, kdo vábit umí nebo přímo v přírodě od říjných srn. Stejně výhodné je zvládnout také hlas srnčete, který je vyšší než pískání srny. Písknutí říjné srny začíná výše a končí níže a obě tyto části jsou v určitém poměru. Syrový zvuk vábničky lze modulovat v sevřených dlaních. Nepískáme také do stále stejného směru, ale měníme jej. Nepřeháníme počet pískání, ale raději se ozýváme v kratších seskupeních s přestávkami.

Vábit se doporučuje začít asi deset minut po příchodu a úpravě stanoviště. Zbraň máme pohově připravenou ke střelbě, z bezpečnostních důvodů raději zajištěnou, přestože někdo doporučuje zbraň odjistit abychom cvaknutím pojistky srnce nezradili. Mnohem častější je však zrazení zvěře pohybem nebo špatným větrem. Počátek vábení vypadá tak, že zapískáme vícekrát, max. však asi desetkrát po sobě. Srnec, který reaguje na první pískání přichází obvykle dosti rychle. Nemusí však přijít přímočaře, ale časté jsou zastávky, ověření situace a odbočování ze směru. Pokud je srnec určen k odstřelu, je lepší dále nepískat a neváhat s výstřelem, neboť srnec je ve stavu vrcholné obezřetnosti a zradit jej dokáže sebemenší neopatrný pohyb.

 Po prvním zavábení necháme uplynou asi 10 minut a zapískáme šest až sedmkrát po sobě, postupně prodlužujeme intervaly a zkracujeme seskupení. Během jednotlivých vábení stále pozorně sledujeme okolí. Opatrní srnci nás dokáží obcházet okolo a snaží se chytit vítr. Ten by měl proto jít od nás do volného prostoru.
Při pískání z posedu musíme mít na zřeteli, že zvuk není přirozený a nepískáme proto od okamžiku, kdy by srnec mohl vnímat, že zvuk přichází z místa nad terénem.

Úspěšné bývá také vábení ve dvou, kdy střelec má vždy volné ruce ke střelbě a nemusí se rozptylovat čtením přiskakujícího srnce a pouze čeká na nenápadný pokyn vábícího. Při vábení ve dvou na zemi je vhodné udržovat mezi oběma myslivci vzdálenost deset až patnáct metrů, kdy střelec zůstává poněkud stranou pozornosti. Psa bychom s sebou měli brát pouze v případě, že je perfektně vycvičen a dokáže zachovat absolutní klid ve všech situacích.

Na úspěšnost vábení má jako doprovodný faktor vliv také poměr pohlaví srnčí zvěře v honitbě. Nedostatek srnců má přirozený vliv na jejich pohyb a vášnivost, protože netrpí nedostatkem. Ani opačný poměr pohlaví však říji neprospívá, neboť srnci jsou pak nuceni hledat náhradu v širokém kruhu a opouštějí svoje obvyklá stávaniště.

Lov srnce. Natočeno českými myslivci a dobře! Lovu zdar!

Lov srnce

Zvěřina a kuchyně myslivce, Zvěřinové recepty, ZVĚŘINOVÁ KLASIKA zvěřina na kořenové zelenině

Zvěřina na kořenové zelenině

Zvěřina na kořenové zelenině

Suroviny:

 1-1,2 kg zvěřiny, 10 dkg slaniny,
olej, vývar (může být z kostky),
mletý pepř, sůl, 1 bobkový list, 2 jalovčinky, 5 kuliček pepře, 3 kuličky nového koření,
kořenová zelenina (15 dkg celeru, 10 dkg mrkve, 10 dkg petržele), 1 velká cibule, jíška.

Zvěřinu protáhneme hustě slaninou, osolíme opepříme, zbylou slaninu pokrájíme na nudličky. Na oleji orestujeme pokrájenou kořenovou zeleninu a cibuli. Na pekáč dáme ½ zeleniny, přidáme koření a na ní vložíme maso. Maso poklademe nudličkami slaniny a zasypeme zbytkem zeleniny. Za stálého podlévání vývarem maso upečeme v troubě do měkka. Zelenina by se měla téměř vysmahnout.

Maso vyndáme do tepla, šťávu se zeleninou (koření odstraníme) trošku naředíme, dochutíme a zahustíme jíškou.

Variace omáčky s vínem: Do rozmixované zeleniny prolisujeme 2 lžíce brusinek (rybíz a la brusinky), přidáme 2-3 dl červeného vína, 0,5 dl griotky, 2 lžíce ústřicové omáčky, dosolíme, zahustíme jíškou a povaříme.

Variace s houbami: Když je maso téměř měkké, přidáme k pečeni podle chuti houby (čerstvé nebo rozmrazené z mrazáku) a cca 15 minut dopečeme.

Zdroj: zvěřinová-kuchařka.cz

Lončák na louce u řeky Javornice. #Černá zvěř, Černá zvěř - kňour, Lovecké příběhy, lov, Kulovnice, Úspěšný lov, Čekaná, Lovu zdar!

Lončák se propadá na místě nástřelu a zůstává v ohni

Průzkumník od Javornice

Včera odpoledne jsem se vypravil po delší době do honitby, kterou pomáhám spravovat. Druhové zastoupení zvěře v této honitbě je pestré – zvěř srnčí, černá, dančí, sičí a lze se v ní setkat i s jelenem evropským. Honitba je tvořena táhlým, několikakilometrovým údolím, jeho přilehlými zalesněnými stráněmi a okolními plochami polí a luk. Vypravil jsem se do části honitby zvané Hradiště, s úmyslem obeznat pohyb sičí zvěře, před nastávající hlavní loveckou sezonou. Šoulal jsem okolo známých stávanišť zvěře, avšak celkovou podvečerní idylku, kazil hluk řvoucí hudby z nedalekého rekreačního objektu, kde si nejspíše udělali rekreanti diskotéku.

Nebylo tedy divu, že jsem se setkal jen s pár kusy srnčího a danělou s dančetem. Vzhledem k velikosti a nevyspělosti dančete, jsem si myšlenku na jeho ulovení ani nepřipouštěl. V jednom místě jsem zahlédl na vzdálenost cca 100 metrů tříletého srnce (pravidelného šesteráka), kterak bere maliní a přibližuje se mým směrem. Napadlo mě, že bych si s ním mohl trochu pohrát a poškádlit ho. Vydal jsem se tedy opatrně jeho směrem a když jsem byl od něho ne dále, jak 50 metrů, zastavil jsem za smrčkem a čekal, kdy mě zjistí.
Teprve, když byl ode mě do deseti metrů, zvedl vyplašeně hlavu a s údivem na mě chviličku hleděl, nejspíše s myšlenkami, jak z této zapeklité situace ven. Vyřešil to bravurně a s hlasitým bekáním odskočil.

Díky všudypřítomnému hluku, jsem se rozhodl, přemístit se do opačné části honitby a za místo noční čekané, zvolit louku na dně údolí, která je lemována říčkou Javornicí, která se vlévá do Berounky. Na jejím břehu jsem před lety postavil nízký posed, neboť louka je navštěvována vysokou zvěří, která zde bere paši a zvěř černá zde chodí rýt živočišnou potravu. Na místo jsem se dostal v půl desáté.
Svit měsíce se rozléval po okolních zalesněných stráních a ozařoval vršky stromů. Nad loukou se vznášel mlhavý opar a panovalo zde úplné ticho a klid. Zasedl jsem na kazatelnu a pozoroval okolí. Stále se nic nedělo a tak se mi začaly hlavou honit myšlenky a přemýšlení o mých starostech. Chmury se dostavily i díky ponuré, až by se dalo říci filmové, atmosféře okolí kazatelny.

Stále klid, který byl rušen jen šumem Javornice, která mi protéká za zády, pod kazatelnou. Ve čtvrt na dvanáct mě náhle z rozjímání vytrhuje šustot trávy pod kazatelnou a vidím, jak na mé stopě, kterou jsem zanechal po svém příchodu, zastavuje kus černé zvěře. Obeznávám lončáka a čekám, jak bude reagovat. Namísto toho, aby odfoukl a zmizel zpět, kudy přišel, tak jak by to jistě učinil kus starší, se dává do pohybu a po 15 metrech se znovu zastavuje přímo proti kazatelně.

Inu, jak říká můj kamarád Míla - "lončák, je hloupé prase" a do značné míry s ním souhlasím, neboť mu schází životní zkušenosti a pohybuje se mimo rudl, vedený zkušenou bachyní.
Vše je dílem okamžiku, kulovnice letí do ramene, kříž puškohledu sedí na předku černého rytíře a okolní klid protíná výstřel, který ještě chvíli vrací ozvěna od okolních strání. Lončák se propadá na místě nástřelu a zůstává v ohni. Po pár minutách se k němu vydávám a zjišťuji, že se jedná o cca 50 ti kilového kňourka.
Smekám svůj klobouk, černému rytíři vzdávám poslední poctu a své celovečerní rozjímání ukončuji myšlenkou o relativitě a pomíjivosti života, nejen zvěře.

Děkuji patronům lovu, za hezký zážitek a všem myslivcům přeji, do nadcházející lovecké sezony, „Lovu Zdar!“

Lukáš F.


#Černá zvěř, Černá zvěř - kňour, Lovecké příběhy, lov, Kulovnice, Úspěšný lov, Čekaná, Lovu zdar!

BACHYNĚ. Lovecké příběhy. Podzimní večery u lesa. Skloněná hlava, hřbet srsti naježený, jen zaútočit. Co teď? Žádný strom, na který by se dalo vylézt, utéci není kam.

Na lovu v zimní krajině

Ohlásil se konec září a s ním přírodu ovládlo babí léto

Probíhala doba lovu holé srnčí zvěře - to znamená nevodících srn a průběrných srnčat. Tyto dny mě natolik uchvacují, že každou volnou chvíli se pohybuji honitbou a hltám plnými doušky tu krásu pestrobarevného podzimu. Připadá mi to, jako kdyby nějaký obr namočil štětec do zářivých barev a pomaloval jimi krajinu. Červenavě se směje u cesty javor, žloutnou duby a lípy, tu a tam se tetelí ve větříku zlatavá bříza ve společenství okrových osik. A tomu všemu jako by vévodil vzrostlý jírovec, obtěžkaný zrajícími kaštany. Jen samotný jeřáb v rohu pole vystavoval trsy rudých jeřabin dosud hřejivému slunci.
Ale abych se vrátil k samotnému lovu. Dnes byl příhodný den, obloha jak vymetená, a tak jsem si řekl, že bych mohl vyrazit na nějakou tu srnu. Patřičně jsem se ustrojil, nahodil motocykl a už jsem uháněl k lesu. Po pěti minutách jízdy jsem zaparkoval na cestě rozdělující hustý smrkový porost. A tady jsem zhluboka nasával vůně podhoubí a tlejícího jehličí. Přemýšlím, kam usednout. Po chvilce rozjímání jsem zamířil k Zimandlů lesíku, kde bylo strniště po ječmenu porostlé jemnou travičkou.
Tam bych se nějaké té holé mohl dočkat.
Dorazil jsem ke kazatelně na rozhraní olšoví a strniště. Zde jsem málem zašlápl statného ušáka, který si udělal lože přímo u žebříku. Rychlostí vystřeleného šípu mi zmizel z dohledu. Za zády jsem zaslechl šelest.

Hrdličky ve větvi stromu

Opatrně se otáčím a kuna lesní s pružností ocelového pera vyskočila z olšoví na strniště. Vytáhla na lov. Letos byl sušší rok, a tak se to myšmi všude jen hemžilo, dravci a šelmy mají tedy o potravu postaráno. Sotva nějakou ulovila, zmizela s ní v porostu a po chvíli se objevovala znova a znova. Slunce se již nachýlilo na západní obzor a značně protáhlo stíny okrajových stromů do pole. Srnčí teď začalo vycházet po obou stranách strniště, ale žádnou nevodící srnu jsem zatím nezjistil.
Vylezlo i několik silných srnců. Srnčata dováděla kolem srn a využívala každé příhodné chvilky, aby se mohla přisát ke strukům svých matek. Jenže těm to bylo asi nepříjemné, a tak od sebe srnčata odbíjely. No, dnes je to jen průzkum, říkám si, radši pořádně vyberu nevodící kus, třeba to bude i jindy.

Mezitím se značně zešeřilo. Těžko jsem již rozeznával jednotlivé siluety srnčího a tak jsem pomalu slezl a po Mlakovské hrázi zamířil zpátky k motocyklu. Ušel jsem po hrázi nějakých osmdesát metrů, když jsem najednou zaslechl šustot, jako kdyby se zvedal vítr. Zdvihám hlavu do korun dubů, nepohnula se ani větvička. Šustění však sílilo a vtom slyším slabé kviknutí a hned nato zachrochtání. Prasata! Zkoprněl jsem na místě a již vidím, jak jednotlivé kusy černé se s lomozem hrabou z paseky do hráze. Přitom se pošťuchovaly a byly zabrány do sběru žaludů. Hup, hup a čtyři odrostlá selata stála na hrázi. Po chvíli se s praskotem vysoukala bachyně a jistila. Jenže na ránu to bylo daleko a ještě ke všemu byla mizerná viditelnost.

Udělal jsem několik kroků směrem k nim. Divočáci zneklidněli. Vítr byl dobrý, ale určitě slyší mé kroky. Měl jsem holiny a v těch se nedá potichu šoulat. Pomalu si je tedy stahuji z nohou a s puškou připravenou k výstřelu jsem se k nim začal přibližovat jako kočka k vrabcům. Občas se po nich dívám dalekohledem, dvě prasata slezla z hráze do porostu. Teď už to musím risknout, děj se co děj.

Opřel jsem se o kmen akátu a v kleče zalícím a již v puškohledu mám jedno sele. Krátce mířím a tisknu spoušť. Hlučný výstřel otřásl ztichlým lesem a divočáci se rozprchli na všechny strany.

 .........obrázek z úspěšného lovu černé zvěře 

Podle překotného lomozu tu bylo ještě více černé, než jsem zahlédl. Přešlapujíce na místě, čekám, pořádně mě záblo, holiny zůstaly někde vzadu, v zápalu lovecké vášně ani nevím kde. Jednu jsem po chvilce našel, ale druhou ne a ne najít. Baterka mi pomalu dohasínala.

Vyrazil jsem tedy k nástřelu. Pak nacházím ve svitu baterky barvu. Několik kapiček se změnilo ve stříkance a zanedlouho v jedné gumovce stojím u zhaslého kusu.

Ale ouha! V houští to zapraskalo, zlostně zafunělo a již stojím tváří v tvář skoro metrákové bachyni.

Skloněná hlava, hřbet srsti naježený, jen zaútočit. Co teď? Žádný strom, na který by se dalo vylézt, utéci není kam. V tu chvíli se mi jak na filmovém pásu před očima odvíjel můj život. Jít po ní nožem, střílet?

A tu mě napadla spásná myšlenka. Rozepnul jsem kabát, doširoka jej rozevřel, udělal výpad proti bachyni. Hrozně jsem zařval a vystřelil do vzduchu. Opravdu to zapůsobilo, supící bachyně se otočila a neochotně za neustálého funění a trhání hlavou se začala vzdalovat. Zřejmě se tímto způsobem se mnou vypořádala. No, spadl mi kámen za srdce, možná jsem se podruhé narodil. Ještě jsem chvíli poslouchal, ale útok už nehrozil. Slyšel jsem jen vzdalující praskání, jak bachyně odcházela... Prožitou hrůzou mi přestala být na bosou nohu zima. Na ztracenou holinu nebylo po těchto událostech ani pomyšlení a tak jsem seleti vložil do svíráku poslední hryz a sobě za klobouk úlomek. Poté jsem jej vyvrhl a dovlekl k motorce a ani nevím, jak jsem dorazil domů. To, co se mi dnes přihodilo, byla opravdová náhoda nebo štěstí.

  Poznámka: Příběh je vyprávěný na sociální síti...je dobře napsaná zkušenost, která může poskytnout mnoho informací nejen pro myslivce a přátele přírody. 
Osamocený lov a pohyb ve ztížených podmínkách přináší volbu rychlého rozhodování a adrenalinového nadšení. Pro někoho je to zábava - pro jiného myslivce důrazné poučení.

Zimní oblečení a obutí. Zimní myslivecká obuv - zkušenosti lovců...myslivců.

Tučňáci v Chile Patagonii

Zimní obutí a oblečení pro myslivost. Hubertus a zkušenost. Znáte sněžnice?

Dost v zimě chodím ven, preferuju sice čekané, ale po ránu taky šoulám, takže předpoklad je, že je využiju. Na čekané mám kvalitní hubertusový kabát z dutých vláknem a připínatelným pytlem na nohy od Silvajagtu, ale ten připínák používám výjimečně, vždycky než se usadím tak dělám 5 minut rámus. Doposud jsem měl boty od Garmische s Thinsulate bez Gore, takže občas mokro a na delších čekaných ve větru nebo pod 0°C po 1,5 hodině zima i s termoponožkama Vavrys,  takže bych chtěl něco v čem se dá pomalu šoulat a noha se nepotí a při tom i sednout a zima nebude, věřím že ten beran s v kombinaci s Thinsulate bude dobrá kombinace. Dostal jsem na Polary reference loni na nadháňce od jednoho známého, tvrdil že nemají chybu. Jinak táta má Kiruny od Maindlu a nemůže si je vynachválit, ale to už je poměrně drahá bota, navíc v semišovém provedení takže je složitější údržba.

Tropická ráže zbraně vyžaduje pevnou montáž

Používám různé termo ponožky s vláknem moira a beru si na čekanou či natláčku vždy jeden pár suchý - náhradní a vypraný. Dále pokud očekávám dlouhou čekanou v mraze či nátlačku, kde se spíše čeká než chodí, tak vždy si důkladně omyju ráno nohy - chodidla vlažnou vodou bez mýdla (máčím je a mnu až kůže vrzá) a potom důkladně osuším a po osušení a příp. vyfénování postříkám sprejem proti pocení či pudrem proti pocení ( pudr je levnější ). Dále patřím mezi ty, co na hon či nátlačku jedou v lehkých botách, přezuju se před honem do patřičných bot a po honě znovu výměna ponožek a obutí lehké boty,
jo o kopyta je třeba pořádně pečovat, si svých vážím, protože mně zatím nosí kam chci a potřebuji.

Zdroj: Výběr z debaty o loveckém obutí myslivce