LOVECKÝ PES, Fotografie z myslivosti, Myslivecké fotografie, Cviky poslušnosti, Divočák, Myslivci a konfliktní situace, Zákony a předpisy o myslivosti.

Mladí ohaři se fotografují (katerina lisova)

Myslivecká stráž a hospodář

 nemají pouze oprávnění zastřelit toulavého psa či kočku za výše zmíněných podmínek, ale mají také určité povinnosti, když tohoto svého oprávnění využijí a je dobré o těchto povinnostech vědět. Myslivecká stráž, která usmrtila psa nebo kočku, je povinna o tom neprodleně informovat jeho vlastníka, pokud je známý, a sdělit mu místo usmrcení zvířete a popřípadě jej na toto místo doprovodit.
Myslivecká stráž je při své činnosti povinna prokázat se průkazem myslivecké stráže a nosit služební odznak. Myslivecký hospodář je pak povinen na vaši žádost prokázat se průkazem mysliveckého hospodáře.

Bohužel četné příklady z praxe, známé rovněž z médií, nám ukazují, že znalost právních předpisů resp. jejich dodržování, je pro některé lovce či myslivce stále velkým problémem.
Neznalost právních předpisů však panuje i mezi chovateli psů a koček, a tak dochází k četným vyhroceným konfliktům na procházkách po lese.

Bohužel myslivec je vždy v těchto sporech ve výhodě, jelikož je ozbrojen smrtící střelnou zbraní.

Veřejnost se často potýká s výhrůžkami běžných myslivců, že jim zastřelí psa v honitbě, který není na vodítku. Tyto výhrůžky jsou zcela neopodstatněné, nevhodné a mohly by být rovněž nezákonné. Je však pravdou, že právní spory v těchto případech jsou velice nelehké a někdy se práva nemusíte vůbec domoci už jen z toho důvodu, že myslivecká komunita je značně rozsáhlá a za myslivce se dnes považuje, bohužel, kdekdo. V případech neoprávněného zastřelení psa řadovým myslivcem, se myslivci někdy hájí nutnou obranou, že na ně pes útočil. Jeden příklad za všechny však ukázal, že dnešní forenzní analýzy dokáží prokázat pitvou psa, jestli byl pes zasažen z boku, nebo zepředu, a také z jaké vzdálenosti a tudíž zdali pes skutečně útočil, nebo jen proběhl kolem. Tyto analýzy jsou však již spíše součástí nějakého nákladného soudního sporu.

Na druhou stranu laická veřejnost musí respektovat myslivecké právo, jelikož péče o přírodu a o zvěř v ní, je důležitým úkolem myslivosti jako takové. Toulaví psi mohou skutečně způsobovat značné škody na zvěři. Uvědomme si však, že se nemusí jednat pouze o škody finanční, ale že i zvěř má jistě právo na ochranu před zbytečnou bolestí a utrpením způsobenou případným nekontrolovaným lovem toulavých psů či koček.

Nikdy bychom neměli myslivce házet do jednoho pytle, ale posuzovat případ od případu.

Existují totiž také čestní, vzdělaní a rozumní myslivci, kteří znají svá práva i povinnosti, ale také je aplikují podle svého nejlepšího vědomí i svědomí. Takoví myslivci dělají svému řemeslu čest a zajišťují, že naše příroda, lesy i zvěř je zdravá, chráněna před pytláky, či jinými neduhy a i díky nim můžeme společně užívat přírodu k naší rekreaci a zájmům v její stejné kráse. Bohužel o těchto správných myslivcích se v televizi jen tak nedoslechnete. 

Já osobně však jednoho takového lesníka znám a je mým velice dobrým přítelem. Nedávno díky své ostražitosti odhalil vznikající požár a díky jeho výborným orientačním schopnostem dokázal na místo velice rychle přivést přivolané hasiče. Požár mohl vzniknout odhozeným nedopalkem nějakého kolemjdoucího, který byl v lese pouze na procházce se psem. Zamysleme se!

MVDr. Jiří Žák sociální sítě Myslivost

Ústav veřejného veterinářství, ochrany zvířat a welfare
Veterinární a farmaceutická univerzita Brno

MYSLIVECKÁ STRÁŽ (taktéž myslivecký hospodář) je při své činnosti oprávněna usmrcovat v honitbě toulavé psy, Lovecký pes, Fotografie z myslivosti, Lovy fotoaparátem, Myslivecké fotografie

Lovecký pes ve fotografii Kateřiny Lisové

Jak to je s oprávněním „myslivců“ střílet naše psy či kočky v lese resp. v honitbách?

Zákon o myslivosti stanovuje přesná kritéria, kdy a kdo je oprávněn v honitbě usmrcovat toulavé psy a kočky. V případě psů jsou tyto kritéria poměrně přísná.

Citace ze zákona: „Myslivecká stráž (taktéž myslivecký hospodář) je při své činnosti oprávněna usmrcovat v honitbě toulavé psy, kteří mimo vliv svého vedoucího ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližší nemovitosti sloužící k bydlení pronásledují zvěř; pokud je tato nemovitost umístěna na oploceném pozemku, počítá se vzdálenost od jeho oplocení. 

Toto oprávnění se nevztahuje na psy ovčáckých a loveckých plemen, na psy slepecké, zdravotnické, záchranářské a služební. Myslivecká stráž či myslivecký hospodář jsou dále oprávněni usmrcovat kočky potulující se v honitbě ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližší nemovitosti sloužící k bydlení; pokud je tato nemovitost umístěna na oploceném pozemku, počítá se vzdálenost od jeho oplocení“

Ne každý myslivec má toto oprávnění. Ne každý myslivec je totiž členem myslivecké stráže, resp. mysliveckým hospodářem. Tyto funkce má pouze zlomek myslivců a ti jsou do těchto funkcí jmenováni orgánem státní správy myslivosti.

 Povinností uživatele honitby je navrhnout orgánu státní správy myslivosti ustanovení myslivecké stráže a také mysliveckého hospodáře, dle zákonem daných kritérií, která v honitbách následně vykonává myslivecké právo a má k tomu zvláštní zákonná oprávnění. 

Orgánem státní samosprávy jsou obecní úřady obcí s rozšířenou působností, krajské úřady popř. Ministerstvo zemědělství, který je ústředním orgánem státní správy myslivosti.

Drž psa jen tehdy, když o něj můžeš jen sám pečovat a vést ho.

ARON JE OSOBNOST A MLUVÍ

Mnoho lidí si bez uvážení koupí psa

 a po několika týdnech či měsících jim začne vadit. Co s ním? Všude překáží. A tomu “dřívějšímu miláčkovi” nastanou kruté dny. Právě tyto “milovníky” bych chtěl seznámit s jakýmsi desaterem požadavků držení psa.

Drž psa jen tehdy, když o něj můžeš jen sám pečovat a vést ho. 
Pořiď mu nerušené lože a pravidelně mu dávej jeho krmení.
Pes není žádná hračka, kterou si podle nálady bereš na hraní nebo ji zase odhodíš. Musíš využívat jeho schopností, ale nikdy ho nezneužívej.
Pes žije jen pro tebe. Chvála i výtky se jej dotýkají jako tebe samého. Vychovávej si ho, ale nekaž ho, nerozmazluj!
Psovi nikdy nemůžeš dopřát dostatek pohybu a práce. Proto ho ber sebou na každou procházku, pochůzku a na lov. Chraň ho však před nebezpečím na silnici i od lidí, ale lidi chraň před tvým psem. Nedovol, aby vystrašil dítě a vyhnal tak z něj lásku a důvěru ke zvířatům.
Při onemocnění psa jdi raději dřív než později k veterináři.
Tvůj pes nepatří jen tobě samotnému. Ukaž ho proto na výstavách, voď ho na zkouškách, nebraň mu v chovném užití. Staň se členem příslušných klubů chovatelů.
Chovej s mírou a rozmyslem jen ty psy, kteří mají průkaz původu. Pes není žádným obchodním zbožím.
Tvůj pes může způsobit nenadále škodu. Chraň se následků pojištěním zodpovědnosti.
Starý pes má podobně jako člověk v takovém věku nárok na odpovídající péči.

Toto by mělo být vodítkem pro každého. Pokud jste schopni toto zvládnout, pak si můžete pořídit psa, který vám svou oddaností vrátí vše, co mu sami dáte.

Lovecký pes, Pes přítel myslivce, Myslivecké fotografie

Lovecký pes a myslivci při fotografování
  (katerina lisova)

Divočáci, bez přirozeného nepřítele v přírodě, jsou velmi přemnoženi

 (občas jsou toho plné noviny, když někde zryjí fotbalové hřiště), nadělají nejen na polích obrovské škody - a platit by je měli především myslivci, kteří mají danou honitbu pronajatou. Předejít se jim dá jen tlumením této zvěře (tedy lovem), než stát na popud zemědělců (kterým se není co divit, když jejich práce přijde vniveč) vyhlásí drastičtější metody (třeba trávení, sterilizaci nebo podobně).

Liška je pak prostě pořád "škodná" a má značný podíl (i když určitě ne rozhodující) na úbytku drobné zvěře v naší přírodě, k její potravě patří mimo jiné zajíčci, bažantí kuřata, koroptve. Mladý myslivec tedy vyrazil lovit .

"Měla ho ráda dívenka, která šla za ním do lesa tmavého.
Měsíc jim svítil na cestu, když za ním kráčela."

Možná se té dívce ani nebudeme divit - sama jistě mladá má ráda mladého myslivce a ten noci tráví místo s ní na čekané! Zřejmě mířil do kryté a zateplené kazatelny, kde lze někde v nížinách i v únoru trávit ve dvou čas čekání na zvěř příjemně (ona ale pak sotva přijde, protože jakýkoliv i nepatrný šelest ji spolehlivě, jak se říká, zradí). 

Podle toho, že jim měsíc svítil na cestu, byl asi čas úplňku. Jinak nemá v noci smysl lovit, snad jen na čerstvém sněhu. Tady jedna poznámka - loví se ve dne, od hodiny před svítáním do hodiny po setmění. Jen pro černou a lišku, dílem snad pro jejich značnou škodlivost a dílem proto, že je to výrazně noční zvěř, přes den příliš nevychází, je výjimka - lov je povolen i v noci.

#Lovecký pes, Pes přítel myslivce, Myslivecké fotografie, Myslivecká zábava, Lovecké zátiší

Základní cviky poslušnosti ve výcviku loveckého psa

Lovecký pes umí

Cvik sednutí na povel 

je rovněž jedním z důležitých základních cviků poslušnosti, na který navazují další a složitější cviky, respektive disciplíny,
jako například klid na stanovišti, odložení a předávání aportu, kdy pes musí nejprve usednout a poté přinesenou zvěř odevzdat. 
Správně provedený cvik sednutí na povel vypadá tak, že pes musí na povel "sedni" rychle usednout a zůstat sedět tak dlouho, dokud nedostane jiný povel. Jak již bylo naznačeno, tento cvik cvičíme zároveň s cvikem vodění na řemeni. Postup navykání psa na sednutí byl uveden v závěrečné části pojednání o cviku vodění na řemeni, přesto však je třeba dodat, že musí být dodržována zásada, aby byl nejdříve udělen povel "sedni" a teprve potom následovalo mechanické donucení.
Opakováním tohoto postupu celkem rychle dosáhneme, že pes usedá, aniž bychom museli aplikovat mechanické donucení (stlačení zádě rukou a tažení za řemen nahoru a dozadu druhou rukou).

Rovněž tento cvik je třeba zpevňovat (utvrzovat) občasným podáním pamlsku, ale především pochvalou, a to vždy po provedení cviku! Poté co pes na povel k sednutí rychle reaguje, tj. usedá, je nezbytné ho naučit také dostatečně dlouhé výdrži a klidu v sezení. Provádíme to tak, že psovi udělíme povel k sednutí a řemen pustíme na zem. Poté se od psa pomalu vzdalujeme na několik kroků a sledujeme jeho chování. Pokud má pes snahu vstát, udělíme opět povel "sedni" a slovním pokáráním jej nutíme zůstat sedět. V další fázi výcviku postupně prodlužujeme dobu výdrže i vzdálenost, na kterou od psa odcházíme. Tím si psa samozřejmě připravujeme na zvládnutí těžších - "nástavbových" cviků, jakými jsou již zmíněné odložení, klid na stanovišti, předávání aportu a podstatně si ulehčujeme svou další cvičitelskou práci. Lehnutí na povel

Lehnutí na povel (daunování) je další v pořadí nejdůležitějších základních cviků poslušnosti, protože nám pomáhá psa dokonale ovládnout, a to i v kritických situacích, které se mohou jak při mysliveckých akcích, tak i mimo ně přihodit. Správně provedený cvik vypadá tak, že na povel "daun" pes musí ihned lehnout na břicho a hlavu položit na zem mezi přední běhy a v této poloze musí vydržet nehybně až do vydání dalšího povelu. Povel "daun" (z anglického down = dolů, k zemi) upřednostňujeme před povely "k zemi" nebo "lehni", protože jsou intonačně dosti podobné povelu "sedni" a pro psa musí povel vyznít jednoznačně, aby jej bezpečně rozlišil.

Cvik lehnutí na povel můžeme psa učit buď z polohy v sedě nebo ve stoje. V obou případech však používáme určité formy donucení, a to buď pomocí rukou nebo vodítka, na kterém je pes upoután. V prvém případě udělíme povel "daun" a bezprostředně na to psa přinutíme tlakem jedné ruky na partii kohoutku a druhé na záď, aby ulehl. Jakmile jsme dosáhli toho, že pes leží, přesuneme ruku z jeho kohoutku na temeno hlavy a opět psa donutíme, aby hlavu položil mezi přední běhy. V této poloze psa podržíme po dobu několika vteřin a poté jej s pochvalou uvolníme, případně mu dáme i pamlsek. Důležité je si uvědomit, že cvik "daun" sice můžeme s určitými přestávkami (asi po 10 až 15 minutách) opakovat, ale vždy jen krátce.

U temperamentnějších psů po vydání povelu musíme psa dosti silně přitlačit k zemi a povel "daun" několikrát opakovat. Druhý způsob jak přimět psa k lehnutí na povel je použití mechanického donucení pomocí vodítka (případně i kovového stahovacího obojku), a to tak, že z polohy v sedě si stoupneme před psa a vodítko provlékneme mezi podrážku a podpatek naší boty. Udělíme povel "daun" a současně táhneme vodítko směrem nahoru, čímž zároveň tlačíme psa k zemi a nutíme jej k tomu, aby si lehl. Dále potom postupujeme jako při prvním způsobu. Nechť už použijeme kterýkoliv způsob, vždy se snažíme o to, aby pes zaujal správnou polohu, tj. aby ležel na břiše, s nataženými předními běhy a s hlavou přimáčknutou mezi nimi až k zemi. V počáteční fázi učení cviku lehnutí na povel pes většinou nedodržuje přísně předepsanou polohu, nesmíme mu však dovolit, aby si lehl na bok, aby zvedal hlavu nebo se převalil na záda. Vždy jej musíme za použití již zmíněného násilí vpravit do žádané polohy. U tohoto cviku musíme rovněž velice citlivě zohlednit povahu psa. U měkčího psa musí být proto i míra donucení adekvátní, kterou cvičitel musí bezpodmínečně dodržovat.

Pokud již pes spolehlivě daunuje bez donucení, je nezbytné naučit psa daunovat také na zvukový signál (na dlouhý ostrý hvizd píšťalkou s klesající intonací), případně na povel udělovaný pouze rukou, a to na zvednutí paže. Zpočátku samozřejmě musíme použít slovní povel "daun" a zároveň zvednout ruku nebo použít dlouhý hvizd píšťalkou s klesající silou tónu. Dále si musíme uvědomit, že při výcviku daunování musíme postupovat pomalu a nesmíme tímto cvikem unavovat psa do omrzení. Musíme však tento cvik neustále procvičovat, a to při každé příležitosti a v každé práci se psem. Současně však nesmíme zapomenout ani na udělení pochvaly při dokonalém provedení tohoto cviku. Kromě uvedeného musí pes umět daunovat na každou vzdálenost, dokud slyší povely (slovní nebo udělované píšťalkou) nebo vidí zdviženou ruku. Velice důležitým momentem ve výcviku daunování je rovněž procvičování výdrže u tohoto cviku, který neustále prodlužujeme, čímž utvrzujeme psa v jeho dokonalém provedení, protože tento cvik se mu musí dostat "do krve". Teprve poté můžeme říci, že psa máme "v ruce", tj. zvládnutého na každou vzdálenost.

Závěr

Na první pohled by se mohlo zdát, že základní cviky poslušnosti potlačují loveckou vášeň psa - a to přece nepotřebujeme! Není tomu tak, a to proto, že pokud je loveckému psu dopřána pravidelnost kontaktu se svým vůdcem, účelné a přiměřené střídání jednotlivých cviků, jejich postupné a pozvolné zažívání a utvrzování, pravidelný styk se zvěří, a to prakticky od nejútlejšího mládí při vhodném využívání terénu a porostu na něm, od nejlehčích až po nejtěžší, je potřebná lovecká vášeň usměrňována do žádoucích mezí, tj. na ty okamžiky a vždy jen tehdy, kdy je se svým vůdcem, což se u loveckého psa zafixuje natolik, že jeho reagování na základní cviky poslušnosti se stává rutinní, samozřejmou záležitostí. Pes si je "vědom" a velice rychle si zafixuje tuto pravidelnost a jeho nasazení při výcviku nikterak neochabuje, ba naopak. Z vlastní dlouholeté zkušenosti mohu potvrdit, že pravidelnost ve výcviku loveckého psa s dostatečným loveckým vyžitím je podstatně důležitější než doba, který je mu věnován. Hovořím-li však o pravidelnosti ve výcviku, mám na mysli pravidelnost každodenní (!), a to bez ohledu na roční období, počasí, rodinné, pracovní a další povinnosti či aktivity. To, že tuto skutečnost mnozí cvičitelé loveckých psů zanedbávají je také holým faktem, a proto se nelze divit, že jejich výsledky potom neodpovídají času a námaze do výcviku vložených.

Chtěl bych proto všem těm, kteří se rozhodnou pro výcvik loveckého psa vlastním přičiněním, což v minulosti bylo a v dnešní době také je považováno za výraz odborné způsobilosti a odborné úrovně každého myslivce, popřát hodně zdaru v této náročné, ale přitom i radost a uspokojení přinášející kynologické práci a vyjádřit přesvědčení, že i tyto řádky jim poslouží jako určitý metodický návod a vhodný výchozí podnět pro její úspěšné dovršení.

VÝCVIK LOVECKÝCH PSŮ

Základní cviky poslušnosti

Pes a výřad

- přivolání
- vodění na řemeni
- sednutí na povel
- lehnutí na povel

Přivolání

Tento cvik patří mezi jeden z nejdůležitějších a měla by mu být věnována zvýšená pozornost. Dokonalým zvládnutím a provedením tohoto cviku se vyhneme celé řadě nepříjemností, které později mohou vzniknout při mysliveckých akcích. Správné provedení tohoto cviku vypadá tak, že pes na povel udělený vůdcem ochotně a co nejrychleji přiběhne, usedne a čeká na další povel. Současně je třeba poznamenat, že na přivolávací povel pes musí bezpodmínečně přijít přímo ke svému vůdci. Nelze tolerovat přiběhnutí na větší či menší odstup od vůdce, kdy se pes například nenechá upoutat na vodítko, nebo kdy bude dál pokračovat v činnostech, které nejsou žádoucí z hlediska dalšího průběhu myslivecké akce, například prohánění zaječí či srnčí zvěře, přechod do další, ještě neobstoupené leče a zbytečné zvednutí zvěře v ní zalehlé atd.

S nacvičováním přivolání začínáme prakticky již ve věku štěněte, a to hravou metodou, při současném přivykání psa na jeho jméno. Nejčastějšími slovními povely, které používáme, jsou: "sem" nebo "ke mně". Snad nejlépe je přivolání učit tak, že je spojujeme s nějakým pamlskem (kousky granulovaného krmiva, kostička chleba apod.). Důležité je připomenout, že zpočátku se psíkem chodíme zásadně před krmením a usilujeme o to, abychom s ním byli sami a bez rušivých vlivů, jako například jiní psi, děti apod. Postupujeme tak, že při procházce, později při slídění, zavoláme na psíka jménem a dáme i povel k přivolání. Dobré je zpočátku také si po takto uděleném povelu dřepnout, což psíka vybízí ke hře a zpravidla rychle přiběhne. Poté následuje velká pochvala a předání již zmíněného pamlsku. Musíme si současně uvědomit, že přivolání musí u psíka vyvolávat vždy pocit něčeho příjemného (pamlsek, pochvala, pohlazení), což se u něj zafixuje natolik, že jeho reagence na povel bude okamžitá a vždy s radostí přiběhne.

OHAŘ SE FOTOGRAFUJE

 Pokud by po vydání povelu k přivolání psík nereagoval, tedy neuposlechl, protože jej zajímá něco jiného, přitažlivějšího, zásadně k němu nejdeme ani se nesnažíme jej dohonit, naopak vzdalujeme se od něj na opačnou stranu a opět jej přivoláme, na což zpravidla reaguje tím, že k nám rychle přiběhne. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že poté, co k nám psík přiběhl (i když opožděně) jej nikdy nesmíme trestat, a to ani v pozdější fázi výcviku! (Přivolání by si mohl spojovat s trestem, čímž bychom si zmařili mnohdy několika týdenní či měsíční práci. I při pozdních návratech musíme trpělivě vyčkat až bude ve vzdálenosti slyšitelného hlasového povelu, který ihned udělíme a poté, co přiběhl jej připoutáme na vodítko, naznačíme pochvalu, pamlsek sice nedáme, ale psa v žádném případě netrestáme.) Poté, co pes již perfektně ovládá přivolání na hlasový povel, přidáváme k povelu i zvukový signál píšťalkou, a to dva krátké ostré hvizdy. Hlasový povel postupně ztišujeme a ubíráme a udělujeme povel dávaný pouze píšťalkou. Psy, které hodláme využívat i v honičských pracích (honiče, teriéry, jezevčíky), je dobré přivykat na přivolání také na signální trubku (povelku) nebo volský roh, u nichž je rádius slyšitelnosti podstatně větší. Zabráníme tím zbytečně dalekému honění zvěře, respektive přechodu psa do další neobstoupené leče, do sousední honitby apod.

S udělováním povelu na přivolání úzce souvisí také únosnost udělování tohoto povelu při výcviku z hlediska jeho četnosti. Musíme si uvědomit, že četnost tohoto povelu není přímo úměrná kvalitě jeho provedení! U štěňat a mladých psů do věku čtyř měsíců postačí, když povel na přivolání použijeme každých asi 10 až 15 minut, tzn., že při denním rytmu práce se psem v rozsahu 1 hodiny, postačí použít povel na přivolání 4 až 6 krát. Po dostatečném zafixování reagence psa na tento povel, včetně povelu udělovaného píšťalkou či povelkou, nemusí být ani četnost o moc vyšší. U tohoto cviku jsou rozhodující nejen ochota a rychlost provedení, ale především jeho pravidelné opakování při každé příležitosti práce se psem. V úvahu musíme brát především to, že povel na přivolání je nejčastěji udělovaný povel a bude psa doprovázet po celý jeho život, a proto tento cvik nevynecháváme při žádné příležitosti, i když jsme si "jisti", že jeho provedení je bezchybné.

Lovecký pes, Cviky poslušnosti, Šoulačka, Aport, Vodění volné a Následování.

Pes lovecký na čekané

Cviky poslušnosti 

Zcela jednoduše by se dalo říci, že všechny ostatní, kromě základních cviků poslušnosti, přesto však nebude myslím od věci si je vyjmenovat: - vodění volné a následování, - odložení, - šoulačka s odložením, - přinášení (aportování). 

Vodění volné 

Vodění volné se od vodění na řemeni liší jen v tom, že pes jde volně u levé nohy svého vůdce, avšak nepřipoután. Správně provedený cvik vypadá tak, že pes jde klidně, jeho hrudník je ve stejné rovině s nohou vůdce, přitom nezůstává pozadu, ani nepředbíhá, ani neuhýbá do strany. Tento cvik začínáme cvičit až tehdy, když pes chodí perfektně u nohy na řemeni, a to tak, že zcela nenápadně uvolníme vodítko, které jsme pouze provlékli očkem na obojku, přičemž udělíme povel "k noze" a případně i hrozbou proutkem nutíme psa, aby šel u nohy stejně jako by byl na řemeni. Kdyby se chtěl pes vzdálit, musíme jej znovu vzít na vodítko a tento cvik podle potřeby opakovat i vícekrát. Pokud by zpočátku pes například zrychloval (předbíhal), počínáme si stejně, jako když je na řemeni, tj. pomůžeme si lehkým švihnutím proutkem nebo mu postačí proutek nastavit před mordu. Pes ihned ví, co proutek znamená a okamžitě zvolní pohyb. Důležité je připomenout, že při nacvičování volného vodění necvičíme žádný jiný cvik, nanejvýš snad jen sednutí na povel, a to proto, že správné provedení tohoto cviku v průběhu výcviku je zpravidla vyžadováno s určitým donucením s použitím trestu, které nechceme, aby pes spojoval s jinými cviky. Tento cvik, po jeho dokonalém zvládnutí, procvičujeme postupně také střídáním pomalé a zrychlené chůze a při různých obratech, což musí pes respektovat a přizpůsobovat rychlost svého pohybu pohybu svého vůdce, jakož i všem změnám směru jeho pohybu. Při volném vodění musí pes zrovna tak usednout bez povelu, v případě, že se zastavíme, jako při vodění na řemeni. To, že při každém dokonalém provedení cviku udělíme psovi pochvalu je samozřejmostí. Při nacvičování tohoto cviku mu vždy dopřejeme také dostatek volnosti, aby se mohl náležitě proběhnout a nefixoval si tento cvik pouze s nepříjemným donucováním. 

Následování 

Následování myslivce

Správně provedený cvik vypadá tak, že pes má jít volně neupoutaný nebo upoutaný na volném řemeni, přehozeným přes pravé rameno vůdce, za ním nebo vedle jeho levé nohy. Asi po 50 krocích se vůdce zastaví, krátkou dobu (asi 10 až 15 sekund) vyčká na místě, přičemž pes musí zůstat bez povelu v klidu stát, sedět nebo ležet. Poté vůdce se psem opět pokračuje v pomalé chůzi a asi po 50 krocích zastaví, sejme z ramene brokovou zbraň a vystřelí. Pes musí zůstat klidný. Po výstřelu, není-li pes upoután, vůdce psa připoutá na vodítko a odchází zpět na výchozí místo, respektive u zkoušek k rozhodčím. Na zkouškách může být upoutaný pes hodnocen nejvýše známkou 3, přičemž u této disciplíny musí pes prokázat, že rozlišuje následování a vodění volné nebo na řemeni. Nácvik i zkoušku této disciplíny je vhodné provádět na lesní cestě, loveckém chodníku, okraji lesa apod., tj. tak, aby se co nejvíce podobala skutečnému odstřelu spárkaté zvěře se psem. Nácvik následování by neměl činit žádné zvláštní potíže, máme-li dokonale zvládnuté vodění psa, a to ať už volně nebo na řemeni. 

V počáteční fázi výcviku následování je výhodné při každém našem zastavení psa vždy zadaunovat! Z této polohy si pes totiž při výstřelu zpravidla sedne nebo v poloze "daun" zůstává. 

(Bude se nám to hodit také při nácviku složitější disciplíny, kterou je šoulačka s odložením.). 

Na zkouškách samozřejmě slovní povel "sedni" či "daun" udělit nemůžeme, ale sednutí nebo zadaunování lze celkem snadno nacvičit i způsobem zastavení vůdce, a to tak, že v posledním kroku před zastavením lehce šoupneme pravou nohou po zemi, čímž tímto zvukem udělujeme nenápadně povel. 

Jinými slovy, při nácviku v posledním kroku chůze před zastavením šoupneme podrážkou o zem se současným udělením povelu "sedni" či "daun" a postupně slovní povel ubíráme až do stadia, kdy pes usedá nebo daunuje jen na naše šoupnutí nohou. Postupem času při nácviku této disciplíny nakonec zjistíme, že pes usedá či daunuje, jakmile se zastavíme, a to i bez uvedeného povelu. Jiným způsobem udělení povelu "sedni" či "daun" je naučit psa sednout či daunovat na zvednutí zbraně. Postup nácviku je přitom obdobný jako v prvním případě. 

Ing. Koloman FERJENTSIK

Vůdce psa tiše a nenápadně odloží a pokračuje v šoulání. Lovecký pes, Na loveckých stezkách.

Odložení s optikou

Šoulačka s odložením

Správné provedení tohoto cviku vypadá tak, že pes bez upoutání na vodítko následuje svého vůdce, který šoulá pomalým krokem, pozorně, klidně a tiše jej sleduje, přičemž se musí dát nenápadným tichým pokynem odložit a stejným uvést do pohybu. Asi ve třetině (u ohařů), respektive čtvrtině (u slídičů) cesty (u ohařů je dlouhá asi 150 kroků, u slídičů asi 120 kroků) vůdce psa tiše a nenápadně odloží a pokračuje v šoulání. Po 15 (u ohařů), respektive 30 (u slídičů) krocích se zastaví a psa nenápadným povelem přivolá a pokračuje s ním v šoulání dalších 50 (u ohařů), respektive 30 (u slídičů) kroků. 

Poté vůdce psa opět odloží, poodejde nejméně 50 (u ohařů), respektive 30 (u slídičů) kroků a na pokyn rozhodčího

 (u ohařů) se ukryje na 5 minut, respektive ustoupí (u slídičů) do porostu, aby jej pes neviděl. Asi v polovině 5 minutové doby (u ohařů) vůdce na pokyn rozhodčího jednou vystřelí, u slídičů bezprostředně poté, co ustoupil do porostu. Po uplynutí 5 minut (u ohařů) a bezprostředně po výstřelu (u slídičů) se vůdce vrátí pro psa a upoutá ho na vodítko. Pes se přitom během celé doby šoulačky musí chovat klidně.

Na základě uvedeného je zřejmé, že šoulačka je poměrně náročným cvikem a má-li být provedena dokonale, musí být nácviku věnována adekvátní pozornost s náležitou důsledností a trpělivostí, přitom s co nejefektivnějším využitím času jak při nácviku, tak i pokud jde o utvrzování tohoto cviku.
Svou cvičitelskou práci jsme si samozřejmě v mnohém předpřipravili a značně usnadnili zvládnutím předchozích disciplín, a to voděním volným, následováním i odložením, takže půjde jen o zvládnutí té části šoulačky, která je spojena s odložením na volno a opětným přivoláním. Pokud jsme postupovali důsledně a předchozí disciplíny zvládli dokonale, neměl by být žádný problém docvičit ani již zmíněnou část šoulačky. 

U této disciplíny proto věnujeme zvýšenou pozornost tichým, nenápadným povelům na odložení a přivolání a tyto pravidelně procvičujeme a alespoň měsíc před zkouškami prakticky každý den utvrzujeme.

ODLOŽENÍ a barvářské zkoušky, lesní zkoušky, honičské zkoušky, barvářské zkoušky honičů, všestranné zkoušky, předběžné a individuální zkoušky barvářů.

Odložení

Odložení pro fotografii

Odložení patří mezi významné "nástavbové" cviky poslušnosti, které využíváme nejen v myslivecké praxi, ale také při nejrůznějších jiných příležitostech, a proto je třeba jeho nácviku věnovat zvýšenou pozornost. Správné provedení tohoto cviku vypadá tak, že po odložení psa na určitém místě, a to zpravidla v honitbě (při šoulačce, na čekané apod.), na zkouškách loveckých psů, ale i v běžných situacích mimo honitbu (na vykázaném místě v bytě, na poslední leči, před prodejnou při nákupu atd.), musí na tomto místě zůstat tak dlouho, dokud nedostane jiný povel. Přitom nesmí nikterak reagovat na žádný hluk, nesmí se snažit uvolnit nebo odejít z vykázaného místa při volném odložení, nesmí kňučet nebo vydávat a musí zůstat klidný i kdyby kolem něj přecházela zvěř. 

Z uvedeného výčtu požadavků je zřejmé, že dosáhnutí správného provedení tohoto cviku nebude ve výcviku loveckého psa kteréhokoliv plemene snadnou záležitostí. Přesto však musíme tento cvik zvládnout, protože je součástí zkušebních disciplín na mnoha zkouškách loveckých psů, jako jsou například barvářské zkoušky, lesní zkoušky, honičské zkoušky, barvářské zkoušky honičů, všestranné zkoušky, předběžné a individuální zkoušky barvářů. 

Jak tedy postupovat při nácviku odložení? 

Předně si musíme říci, že loveckého psa můžeme odložit dvěma způsoby, a to s připoutáním nebo volně, tj. bez připoutání. Ve výcviku bychom však měli začít nejprve s připoutáním, aby si psík postupně zvykal, že je přivázaný a že nemůže jen tak z místa odložení odběhnout. Velice vhodné je přitom navázat na základní cvik poslušnosti, kterým je daunování, u něhož jsme výdrž psa rovněž postupně prodlužovali. Takže po připoutání psa na rozvinutý barvářský řemen ke stromu nebo keři udělíme povel "daun-zůstaň!" nebo "sedni-zůstaň!" s výhružnou intonací nebo zvednutím proutku, jakožto určitou formou hrozby trestu, přitom od psa hned neodcházíme, ale chvíli počkáme a udělíme příslušný povel znovu a teprve poté se pomalu od něj vzdalujeme. Při jakémkoliv neklidu psa okamžitě zopakujeme povel "daun-zůstaň!". Pokud by i přesto projevoval snahu vstát, škubat se, kňučet nebo vydávat, vrátíme se k němu, energicky ho pokáráme, u tvrdších psů můžeme použít i švihnutí proutkem, a uvedeme ho do původní polohy a opět se pomalu od něj vzdalujeme.

Aport

Při nácviku odložení si musíme také uvědomit, že pokud odkládáme psa v poloze "daun", není chybou, když pes neleží v požadované poloze s hlavou mezi předními běhy. Z počátku se vzdálíme jen na kratší vzdálenost (asi 5 až 15 metrů), a to tak, aby nás pes stále viděl. Postupně vzdálenost i dobu výdrže prodlužujeme, přičemž pro nácvik odložení vybíráme takový prostor, kde můžeme odejít z dohledu psa, ale přitom jej současně vidět jak se chová, a to tak, že jej obejdeme a pozorujeme jeho chování zezadu nebo ze strany. Rovněž směr odchodu od psa volíme tak, aby to bylo po větru a nemohl nás navětřit nosem a abychom mohli při projevech neklidu okamžitě zasáhnout. S tím souvisí také zásada, že k odloženému psu se ve fázi výcviku vracíme vždy z jiné strany než jsme odešli, a to z důvodu, abychom jej znejistili a aby neměl snahu nás po naší stopě následovat v případě, že bude odložen volně. 

Dalším samozřejmým požadavkem při nácviku odložení je, že v počáteční fázi musí výcvik probíhat na klidném místě, bez jakýchkoliv rušivých vlivů (pohyb lidí, psů, dopravních prostředků apod.). Z vlastní zkušenosti mohu rovněž uvést, že je výhodné nacvičovat odložení za nepříznivého počasí, konkrétně za mírného deště nebo mrholení. V takovém počasí má pes zpravidla snahu schoulit se a zalehnout, dokonce jsem u většiny svých psů pozoroval snahu lehce prohrábnout zem pod sebou ("ustlat" si), zalehnout a stočit se do "klubka", přičemž v této poloze jsem je našel až do svého příchodu.
Poté, co jsme zvládli odložení psa bez rušivých vlivů a na dostatečně dlouhou dobu, tj. alespoň na 20 až 30 minut, přikročíme k navození rušivých prvků, tj. odložení v nejrůznějších místech, kde se pohybují lidé, ale i cizí psi, kteří sice odloženého psa nevidí, ale ten je vidí a postupujeme stejně důrazně jako v případě odložení bez rušivých vlivů.
Pokud jsme již dosáhli vcelku pevného odložení, je třeba zařadit do nácviku také výstřel, a to nejdříve ze startovací pistole a později z brokové zbraně, čímž si psa pozvolna připravujeme na další, vyšší stupeň odložení, a to odložení s výstřelem, což je součástí některých zkoušek, například zkoušek honičů, a hodně si pomůžeme také pro zvládnutí dalších disciplín, jako chování po výstřelu a chování na stanovišti.
Po dostatečně pevném odložení s připoutáním můžeme přistoupit k volnému odložení, a to zpočátku tak, že obojek psovi ponecháváme a řemen pouze volně položíme, aniž bychom psa uvazovali. Poté postupně odebíráme řemen a nakonec i obojek a přivykáme takto psa k volnému odložení. V této souvislosti je důležité poznamenat, že v závěrečné fázi výcviku, tj. před zkouškami, je dobré provádět odložení psa vždy pouze jedním z uvedených způsobů, a to tím, který budeme používat i na zkouškách. Jinak rozdíl mezi odložením volným a s připoutáním je na zkouškách loveckých psů u této disciplíny vyjádřen snížením koeficientu o 2 až 5 stupňů nebo známky o jeden stupeň podle druhu zkoušky, a to v neprospěch odložení s připoutáním. Na druhé straně zase u honičských zkoušek se ponechání obojku psovi i s volně položeným řemenem, případně i s dalším předmětem, například kabátem, batohem apod., považuje za volné odložení. 

Odložení jen pro fotografii (katerina lisova)

K disciplíně odložení je třeba ještě dodat, že i přes její dostatečně pevné zvládnutí, je nezbytné ji opakováním při každé možné příležitosti dále zpevňovat. Musíme si uvědomit, že odložení je náročnou disciplínou, a proto při výcviku odkládáme psa na podstatně delší dobu (na jednu i dvě hodiny), než která je požadována na zkouškách. Další významnou zásadou, kterou musíme u odložení dodržovat, je, že odloženého psa, je-li odložen volně, nesmíme nikdy přivolávat, ale musíme se pro něj vrátit, byť by byl odložen třeba jen na kratší vzdálenost. Pokud bychom tuto zásadu porušili, pes by byl velmi nejistý při odložení a měl by snahu po určité době za námi po naší stopě přijít. A co by následovalo potom, kdyby se mu při postupování za námi do cesty připletla zvěř, nechci ani dále rozvádět. Takže v zájmu pevného zafixování odložení, nechť je to na jakoukoliv vzdálenost, se musíme pro psa vždy vrátit (!), přičemž za setrvání na místě odložení psa vždy pochválíme, můžeme mu dát i nějaký pamlsek, ale nedáváme mu ihned volno. Upoutáme psa na vodítko, z místa odložení s ním odejdeme a teprve až po 20 až 30 krocích jej vypouštíme, aby se proběhl. Takto postupuje proto, aby volně odložený pes neměl snahu, když spatří jak se k němu přibližujeme, z místa odložení k nám ihned přiběhnout nebo náš příchod okamžitě spojovat s udělením volna a začít volně pobíhat, respektive připoutaný pes vydávat nebo jinak projevovat (kňučením apod.) radost z našeho návratu.

Poděkování a gratulace Michaela za úspěšné složení zkoušky

Dnešním dnem se mi splnil sen

 

 a my s Lucasem Any - Bon odešli VZ, které byly posuzovány dle

MICHAELA G. GRATULUJEME za výkon u zkoušek

soutěžního řádu pro slídiče,

 

podle kterého se posuzuje Memoriál Mileny Štěrbové v I. ceně 3/7 NK a celkově 4/12 ostatních plemen 466 bodů. 💚☺️ Je to pro nás neuvěřitelné...

 

Po zranění a kvůli AMP jsme neměli možnost tréninku a o to víc si tohoto výsledku cením. Jeli jsme tam s přáním, abychom tyto náročné dvoudenní zkoušky vůbec zvládli odejít a ani mě nenapadlo, že by se nám to mohlo podařit takto.

 

Musím říct, že všichni pejsci v naší skupině pracovali opravdu na 1* a toto umístění v konkurenci tak skvělých psů mě neskutečně těší. Chtěla bych moc poděkovat rozhodčím za objektivní posuzování, vůdcům příjemnou a přátelskou atmosféru a organizátorům za perfektně připravené zkoušky.

 

Obrovské děkuji patří také kamarádům a rodině za podporu.

Aktivity radosti a milování života, Fotografie z myslivosti, Hejkalové, Humor o myslivosti, Myslivecké fotografie, Myslivecká zábava, Ailien lovecký pes

Pozdrav Pámbu, páni myslivci! (by katerina lisova)

Značně se rozvinul u některých myslivců zájem především jen o lov

Přednost mají divočáci a potom ostatní trofejová zvěř. Trávit čas lovem škodící zvěře lišek, kun, strak apod. se moc myslivcům dnes nechce, vždyť kolem nás zmizeli i ti, u kterých nade vše převažoval lov holubů, večerní lovy kachen.
Ostatní spolková činnost se zužuje na schůze, individuální nebo společné brigády. Sejít se dnes jen tak, povídat si o myslivosti, to je vzácná výjimka.

Setkat se po ranní šoulačce na hranicích se sousedem a popovídat si přátelsky o tom co nového v myslivosti, přírodě a okolí, to už je dnes doslova utopie. A bývalo to přitom tak časté.

Nevím co udělat s tím, že já nemám celé roky vůbec nějaký důvod zajít na okresní myslivecký spolek. Je to tím, že veškerá myslivost se dělá se státním orgánem? Neměli bychom usilovat o získání některých řídících činností přímo z ČMMJ?

VESELÍ OHAŘI KATEŘINY. Lovecký pes, Humor o myslivosti, Myslivecká zábava

ARIEL A ATOM veselí ohaři podle Kateřina Lisova

DOSLED. Mimořádně nebezpečný je dosled černé zvěře, zejména těžších kusů. Kňouři nejčastěji zaútočí proti lovci. Útok bývá nečekaný a rychlý, takže není čas pořádně zamířit.

Kňour

Maximální zachování klidu a soustředění po výstřelu a sledování zvěře po celou dobu vizuálního kontaktu 

Poté, co se nám zasažený kus ztratí z dohledu, se snažíme určit směr jeho dalšího úniku podle zvukových projevů. Ty nám často následnou činnost výrazně usnadní. Dosled se organizuje v závislosti na značení zvěře po výstřelu. 
Zlomila-li se v ohni, okamžitě přebíjíme zbraň a očekáváme další vývoj. Může totiž jít o obrnou ránu, zásah páteře nebo o přestřelené běhy. V tom případě je nutné počítat se zvednutím zvěře a okamžitým opakováním výstřelu. Nevidíme-li na složenou zvěř ze svého stanoviště, snažíme se k ní co nejrychleji přiblížit.

Nástřel bychom ale neměli ani na okamžik spustit z očí a ani se nesmíme vzdát možnosti další rány. Odběhne-li naproti tomu zvěř po ráně z nástřelu, sledujeme ji co nejdéle, eventuálně i v tomto případě opakujeme výstřel na základě rychlého vyhodnocení situace. Následně bezprostředně zalomíme místo, odkud jsme stříleli. 

V duchu se snažíme co nejpřesněji vrátit k okamžiku výstřelu, promítneme si směr střelby a určíme pravděpodobný nástřel. 

Důležité jsou v tom případě výrazné orientační body (stromy, keře, terénní nerovnosti, vodoteče, trsy vyšších trav apod.) a odhad vzdálenosti zvěře před výstřelem. Teprve pak jdeme skutečný nástřel najít. Střílí-li lovecký host, nechává se jím průvodce na nástřel vést. Jakmile najdeme dané místo (zápory, stříž, barva, rýha po střele), zalomíme jej nástřelovým zálomkem a teprve pak podrobně zkoumáme okolí. Prostor zbytečně nepošlapeme, abychom neztěžovali případnou práci psovi. Ten si dokáže nástřel obeznat a vyhodnotit nejlépe sám. Po prozkoumání nástřelu si promyslíme vše, co jsme v okamžiku výstřelu a těsně po něm viděli a slyšeli. Výslednicí našich úvah bude rozhodnutí, jak dál v dosledu postupovat. 

Uvedené kroky dodržíme i tehdy, jsme-li přesvědčeni o chybené ráně!

I při průstřelu komory se nám totiž může stát, že zvěř výrazně neznačí a první barvu nalezneme teprve po několika desítkách metrů, až se zvěř více rozdýchá, její tělní dutiny se naplní barvou z protržených tepen a ta začne vystřikovat. Pro organizaci vlastního dosledu je důležité určit pravděpodobný zásah na těle zvěře. Tento odhad provedeme především na základě značení, nálezu stříže nebo typu barvy. Zásadně platí, že čím je rána lehčí, tím později zvěř sledujeme. Je-li rána smrtelná a zvěř hodně barví, sledujeme stopu ihned po uplynutí asi 15 minut. Dříve se jako pomůcka uvádělo pravidlo, že mezi výstřelem a zahájením dosledu má myslivec v klidu vykouřit jednu cigaretu. 

U těžší a vitálnější zvěře bychom však měli vyčkat alespoň dvojnásobně dlouhou dobu.

 Při dosledu je ideální, máme-li na místě k dispozici zkušeného psa, který stopu bez problémů vypracuje.
V opačném případě se po jednotlivých znacích vydáváme sami. Problém většinou nebývá v případě sněhové pokrývky, na které jsou otisky spárků i kapičky barvy dobře patrné. Musíme však mít na paměti, že se zejména na rozbředlém sněhu barva ráda rozpíjí a její množství se často jeví jako zveličené. Nicméně nám její umístění ve stopní dráze umožní odhadnout, kam a jak těžce je zvěř zasažena. Ideální samozřejmě je, nacházíme-li barvu po obou stranách stopní dráhy, což svědčí o oboustranném průstřelu těla. Vystřikující barva zase napovídá na zásah velkých tepen. Nachází-li se naproti tomu barva zapitá v drobných sněhových kuličkách či hrudkách, může jít pouze o barvu, která opadává ze srsti, na níž ulpěla se sněhem v okamžiku, kdy se zvěř na nástřelu převalila po zemi. Tyto stopy nacházíme obvykle ještě dlouho poté, co zvěř ve skutečnosti z vlastní rány barvit přestala. Nemáme-li k dispozici sníh, je situace mnohem těžší. V tom případě postupujeme doslova krok za krokem a propátráváme každý kousek země. 

Na postup zvěře nás upozorní převržené listy, rozrytý povrch jinak hladkého suchého jehličí nebo převrácená stébla trávy. Barvu se snažíme nalézt právě na trávě, světlejších plochách listů, na větvích, mezi kterými se kus prosmýkl, apod. Více jí bývá tam, kde se zvěř rozdýchala do svahu, přesadila příkop nebo kde zatáhla do stěny souvislého travnatého porostu. Zde jsme navíc podle výšky otěru nad zemí obvykle schopni určit pravděpodobné umístění zásahu. Nikdy si také nezapomeneme každý důležitější nález na pobarvené stopě pečlivě zalomit. Usnadní nám to případnou opravu. Ztratíme-li barvu, vracíme se důsledně na poslední zalomené místo a snažíme se najít další kapky, případně určit pravděpodobný směr úniku zvěře. Ten často vede po naznačeném ochozu nebo po volnějším prostoru v porostech. Soustředné kruhy kolem naposledy zaznamenané barvy jsou posledním řešením pro nalezení ztracené stopy. 

Zdá-li se nám, že stopu sledujeme již příliš dlouho nebo že jsme se pravděpodobně zmýlili, přerušíme dosled a vrátíme se ihned pro psa a pomoc.

Tento postup je nejrozumnější urychlit v případě jakýchkoliv pochyb, protože jinak svojí činností psovi stopu pouze poškodíme, zavětříme a na obuvi rozneseme pach do různých směrů. Máme-li k dispozici pomocníky, rozestavíme je po ochozech vedoucích z prohledávané leče a dosled zahájíme teprve potom. Mimořádně nebezpečný je dosled černé zvěře, zejména těžších kusů. 

Ten bychom neměli nikdy podnikat sami bez přítomnosti loveckého psa, eventuálně dalších myslivců. V tomto případě k dosledu přikročíme nejdříve po jedné hodině, u poranění na měkko i po dvojnásobném čase. Když spatříme postřelený kus, přibližujeme se k němu velmi opatrně a jen na vzdálenost, ze které můžeme bezpečně vystřelit. Nikdy neriskujeme přišoulání do bezprostřední blízkosti. V nepřehledném porostu je zkušený pes vypuštěný na volno podmínkou. Pokud je kus zalehlý v houštině, zalehává vždy proti směru svojí stopy. V takových případech se stane, že vyráží proti lovci, mnohdy ani ne ve snaze útočit, ale pouze přirozeným směrem. Není-li střelec dostatečně pohotový, může být vážně poraněn, pokousán nebo podupán. 

Kňouři nejčastěji zaútočí po zavolání. Útok bývá nečekaný a rychlý, takže není čas pořádně zamířit.

 Divočák běží těsně mimo cíl svého útoku a pohodí hlavou buď zdola nahoru nebo zdola do strany, přičemž sekne zbraněmi. Většina útoků není vážná a odnesou ji pouze šaty. Útok se navíc obvykle neopakuje. Kňour ovšem může způsobit i vážná, až smrtelná zranění. Nejlepší obranou proti útoku je vyčkat na kňoura do těsné blízkosti a pak uskočit stranou. Divočák se nedokáže v prudkém běhu obrátit a cíl mine. Pokud kňour člověka porazí, je nejlépe se nehýbat a zvěř nedráždit. Brání-li se poražená osoba kopáním a máváním rukama, jen tím zvěř popuzuje. Bachyně koušou, člověka porazí na zem a pak ho podupou. Dosled poraněné spárkaté zvěře patří k nejobtížnějším mysliveckým úkonům. Jeho vedení a organizaci ponecháváme vždy nejzkušenějšímu myslivci znalému daného místa.

 Při dosledu nemůže nastat horší situace než je zvednutí poraněné zvěře z lože, v němž zalehla. 

K tomu někdy dochází při naší ukvapenosti. Zvěř pak nemá čas ke zhasnutí a příchod myslivce ji přiměje zmobilizovat poslední síly. V tom případě prchá velmi daleko a její dosled se stává často nemožným. Zklame při něm obvykle i dobrý a zkušený pes. Proto se při organizaci dosledu vyplatí především rozvaha a trpělivost. Od dosledu můžeme odstoupit pouze tehdy, uvede-li vůdce psa, že kus přestal barvit a je nedosledovatelný nebo v případě, že jsme barvu definitivně ztratili a opravdu nemáme další šanci na její nalezení. Probíhal-li dosled ve večerních hodinách s baterkami, musíme se na dané místo vrátit ještě za denního světla. V nových podmínkách můžeme nalézt mnoho detailů, které jsme za umělého osvětlení přehlédli. Zvěř střelenou na komoru, játra nebo slezinu většinou dosledujeme zhaslou. Při ostatních zásazích, je-li dosled proveden v kratším časovém odstupu, ji můžeme najít ještě živou. Pak je nutné kus co nejdříve a co nejšetrněji dostřelit. 

Dostřelnou ránu vedeme obvykle na krk. Černou zvěř dostřelujeme na slecho. V každém případě bychom měli dbát na to, aby další zásah nezpůsobil ještě více škody než ten první. Jestliže jsme však postřelenou zvěř zvedli z lože, střílíme v jakémkoliv úhlu, třeba i zezadu. V tomto případě dbáme pouze zásad bezpečnosti a neohlížíme se na další pravidla související s mysliveckým umístěním zásahu. Hlavním cílem je v této situaci ukončit trápení poraněné zvěře a neumožnit jí únik. Za zmínku stojí také zbraň používaná k dosledu a dostřelu. Většinou jde pochopitelně o stejnou zbraň, kterou jsme použili k samotnému lovu. V západní Evropě i v některých zámořských zemích je ale běžné, že se k dostřelu používají krátké zbraně, se kterými se při střelbě zblízka lépe manipuluje a které jsou pohotovější zejména v hustém porostu. Použijí-li se zbraně s dostatečným výkonem, mají na kontaktní vzdálenost většinou i dostatečný zastavovací efekt pro případ útoku poraněné zvěře. Naše legislativa však podobný postup nepovoluje, stejně jako nesmíme pro dostřelení spárkaté zvěře použít broky. Jistou alternativní variantu zde nabízí použití kulovnic s kratší hlavní (např. tzv. typ „stutz“). 

Máme-li podobnou zbraň k dispozici, není na ní nutná ani instalace optických zaměřovačů se zvětšením obrazu, jelikož při rychlé ráně na krátkou vzdálenost stejně obvykle nezbývá na přesné zamíření čas. Optika je navíc přítěží při dosledu zvěře zavláčené v hustých zasněžených houštinách nebo za silného deště, kdy jsou skla pokryta sněhem nebo vrstvou vody. Pro úplnost se musíme zmínit ještě o tzv. zárazu, který se jako způsob usmrcení postřelené zvěře dříve praktikoval. Tento způsob je ovšem opět v rozporu se současnou legislativou. Záraz se prováděl loveckým tesákem, který patřil k běžné výbavě profesionálního lesního a mysliveckého personálu. Záraz se původně prováděl ranou „za žebro“, tedy do hrudního koše. Dnes se však z etických a bezpečnostních důvodů (zejména velká zvěř nás může snadno poranit parožím nebo spárky) nepoužívá. 

U srnčí zvěře se záraz prováděl také pomocí pevného nože (tzv. zavazáku) nebo zavíracího nože s pojistkou bodnutím do vazu. K postřelenému kusu se muselo přistoupit co nejopatrněji, pokud možno odzadu, aby myslivce nespatřil. Srnec se uchopil za trofej, kus holé zvěře za slecha. Brada se zvěři stlačila směrem ke krku. Vlastní záraz se vedl na spojnici kořenů slech tak, aby čepel zavazáku pronikla odzadu do mozkovny štěrbinou mezi posledním krčním obratlem a lebkou. Při zárazu se stálo vždy u hřbetní strany kusu, který po provedení vpichu obvykle vymrštil běhy a mohl tímto kopem myslivce poranit.

NÁŘEK SRNČÁTEK. Kdo neslyšel srnčí nářek a nemusel ho ukončit ten to nikdy nepochopí I přes velkou snahu a úsilí jsme na louce přišli o jedno sotva třídenní srnče ze dvojčat, které tam srna měla. Srnče, Srnčí zvěř, Stalo se.

Nářek srnčátek

Srnče před senosečí čeká na matku v úkrytu

Dnešní den u nás probíhala senoseč na zhruba dvaceti hektarech/ ještě nás jich čeká asi sto/. Soukromý zemědělec nám dal včas vědět, abychom mohl...i udělat co možná nejlepší opatření na záchranu mláďat zvěře a tak jsme včera v podvečer celou lokalitu prošli s kolegy myslivci a dobrovolníky, kteří dorazili z Mělníka a z okolí Dubé. Umístili jsme akustické plašiče a udělali jsme vše co šlo, aby si srny odvedly svá mláďata do krytu lesa. Ráno jsme se s Martinem, zemědělcem, který louky obhospodařuje domluvili kde začne sekat a jak budeme postupovat, aby došlo k co nejmenším ztrátám. Vyzval jsem ještě po fc lidi z řad dobrovolníků, aby nám přišli pomoci. Ráno dorazili jen myslivci členové našeho spolku všichni již důchodového věku. I přes naší velkou snahu a úsilí jsme na první menší louce přišli o jedno sotva třídenní srnče ze dvojčat, které tam srna měla. Druhé, které leželo na jiném místě se mi naštěstí podařilo najít a vynést do bezpečí. Na druhé louce jsme den předtím jedno malé srnče lokalizovali a to se nám i dnes podařilo s kolegy najít.

V dopoledním úmorném vedru jsme prošli kolem dvanácti hektarů a pak už chlapi opravdu všichni důchodového věku nemohli. Takže odpoledne jsem na zbytek luk jel už sám se synem Zdendou. Naštěstí další část luk byla pečlivě projitá již den před tím a tak vše vypadalo již dobře….když jsme se Zdendou procházeli pásem kopretin uslyšel jsem z dáli kde jel traktor a dosekával již jen takový malý kus předchozí části louky, srnčí zoufalé pískání….proč sakra já, proč zrovna já musím vždy být u téhle situace, blesklo mi krutě hlavou. Utíkali jsme tam a viděli srnu jak zoufale pobíhá kolem naříkajícího srnčete, které se už nemohlo na své useknuté běhy postavit, hrozný zážitek, hrozný a ještě jednou hrozný a hrozný co musím i následně udělat, Zdenda rychle hledá společně s traktoristou, kterého jsme zastavili ve zbytku neposekané trávy jestli tam není druhé, já mezitím musím odehnat srnu, která kolem mláděte pobíhá a potom rychle doběhnout k tomu naříkajícímu mrňouskovi, pokleknout a co nejrychleji mu nožem ukončit trápení….

Kdo neslyšel srnčí nářek a nemusel ho ukončit ten to nikdy nepochopí a nikdy nepochopí co to dělá se mnou tam uvnitř.

Jsem myslivec zvěř i lovím, mnozí lidé mě za to odsuzují, dokonce mě i mé kolegy pomlouvají, kvůli aktivitě při záchraně mláďat častokrát to opravdu zamrzí a bolí, ale tohle bych nikdy nepřál ani těm co tak mluví, to aby každý rok museli zažít to samé co zažívám o senosečích já, nikdy nebudu vůči tomu imunní, nikdy se nebudu stydět za slzy a bolest jakou při tom cítím a vždy se budu snažit, dokud budu mít síly, dělat vše pro to, abych takovýchto zážitků měl co nejmíň…..přišli jsme dnes o dvě srnčata, dvě jsme zachránili a vynesli, další si srny odvedli do bezpečí po včerejším zneklidňování, ještě v sedm hodin jsme ze Zdendou a naším nejstrarším členem Pepou v dešti , umisťovali akustické plašiče na další louku, která se má zítra sekat….byl jsem celý den na loukách a snažil se pomoci, pomoci těm kteří se nemohou bránit. Pomoci proto, aby o senosečích nebyl slyšet už nářek srnčátek.

Děkuji moc zemědělci Martinovi, že včas dává vědět a umíme spolu mít společnou řeč, děkuji všem myslivcům, dobrovolníkům , kteří při dnešní senoseči i včerejší prevenci pomáhali a třebas dnes další smutný zážitek tak věřím, že to bude jen lepší a věřím, že jsme naší mysliveckou kampaní otevřeli tisícům lidem oči.

Jmenuji se Petr Slaba a jsem myslivec

#Srnče, Srnčí zvěř, Stalo se, Záchranná stanice, Myslivci a konfliktní situace, Honili myslivci, Lovecký pes, 

Pochvala sociální prezentace. Digitální zátiší s úlovkem co se lze jen pochlubit a dobrá připomínka dokud paměť dosáhne...Liška, Lovecké zátiší, Lovecké příběhy, Lovecký pes, Lovu zdar!,

Lišák a lovecké zátiší. Lovecký pes a nová kulovnice s optikou
Vše jak má být...

#Liška, Lovecké zátiší, Lovecké příběhy, Lovecký pes, Lovu zdar!

SRNEC S DOSLEDEM. Na nástřelu jsem našel pár kapek barvy a tak jsem se šel podívat směrem kam srnec odběhl, ale nic jsem nenašel. Srnec, lov, Lovecký pes, Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře

Srnec a lovecký pes "ještě že ty hafoše máme"

Dnešní úlovek je s dosledem

Střílel jsem zhruba na 100 m , po ráně srnec nadskočil a odběhl.
Na nástřelu jsem našel pár kapek barvy a tak jsem se šel podívat směrem kam srnec odběhl, ale nic jsem nenašel. Vždy si beru na čekanou i Dianu, ale dnes jsem ji nechal doma, protože jsem chtěl trochu pošoulat a tak jsem se musel pro ni vrátit.

Nasadil jsem ji na stopu, zalehla do řemene .ale co se nestalo po padesáti metrech odbočila jinam než kde jsem hledal a táhla mě, nechal jsem ji jít a v duchu si říkal, "sakra kam to jdeš srnec je na opačné straně", po sto metrech jsme vlezli do keřů, kde byl otěr od barvy a tak si říkám "nebudu za tebou lézt po čtyřech a pustím tě".
Odepnul jsem obojek pustil ji a jen se díval jak se ztrácí v potůčku ........za chvíli hlášení a hurá horrido a Lovu zdar! ...............ještě že ty hafoše máme .........foceno až po vytažení na kopeček.

Roman M. Manas, sociální sítě Myslivost

#Srnec, lov, Lovecký pes, Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře

Přes pole ke kališti v potoku přebíhala čtyři prasata. Chvíli jsem je pozoroval, když v tom se z levé strany přímo na mě vyřítilo...#Lovecké příběhy, Divočák, Černá zvěř - bachyně, Čekaná

Děkuji Hubertovi a Dianě. Lovu Zdar! (photo by jan mikyska)

Po třech dnech intenzivního čekání se mi podařilo ulovit svého 10. divočáka

Během tří probdělých nocí jsem se pokaždé dostal ke zvěři, ale nedařilo se mi dostat k dobré ráně.

 Po třetí neúspěšné čekané jsem se rozhodl opustit stanoviště a vydat se přes pole k domovu. 

Na rozhraní řepky, potoka a pole osetého kukuřicí jsem ze tmy před sebou uslyšel prasata. Okamžitě jsem zadaunoval psa, zakleknul a zalícil. 

Přes pole ke kališti v potoku přebíhala čtyři prasata. Chvíli jsem je pozoroval, když v tom se z levé strany přímo na mě vyřítilo páté. Na nic jsem nečekal, zamířil jsem, vystřelil a prase zůstalo v ohni. Děkuji Hubertovi a Dianě. Lovu Zdar!

Aby to bylo úplné: bachyňka okolo 30 kg, stříleno z volné ruky na 60 kroků, zásah středu komory, zásah srdce, loveno kulobrokem 8x57JRS, kule S&B se střižnou hranou a červenou zápalkou.

Jan M.,  sociální sítě Myslivost

#Lovecké příběhy, Divočák, Černá zvěř - bachyně, Čekaná, Lovecký pes, Lovecké štěstí

Lov divokých prasat. Jak vnadit černou zvěř? Lovecký pes a černá zvěř - chování MMO. Jak se říká, dobrý pes je půlka myslivce!

.Myslivec.....ví, kde se černá zvěř s oblibou zdržuje

Jak nejlépe na přemnožená divoká prasata? 

Každý způsob lovu černé zvěře má svá pro a proti – čekaná u vnadiště je náročná na čas a je nutné samozřejmě vnadit a vnadiště kontrolovat a limitující je nejen váš čas, ale i počasí a světelné podmínky.
V našich honitbách se rozmohl nešvar krmit nikoliv vnadit, a tak vidíte v mnoha honitbách haldy plesnivého bílého pečiva, nebo hnijící hromady „čehosi“, čímž si myslivci sami tráví zejména srnčí zvěř, která je na dietetické problémy nejcitlivější. U srnčí zvěře dochází rychle k acidózám, a pak se myslivci diví, že nachází v honitbě padlé kusy nebo tvrdí, že srnčí na vnadiště nechodí – bohužel - už nechodí, protože pozhasínalo. Podle mého názoru i tento nešvar vnadit bílým pečivem je jednou z příčin, proč se v poslední době v mnoha našich honitbách rapidně snižují stavy srnčí zvěře.

Černé zvěři vnadění nezávadným tvrdým bílým pečivem jako všežravcům nevadí, ale mně osobně se velmi osvědčilo vnadit černou zvěř několika hrstmi kukuřice - ale pozor, nikoliv pouze na zem, nebo do koryta. Kukuřice se musí přikrýt, například těžším korytem z bukových fošen dnem vzhůru nebo krytem ze slabší kulatiny a zatěžkat ještě kamenem, tak aby vysoká zvěř nebyla schopna kryt běhy odstrčit. Potom vnadíte pouze černou zvěř, která na vnadišti toto zakrytí snadno ryjem odhodí a ostatní zvěř se ke vnadění nedostane. Navíc je vnadění takto chráněno před vlivy počasí a vnadění je úspornější.Ovšem v letech bohatých na žaludy a bukvice se na vnadištích stejně příliš lovit nedaří. Naháňky jsou zase organizačně náročné, pro účastníky méně bezpečné a mnoho zvěře se postřelí a nikdy nedohledá a navíc si při nich vyháníte i ostatní zvěř z honitby.

Každý myslivec vlastnící loveckého psa určitě považuje zrovna toho svého za nejlepšího. Pro lov prasat se většinou používají v našich honitbách teriéři, braky, různé druhy honičů, slídičů i jezevčíci. Tato plemena jsou výborná, ale neumí zvěř v klidu vystavit tak, jak to umí ohaři, což je základní vlastnost psa pro způsob lovu prasat, který bych rád popsal. S ubývající drobnou zvěří v našich honitbách ubývají i možnosti využití ohařů a popisovaný způsob lovu jistě obohatí jejich využitelnost.
Já osobně mám slabost pro malého münsterlandského ohaře, který je obecně pro lov v našich podmínkách podle mého názoru univerzální.

Jak se říká, dobrý pes je půlka myslivce.

Ovšem pro způsob lovu, který praktikuji, je nutný dobrý výcvik a praxe. Malý münsterlandský ohař má prakticky jako jediný z ohařů tu výhodu pro lov černé zvěře, že ho lze použít bez problémů na naháňkách, protože nepatří mezi vysokoběhé ohaře, které podle zákona nelze při naháňkách používat, a tak může rychle získat zkušenosti s černou zvěří. Nevýhoda ohařů při naháňkách je, že málokterý hlásí zvěř vytrvale. Většinou vydává párkrát vysokým hlasem na viděnou a potom sleduje stopu zvěře němý, takže lovec neví přesně, kudy se zvěř v leči pohybuje. Zbarvení malého münsterlandského ohaře je bílohnědé, což je výhoda při jeho sledování v leči, protože je v porostech dobře viditelný. Pro zlepšení viditelnosti psa je možné mu dát i reflexní obojek.

Pes musí mít praxi s černou zvěří, nesmí ji bezhlavě napadat, musí mít před ní určitý respekt, pak je opatrný a lze ho použít pro následující způsob lovu. Následně popsaným způsobem lovu lze lovit kdykoliv, nejlépe ale v podzimních a zimních měsících, kdy již opadalo listí z křovin a stromů a selata jsou již odrostlejší. Na lov černé zvěře chodím nejraději ráno nebo i v odpoledních hodinách, protože je nutné, aby byly dobré světelné podmínky.
Jistě každý myslivec, který je častěji v honitbě, ví, kde se černá zvěř s oblibou zdržuje, a tak je proto nutné tato místa opatrně obejít a hlídat si vítr. Ideální je lovit po dešti za vlhka nebo na čerstvém sněhu, kdy se lze ke zvěři bezhlučně přiblížit.

Pokud je příliš sucho, pak šustí listí pod nohama a pokud je přimrznuto, potom jsou vaše kroky slyšet na velkou vzdálenost a zvěř včas uniká.

Při šoulání i při čekané je lépe si zbraň založit nebo podepřít než střílet z volné ruky a střílet jen na zvěř stojící na široko, se zdviženou hlavou a na přiměřenou dálku.

Srnčí zvěř v zimě

Na zvěř by se mělo stisknout jen tehdy, když je jisté, že střela zasáhne cíl

Všeobecně platí, že by se mělo střílet jen na zvěř stojící na široko, se zdviženou hlavou a na přiměřenou dálku. Zasáhne-li se zvěř mající skloněnou hlavu, např. při pastvě, při útěku se přetáhne kůže přes vstřel, který uzavře a zvěř nebarví vůbec nebo jen málo. To je pro dosled velmi nepříznivé. Zásah šikmo zpředu nebo zezadu vede již při malých chybách v zamíření k ošklivým poraněním, které nelze omluvit přílišnou důvěrou ve vlastní střelecké umění. Střílet na zvěř částečně krytou nějakou překážkou se nikdy nesmí, protože střela nebo její střepiny, odchýlené trávou nebo větévkami, vedou k ošklivým a často nezjištěným poraněním, po nichž nedosledovaná zvěř často uhyne.

Při šoulání i při čekané je lépe si zbraň založit nebo podepřít než střílet z volné ruky. Měkká podložka zabrání výškové a stranové odchylce. Avšak k odchylce v zásahu může dojít také tehdy, když je podložka umístěna blíže k hlavni než k těžišti zbraně. Při naháňce by se nemělo střílet na rychle běžící zvěř. Nepoznaný zásah se dá prokázat jen na pobarvené stopě na sněhu, když se vrátíme od nalezeného kusu po jeho stopě ke stanovišti střelce, který postřelení zvěře nezaznamenal, a proto je ani nehlásil.

Při všech způsobech lovu, čekané, šoulačce i nátlačce, by si měl střelec zapamatovat místo, kde zvěř stála v okamžiku výstřelu, aby snadno našel nástřel a nástřelová znamení, jako jsou zápory, barva a ústřelky (stříž a tříšť). K orientaci poslouží nápadné body v terénu jako strom, keř, kámen, vývrat, hromada klestu apod. Při šoulačce by měl bezprostředně po výstřelu označit své stanoviště stanovištním zálomkem anebo jiným vhodným způsobem.

Chybné jednání střelce po výstřelu bývá příčinou náročného dosledu anebo jeho neúspěchu, a to často závažnější než špatný zásah. Tím se může neobyčejně ztížit práce psa na barvě. Často se příčina neúspěchu při dosledu přičítá psu, zatímco chování střelce se nehodnotí. 

Pes spolehlivě pracující na barvě je také z etických důvodů, aby zvěř netrpěla, nezbytným spolupracovníkem při lovu spárkaté zvěře. Ale ani přítomnost dobrého psa nesmí svádět k lehkomyslné střelbě.

#Čekaná, Nástřel, Lovecký pes, Názory myslivců, #Lovecké stezky, Lovecké zbraně, lov, Úspěšný lov, 

Haidy z Lhotecké kaštanky. #Honili myslivci, Lovecký pes, Aport, Bažant, Drobná zvěř, Fotografie z myslivosti, Halali, Kuriozity, Kynologie, Společné lovy

Haidy a bažant  (photo by katerina lisova)

#Honili myslivci, Lovecký pes, Aport, Bažant, Drobná zvěř, Fotografie z myslivosti, Halali, Kuriozity, Kynologie, Společné lovy,