PŘÍRODA NÁS VÍTÁ. Přírodní čas. Tisícileté hodiny věků.

Good Morning My Friends!

Zátiší s liškou

 Díky za znovuzrození dne kdy nic nebolí a máme svůj úsměv. Volby, volby, co to je? Přetahování deprivantů o pozice moci.

PŘÍRODA NÁS VÍTÁ.
Přírodní čas.

Tisícileté hodiny věků.

PŘÍHODY Z LOVECKÉHO BATOHU

S myslivci se toulám od svých patnácti roků 

Liška na lovu myší

Tedy nějakých čtyřicet tři let! Za tuto dobu jsem vystřídal spoustu oblečení, obutí, nožů, dokonce i zbraní a dalekohledů. Jen to jediné, co mě stále provází po mých loveckých cestách, je batoh. Ten starý, první, sice samozřejmě dnes používám jen na roznášení krmení pro zvěř, a ten nejnovější na hony a jiné toulky přírodou. Ale přesto ten první má své kouzlo a nějak mne inspiroval ke vzpomínce na následující lovecké epizody. Ta úvodní má spojitost se „starým pánem“. Sedmdesátá a osmdesátá léta, vy starší mi jistě všichni dáte za pravdu, byla bohatá na drobnou zvěř. Ale nejen na ni. I ostatní zvěře bylo jaksi hojně. 

V těch časech jsem byl členem Mysliveckého sdružení Ždánský les. Bylo to v jednaosmdesátém roce na jaře, tehdy jsme zrovna slavili Josefa, a někdo si vzpomněl na sluky. V tom roce přilétly velmi brzy a tah byl překrásný. Ve společnosti seděl velmi příjemný a oblíbený Bohoušek Lánský, co dnes již loví ve věčných lovištích. Chvíli nás poslouchal a pak si přisedl ke mně. Požádal, zda by se na ty sluky nemohl vypravit s námi, že je ještě nikdy v životě neviděl. Znal jsem ho, coby starého a dlouholetého myslivce, proto mne jeho prosba poněkud překvapila. Hned jsem však lov bez váhání zorganizoval a v pátek navečer jsme se s kamarádem Milanem Konečným, už také, žel, není mezi námi, pro Bohouška stavili u něj doma a společně vyrazili k nedalekému lesu. Jak jsme záhy zjistili, nebyli jsme jediní, které les toho dne lákal. 

Když jsme dorazili na místo, seděl tam již na pařezu doktor Kylián, kterého jsme všichni přátelsky oslovovali jen „doktore“, bez příjmení, a také Standa Čermák. Po krátkém „plku“, jak se u nás říká „pokecu“, jsme se rozešli na různá stanoviště. Bohouška jsem si postavil tak, abych na něj dobře viděl a mohl mu v případě potřeby nějak pomoci. Byl to přece jen již „starý pán“. Když usedal na svou koženou skládací hůl, všiml jsem si, že je pěkně ustrojen, jako na slavnostní, reprezentační hon. Byl to překrásný večer. Seděli jsme na pařízcích v holisku, za zády nám v tichém větříku šelestila suchá dubová mlazina a před námi se odvíjela pohádková scéna zapadajícího jarního Slunce. S přicházejícím soumrakem každý z nás, a jistě i jinde mnoho dalších kamarádů v zeleném, očekávalo okamžik, kdy sluky přiletí. Ptačí koncert pomalu vrcholil trylkováním červenek na modřínovém výstavku. Ještě se sem tam ozval něžný tlukot brávníka, když padla první rána a hned za ní druhá! To Standa a doktor přivítali posly jara svými rychle hozenými výstřely! I já jsem uviděl, jak kvorkající kohoutek přetahuje nad mlazinou podél spokojeně sedícího Bohouška! Vzápětí letěl druhý, ale opačným směrem! Na druhé straně houštiny padaly další výstřely. To jsem již nevydržel a přikrčený se co nejtišeji dostal k Bohouškovi. „Proč nestřílíte?“ Ještě dnes, po letech, vidím ty jeho oči a slyším hlas, který se nevinně zeptal: „To byly sluky?“

 Vtom přilétla třetí, ale byla mimo úspěšný dostřel. A pak to přišlo. Kvorkání jsem zaslechnul za zády. Kohoutek letěl přímo na nás. „Střílej,“ křikl jsem na něj bez ohledu na věk a úctu, kterou jsem k němu pociťoval. Bohoušek rychle zamířil, nechal si ho mírně přelétnout doprava a zmáčkl spoušť... Po ráně pták značil, ještě chvíli plachtil vzduchem a pak se zlomil do houštiny. Po chvilce hledání ležel u starého uhnilého pařezu zhaslý, překrásný kvorek. Přistoupil jsem k Bohouškovi a spolu s úlomkem mu blahopřál k úspěšnému lovu. Cítil jsem jeho roztřesenou ruku z právě prožitého okamžiku. Tehdy jsem to viděl ještě mladýma očima, až dnes, po létech vyzrání teprve cítím to, co prožíval kdysi on. ...úplně se setmělo. V ovzduší byl cítit zvláštní pach starého, po zimě zetlelého listí, který se již mísil s vůní jarem probouzející se trávy, v některých místech nasycené dechem fialkově zbarveného lýkovce. Bohoušek pyšně nesl svého kohoutka, který kdesi, daleko od svého domova, ukončil ve svém svatebním, vášnivém letu svou životní pouť. Byli jsme všichni plni dojmů z rašícího jara, po němž do dnešních dnů zůstala jen vzpomínka na „starého pána“. 

 Druhá epizoda z mého loveckého batohu je ještě o pár let starší.

Psal se rok šestasedmdesátý a ten byl na moje lovecké zážitky mimořádně bohatý. Především ve vztahu ke škodné a speciálně těm narezlým potvůrkám, které mi nikdy nedaly spát. Dodnes, jak nějakou zahlédnu, nedám si pokoj, dokud ji nedostanu. Tenkrát jsem šoulal v úseku, kterému se říká Oborníkův kout. Vlastně je to úzká louka hluboko v lese, věčně zarostlá buření a ve svém konci osázená do krátkých sečí mladou smrčinou. Kolem se táhnul přirozený nálet listnáčů všeho druhu. Ve středu louky bylo několik mokřisek, tedy ideální místo pro častý výskyt vysoké a černé zvěře. Zhruba z jedné poloviny byla tato lokalita lemována vrstevnicovou cestou, nad kterou se zvedaly příkré stráně porostlé nádherným bukovým lesem. Světla pomalu přibývalo s ránem, když jsem usedl na skládací hůl. Záda jsem opřel o mohutný buk a pozoroval probouzející se jarní les. Ani nevím, jak dlouho to trvalo, když se kdesi ve stráni nade mnou varovně ozval kos. „Cik, cik, cik, cak, cak...“ 

Po obědě (Liška obecná)

Pozvedl jsem dalekohled a kousíček po kousíčku monitoroval okolní les. Najednou mne upoutal velký, světlý pařez..., ale on to pařez nebyl! Byla to velká liška! Nápadně světle vybarvená, ale nezvykle velká. Seděla a pozorovala okraj louky, možná stejně, jako já. Jen jsme o sobě vlastně nevěděli. V zlověstném tichu jsem pomalu zvedal do ramene kulovnici. Cvaknutí... a nic! Zapomněl jsem do komory zasunout náboj!
Pokusil jsem se to napravit, ale úkon byl příliš hlučný. Nenávratně mi zmizela za hřebenem. Setkání s mohutným liščím chlapákem mi nedalo spát. Chodil jsem do úseku ráno, večer, v noci, pořád ale nic. Na mohutné stopy jsem však přicházel téměř při každém šoulání. Přišla zima s mohutnou sněhovou pokrývkou, když jsem se s liškou konečně setkal znovu. Tentokrát jsem neváhal ani vteřinu a rychle střílel. Bác! Půl metru před zvířetem vylétl gejzír sněhu a ono mi jen na pozdrav zamávalo bílým květem na oháňce. Zavřelo se za ním smrčí. Nechápal jsem, proč jsem chybil. Nu což, budeme spolu zápasit dál. Třeba jsem chytil stéblo bodláku, v puškohledu neznatelnou travinu, větvičku, možná mi ruku rozechvěla nervozita, kdo ví... Po lišce jako by se slehla zem. Uplynulo léto i podzim následujícího roku. 

Tehdy jsem si koupil troják, po kterém jsem dlouho toužil. Merkel dvanáctku, 7x65 R. Nádherná zbraň! Se zbraní jsem začal úspěšně lovit. 

Do Vánoc jsem mimo jiné ulovil šest lišek. Jen ten můj známý, ranní tulák, zmizel. Ani stopy, tak silné, jak měl on, jsem nikde neviděl. Čas běžel, týden jsem za týdnem a pomalu se blížilo nové jaro. Jednou jsem tak scházel táhlým obloukem svážnice, aby se mi otevřel pohled na protější stráň ozářenou prvními ranními paprsky. Na pokraji houštiny jsem zaregistroval pohyb. Nepatrný, ale pohyb. Automaticky jsem hodil troják do ramene a optikou prověřoval její okraj. Je to jen sen, halucinace, nebo skutečnost?
Liška, ONA, silná, světle vybarvená, krásná, mohutná, vyšla na volné prostranství, bez obav, na brokový dostřel. „Nemohu se mýlit,“ pomyslel jsem si. „Je to ona!“ Ten postoj, překrásná, bílá náprsenka, široká hlava a oháňka jako sloup, zakončená výrazným květem! Hřbet i boky prošedivělé, trochu znak stárnutí. Zamířil jsem a v tu chvíli se na mne zvíře podívalo jako uhranuté. Ani nevím, co mně to napadlo. Pomalu jsem sklopil zbraň. Sundal jsem klobouk, a vůbec, nevím, co mne to napadlo, zamával mu. Neodskočil, jak to zrazené lišky dělávají. Jen volným klusem běžel do hrubého stojáku, kde se chvilku zastavil a ohlédl, než mi navždy zmizel ve stráni. Víc už jsme se nikdy neviděli... 

Hlavní hrdinkou mého posledního příběhu z loveckého batohu byl zlatý jezevčík hladkosrstý, rodu ženského a jménem Besina. Náš hospodář Vlastík Dohnal měl již starou fenku irského setra, byla po úraze a prodělala náročnou operaci, a aby nebyla ve stáří osamocena, pořídili jí s manželkou mladší společnici - Besinku. Ta žila naprosto jako nelovecký pes, převážně v domě a s přírodou došla do styku jen při běžných rodinných vycházkách. 

Potom se však odehrála příhoda, která změnila její dosud poklidný, domácí život. Jednoho krásného rána, koncem pozdního jara, mi volal hospodář. Střelil srnce. Když přišel k němu, zvedl se a belhavým krokem odběhl do lesa. 

Těm končinám říkáme Hájek. Dohledávka by zde nejspíše byla bez psa hodně složitá, srnec by mohl zatáhnout, a tak si vzpomněl na Besinu. Prý zůstane na nástřelu a já se mám pro jezevčíka zastavit u nich a přijít mu na pomoc. Tak se také stalo. Hospodářova dcera Hanička mi sice pejska dávala nerada, ale poté jsem hned uháněl na „místo činu“. Na nástřelu bylo barvy dost. Vlastík převzal svého psa, vedl ho na řemenu. Jezevčík nás s nebývalou vervou táhl do lesního porostu. Besina vášnivě lehla do náletu. Hůře jsme na tom ale byli my. Terén byl natolik nepřehledný a členitý, že jsme psa nebyli schopni následovat. Proto jsme se rozhodli, že akci přerušíme, já předstoupím po svážnici do Hájku pod Červený kopec a Besinku pustíme na volno po stopě poraněného srnce. 

Předpokládali jsme totiž, že ten se bude snažit dostat dolů ke studánce a kališti plnému vody z prvních jarních dešťů. Sotva jsem zaujal své místo, tak jsem slyšel Besinu, jak zvonivým hlasem hlásila a brala stopu. Náš předpoklad byl nejspíše správný. Ve stráni pode mnou zvedla srnce z lože, krátce ho hnala, vzápětí předběhla a suverénním způsobem zaštěkávala na místě. Bál jsem se vystřelit, abych ji neohrozil! Hospodář však za chvíli celý udýchaný dorazil, pejska odvolal a dostřelnou ranou srncovo trápení ukončil. Oba jsme měli radost z úspěšné a rychlé dohledávky, ale především z úspěšné práce Besiny, kterou to nikdo neučil, a přesto dokázala, že není „pokojový“ jezevčík.

 Srnec měl nízkou ránu na komoru, a přesto z nástřelu odešel. Nebýt Besinky... 

V mém loveckém batohu by se našlo ještě mnoho a mnoho příběhů z lovů i setkání s blízkými druhy v zeleném. Mnohé v něm ještě přibývají a snad i přibydou. 

Ale třeba až někdy příště...  JAN LEFKÝ

LIŠKA NA LOVU A liščata u nory

LIŠKA NA LOVU

LIŠČATA U NORY. STARÁ LIŠKA NOSÍ PRAVIDELNĚ

LIŠČE PO JÍDLE

OREL A LIŠKA. KRÁSNÁ PŘÍRODA A PREDÁTOŘI

KRÁSNÁ PŘÍRODA A PREDATOŘI

Dravci jsou ptáci podobného vzhledu, ale rozdílné velikosti. 

Nejmenší druhy dosahují délky těla okolo 15 centimetrů. Někteří supi nebo kondoři mají rozpětí křídel 3 metry a váží přes deset kilogramů. Všichni jsou přizpůsobeni k příjmu živočišné potravy. Většinou ji loví pomocí silných pařátů, které zabodnou do těla kořisti a zobákem ji zabijí.

 Živí se převážně ptáky a savci. Při lovu se orientují pomocí vynikajícího zraku. Mnohé druhy jsou potravně specializované a loví hmyz, ryby, hady nebo se zaměřily na požírání mršin. Nestravitelné zbytky potravy, které tvoří srst, peří nebo kosti vyvrhují. Tyto se nejčastěji najdou pod hnízdy. Podle jejich tvaru a velikosti lze určit i druh. Výborně létají a v dokonalosti manévrovat, dlouhodobě plachtit nebo útočit střemhlavým letem je nepředstihnou žádní jiní ptáci. Uvádí se, že sokol při střemhlavém letu vyvine rychlost až 200 km za hodinu. Hnízda si staví na skálách, vysokých stromech, případně využívají hnízda jiných druhů a někdy hnízdí i na zemi. Malé druhy snáší až 6 vajec, velké 1-2 vejce.

O mláďata se starají oba rodiče. Samec však pouze přináší potravu a samice ji mladým trhá a krmí je

LIŠKA, FOX v přírodě mladá nezkušená. Zabíjení lišek všemi způsoby i pro zábavu problémy v myslivosti neřeší...

LIŠKA, FOX

Liška obecná 

je jednou z nejběžnějších šelem v našich honitbách. Aktivitu má převážně v nočních hodinách, některé lišky ji ale mohou mít obrácenou a o těch se tvrdí, že jsou potom více vázány na lov větších savců, hlavně zajíců a srnčat. S liškou se můžeme setkat prakticky ve všech oblastech, její původní nejvhodnější teritorium byly lesní komplexy a lesíky protínané zemědělsky obdělávanou krajinou. V současné době se ale stala liška stálým obyvatelem i rozsáhlých polních komplexů a ani ke stavbě hnízdních a zimních nor nepotřebuje roztroušenou lesní zeleň a nory si staví přímo uprostřed polních krytin, často využívá stohy slámy a nefunkční meliorační a závlahové systémy. Setkat se s ní můžeme na celém území republiky, včetně nejvyšších pohraničních horských komplexů.

Potrava:Jedná se o všežravou šelmu, která není specializovaná pouze na živočišnou potravu masitého charakteru. Ve velkém množství sbírá různý hmyz, hlavně cvrčky, různé větší brouky a larvy, vyhrabává hnízda čmeláků a vos. Nepohrdne ani dešťovkami a plži, kde má možnost loví i ryby, žáby a ještěrky. V době hnízdění ptactva ráda loví na zemi hnízdící ptáky (včetně koroptví a bažantů) a vybírá jejich hnízda.. 

Hlavní potravou jsou ale myšovití hlodavci, na polích a lukách hlavně hraboš polní, v lesních komplexech oba druhy myšic a lesní druhy hrabošů. Loví také všechny ostatní druhy savců až do velikosti srnčat, v době, kdy byl dostatek divokých populací králíků, byli liškou přednostně loveni. Kromě zajíců loví ale také ostatní druhy savců, kteří se v jejím teritoriu vyskytují, např. ondatry a nutrie, ale i lasicovité šelmy. Celoročně konzumuje i různou rostlinnou potravu. V době mléčné zralosti je to kukuřice a celé laty ovsa, dále zralé ovoce (hlavně jablka a hrušky), třešně a z lesních plodů hlavně borůvky, maliny, ostružiny a jahody.

SETKÁNÍ S LIŠKOU. Potichu jsem nabíjel brokovnici, zamířil jsem a cvak!

LIŠKA - Lovu zdar!

Je to jeden z nejobdivuhodnějších a nejromantičtějších výtvorů přírody. Lišky. 

Krása ladných tvarů, široké škály barev, hbitých pohybů a smyslů je vždy při sledování těchto šelem doplněná a násobená možností pozorovat jejich zajímavý rodinný život, hravost a dovádivost mláďat, něhy a starostlivosti rodičů. Pro citlivého pozorovatele přírody to nemá pranic společného s mířidly pušky. Přesto i to je při provozování myslivosti velmi důležité. Znám ty žalostné pohledy na nemocnou, prašivou lišku, která má místo oháňky ocas podobný staré lvici, nebo na ty, které se střílejí ve dne na okrajích vesnic. Taková je ale příroda - vedle úžasných krás také nemoci a nezbytný lov.
Bylo to prvního májového dne. Ten čas mám nade všechno rád a každoročně se na něj těším. Ráno bylo slunečno, ale přesto ještě pořád chladno. Jaro se tenkrát probouzelo jen velmi zvolna. Procházel jsem se kolem vodoteče. Je to takový zarostlý, nikým neudržovaný, byť kdysi částečně zregulovaný potůček. Od něj je malebný výhled na podmáčenou, rovněž po léta neudržovanou a nesečenou louku. Vpravo od ní se rozprostíralo od podzimu zaseté pole. Májový větřík mi hladil tvář a čechral vlasy, které nekryl klobouk. Přišel jsem ke zrušenému mostku, kde zůstaly jen kameny, hrubý štěrk a poškozené betonové desky.

 Chtěl jsem se podívat zda tam nejsou liščata. Byl by to pro ně úkryt jako stvořený. Přistoupil jsem blíž, sehnul se a nahlédl pod ruiny. V přítmí jsem uviděl bok vzrušeně dýchající lišky! V jejích světlech se leskem odrážel strach i zloba. Byl jsem pouze půldruhého metru od ní. Vzbudil se ve mně pud pravěkého člověka. Mít tak oštěp! Neměl jsem však u sebe nic a také jsem pomyšlení na zbytečné zmaření jejího života velice rychle zapudil. Pomalu jsem odcházel, ale stále se očima vracel na toto nevšední místo. Ušel jsem jen nějakých patnáct kroků a najednou hup! Liška hbitě vyběhla ze svého úkrytu a zmizela ve stařině, kde si byla jista bezpečným úkrytem.
Bylo to jen o pár dnů později, když jsem se k potůčku vydal znovu, ale do jiných míst. Regulace v něm tvořila nevelký zářez, v němž pilně rostou kopřivy a lemují louku s nízkou trávou. Zahleděl jsem se přes kopřivy na louku. Nikde se nic nehnulo. Přešel jsem potok, vystoupil jsem nahoru, blíže k louce a vtom se přede mnou objevila liška. Nevím, možná to byla tatáž. 

Potichu jsem nabíjel brokovnici, zamířil jsem a cvak! Ihned jsem si uvědomil svou loveckou chybu. Jako nějaký začátečník jsem zapomněl odjistit. To se mi snad ještě nikdy v životě nestalo, pomyslil jsem si. Rychle jsem však nabil znovu. Měl jsem štěstí. Jako na podnosu jsem měl najednou před sebou dokonce lišky tři! První dvě, jakmile zaregistrovaly pohyb, na nic nečekaly, a bleskurychle mi zmizely v travině. Ta poslední ale mému výstřelu neunikla a zůstala v ohni.
Uběhlo pár krásných, letních měsíců. Někdy v srpnu jsem seděl na staré hrušce a trhal třešně z větví bezprostředně sousedící ptáčnice. Je to takový podivný shluk stromů s navzájem propletenými, hustými a nikým nestříhanými a neprořezávanými větvemi. Kdysi tu snad býval zárodek jakéhosi sadu. Zem pod stromy střeží úzké a vysoké kopřivy. Kde jsou třešně, jsou i lišky, ale také kuny. Na klíně jsem měl brokovnici a střežil líně zapadající slunce. Vtom se z blízkého lesa vynořila mladá liška. Byla přímo pod mnou. Věděl jsem, že se nemohu ani hnout, abych ji nezradil Napjatý jako struna jsem svíral zbraň, která však v tu chvíli byla zcela nepoužitelná. Stačil by sebemenší pohyb a lišku by nenávratně zmizela v blízkém porostu.

Ještě než kmotra odešla za svými starostmi, spatřil jsem na horizontu několik černých bodů. Nejprve jsem tomu nechtěl věřit, byl ještě poměrně skorý čas, ale přece jen - byli to divočáci! Šli mým směrem a bezstarostně ukusovali dozrávající tobolky řepky, které ještě tu a tam byly ozdobeny žlutými květy. Stočili se vlevo a mířili si to přímo na louku pode mnou. Pět lončáků a čtrnáct selat. Vedoucí bachyně začala pozorně větřit. Ostatní z tlupy vešli pod stromy, kde předtím vartovala liška. Selata nerušeně pokvikávala a vůbec si nepřipouštěla, že by jim mohlo hrozit jakékoliv nebezpečí. Neustále jsem si v hlavě poměřoval vzdálenost mezi jejich hlučným mlaskáním, křupáním pecek chroustaných třešní, které jim evidentně chutnaly a mýma z rozsochy větví visícíma nohama. Myslím si, že to bylo jen nějaké tři metry mého mlčení. Vše trvalo několik dlouhých minut. Přesně nevím. Kdo by se v tu chvíli díval na hodinky. Potom rudl pomalu odešel do přilehlého lánu téměř přezrálého ječmene. Bylo ještě docela světlo, bezvětří. Že by jim vadil pach lišky, nebo snad přece jen cítili moji přítomnost? Kdo ví...
...já však vůbec nepochybuji o tom, že se na pokraji května do těchto míst opět po roce vrátím.

Zdeněk ŠVANCARA

LIŠKA OBECNÁ VULPES VULPES

LIŠKA ŠUMAVSKÁ

Lišku je možno lovit po celý rok (a je to „myslivecké“), bez jakéhokoliv omezení, tedy i době, kdy má vyvedena liščata, která po zabití mámy hynou dost nehumánním způsobem

 - §45 „Lov zvěře smí být prováděn způsobem odpovídajícím mysliveckým zásadám, zásadám ochrany přírody a zásadám ochrany zvířat proti týrání“. Slušný myslivec lišku loví, až jsou vyvedena liščata, pokud neodloví liščata jako první. Kladu otázku, kolik škod vlastníkům honebních pozemků způsobuje liška? 

Ještě jsem o žádné neslyšel. Škody vnímáme převážně jen my myslivci, když v rámci shánění potravy pro mladé, loví vedle jiných živočichů, zejména myší, i zvěř drobnou. Stává se, že vyhrabe i myši pod zemí, ale k hrabání má uzpůsobené běhy, a tak poškození pozemku je naprosto zanedbatelné. Zvěř černá škodí minimálně ve stejném rozsahu jako liška, kdy zásadní rozdíl je v tom, že pokud jde za myší, tak pomocí svého velice silného ryje udělá zásah jako po výbuchu granátu, stejné poškození najdeme při hledání larev, žížal a některých kořenových systémů. To už se přehlédnout nedá, ale hlavně poškozené travní porosty musí být draze obnovovány. Další zdroj škod je poškozování polí osetých kulturními plodinami a to jako její potravy, tak jako úkrytu. 

Tak se nabízí závěrečná otázka: kdo je větší škůdce? Podle mého názoru, pokud vynechám člověka, tak to je černá zvěř, kam se na ní lišky hrabou.

LIŠČÍ ANABÁZE. MOŽNÁ JSEM ŠKODNÁ, ještě mladá kráska v přírodě, ale vy jste masojídkové myslivci!

LIŠKA v plné kráse. 

LIŠČÍ ANABÁZE

MOŽNÁ JSEM ŠKODNÁ, ještě mladá kráska v přírodě, ale vy jste masojídkové myslivci!

VIDÍTE SI NA ŠPIČKU NOSU? JÁ ANO!

LIŠKA MYŠKUJE velmi obratně s rychlým a ladným pohybem, téměř vždy je úspěšná.

Kdo to jednou uvidí už ví co a jak...

Nejvhodnější čas na vábení je odpoledne a navečer 15.00 - 24.00 hodin. 

Nevábíme, pokud liška myškuje v poli, ta je lovem tak zaujata, že je lepší se k ní dostat s dobrým větrem na dostřel. 

Ráno jsou většinou lišky po celonočním lovu nasycené a na vábení nereagují tak aktivně. Ale není to vždy pravidlo (mám několik ulovených lišek v časných ranních hodinách na vábení) - zřejmě i u lišek platí pravidlo, že nejsou vždy hody. Velmi dobře reagují lišky na vábení za vysoké sněhové pokrývky, neboť se k myším obtížněji dostávají. 

Důležité je vybrat si vhodné místo s dobrým větrem a výhledem před sebe a do stran. Vyhýbáme se nepřehledným úsekům. Když jsme zaujali místo s dobrým větrem (předpokládaný příchod lišek), nabili si zbraň, přestaneme se pohybovat. Před samotným vábením je třeba 20 - 30 minut zůstat bez pohybu a osobně používám hlavně zaječí vřeštidlo. Počkáme pět až deset minut, a pokud nám liška nepřišla, zavábíme znovu jednou až třikrát, a to hlasitě, s důrazem na konci. Připravíme se na střelbu tak, abychom zbytečným pohybem přicházející lišku nezradili. Zde děláme hodně chyb, neboť nás liška náhle překvapí a my si ji prudkým pohybem zradíme. Věřte, že takto zrazená liška se jen velmi obtížně loví. Další velkou chybou je vytrvalé a několikanásobné vábení za sebou.

Lišky reagují na vábení různě. Hladová nebo mladá jde většinou přímo, starší zkušenější přicházejí nepřímo, často si jdou pro vítr nebo vás i obejdou. 

Nevábíme, pokud liška myškuje v poli, ta je lovem tak zaujata, že je lepší se k ní dostat s dobrým větrem na dostřel. 

Zaječí vřeštění je slyšet do 2 km, myší pištění 100 až 200 m, ale i šustění oděvu slyší liška do 100 m, to vše záleží od povětrnostních podmínek. Nesmí nás překvapit, že liška k nám postupuje pomalu, dokonce se mi stalo, že myškovala nebo se přiblíží na 60 až 80 m, sedne si a velmi dlouho poslouchá a pozoruje okolí. To nás nesmí vyprovokovat ke zbrklé střelbě. Sedíme klidně, popřípadě ji máme zaměřenou a čekáme, až se k nám pohne na dostřel. Pokud to trvá dlouho, můžeme zkusit jemně jednou až dvakrát zamyškovat. 

Liška velmi dobře vidí, rozezná nás i za keřem. Opět se vyvarujeme prudkých pohybů.

LIŠKA v přírodě. Přírodu zdobí svou krásou. Byly to první lišky v mém životě. Za tento krásný lov můžu poděkovat štěstěně a sv. Hubertovi za jeho náklonnost.

Přírodu zdobí svou krásou. Mladá liška je důvěřivá...

Okamžitě jak jsem dostal lovecký lístek, zbrojní průkaz a povolenku k lovu začal jsem se věnovat lovu lišek

Štěstí mi však nepřálo, až jsem si splnil, co už jsem si dlouho přál. 16. květen je pro většinu myslivců magické datum. Začíná odstřel srnců a vlastně celá lovecká sezona. I já jsem vyrazil do lesa, ani ne tak na srnečka jako na prasátka a hlavně na ty lišky. Na posed jsem zasedl okolo půl osmé, ještě svítilo sluníčko, a tak jsem zatím pozoroval kosy a jiné opeřence. Po chvilce začalo vycházet srnčí! Srnci byli ale mladí a nadějní, takže jsem se jen kochal jejich trofejemi. Někdy v půl deváté vyšel z řepkového pole daněk - špičák a čekaná byla hned veselejší. Daněk nikam nespěchal, okusoval květy řepky a pomalu přišel až na osmdesát metrů k posedu. Pořádně jsem si ho prohlédl - byl to silný nadějný kus. Daněk pomalu zašel do řepky, kde nebyl téměř vidět a tak jsem na louce zůstal opět sám. Když jsem se po chvíli podíval doleva, kde máme krmeliště, vykoukla na mě z trávy u lesa liščí hlava.

Kulobrok ZH 7x57 byl v mžiku odjištěn a seděl v rameni. Liška se pomalu plížila ke krmelišti a stále se otáčela k lesu. Pak se zastavila mezi mnou a krmelištěm, zády ke mně. Kříž se jí ustálil na bedrech a padla broková rána. Broky lišku zasáhly. Ta se nahrbila a padla na bok. Rychle jsem přebil, chvilku čekal a zapálil povinnou cigaretu. Kouknu na hodinky. Je dvacet minut po deváté. Ani jsem nedokouřil a z pravé strany slyším nějaký šustot. Vykouknu ven a z meliorační strouhy vylezla poloviční liška než ta předešlá. "Lišče", říkám si. Kulobrok je opět v rameni, kříž na lišce, prst na kohoutku. Mačkám spoušť, a nic! Neodjištěno! Klid před výstřelem byl ten tam. Pomalu odjišťuji, ale pojistka trochu cvakla a to lišce stačilo. Přeskočila strouhu a hurá přes louku k řepce. Po čtyřiceti metrech se zastavila, a to již měla kříž na hrudi. Padla rána a kule ukončila kmotře její loupežný život. Přebíjím, zapaluji si cigaretu, koukám na čas - 21.25.

Během pěti minut dvě lišky! To bude určitě stará s liščetem! Ta druhá byla o polovinu menší, to určitě bylo lišče. Měsíc pěkně svítil, tak jsem se rozhodl, že ještě chvíli posedím, možná přijde ještě nějaká kmotra. Když se dlouho nic nedělo, rozhodl jsem se, že čekanou ukončím a půjdu se podívat na své úlovky. Nejdříve jsem se šel podívat na tu první u krmeliště. Jaké bylo moje překvapení, když místo normálně vzrostlé lišky ležel v trávě jedenáctikilový lišák. Tak co je potom ta druhá liška?! Že by to nebylo lišče, ale stará fena? Jaké bylo mé druhé překvapení, když druhá liška byl taky lišák. Že by chodili dva lišáci spolu? Nebo to byla jen náhoda, že přišli dva lišáci za sebou? Ale pak proč druhý lišák nereagoval na předešlý výstřel? Odpovědi na tyto otázky se asi už nedozvíme. Já byl šťastný, že se mi čekaná takto povedla.

Byly to první lišky v mém životě. Za tento krásný lov můžu poděkovat štěstěně
Ale pak proč druhý lišák nereagoval na předešlý výstřel? Odpovědi na tyto otázky se asi už nedozvíme. Já byl šťastný, že se mi čekaná takto povedla. Byly to první lišky v mém životě. Za tento krásný lov můžu poděkovat štěstěně a sv. Hubertovi za jeho náklonnost.