Tetřev hlušec (Tetrao urogallus)

Tetřev hlušec (Tetrao urogallus)

O jezevci a myslivosti. Jezevec si vyhrabává složité podzemní nory často až několik desítek metrů dlouhé.

Jezevci

Jezevec lesní (Meles meles) se vyskytuje téměř v celé Evropě a Asii 

V České republice jsou dle mysliveckých výkazů jeho stavy odhadovány kolem 25 000 ks.  Jezevec je naše největší lasicovitá šelma. Má zavalité tělo o délce 60 - 80 cm s krátkými běhy (výška v kohoutku bývá kolem 15 cm) se širokými chodidly a dlouhými drápy. Dosahuje hmotnosti kolem 10 kg, na podzim až kolem 15 kg.
Na bílé hlavě má dva tmavé pruhy, které se táhnou přes světla ke slechům. Tělo je zbarveno šedě až šedohnědě.  Vyskytuje se téměř ve všech oblastech od nížin do hor v lesních porostech, kromě nížin a krajin s vysokou hladinou podzemních vod. Vyhovují mu teplejší lesnaté oblasti.

Jezevec si vyhrabává složité podzemní nory často až několik desítek metrů dlouhé. Noru i okolí udržuje v čistotě. Je aktivní převážně v nočních hodinách. 

Na zimu se ukládá na 3 - 4 měsíce k nepravému zimnímu spánku, kdy občas vylézá ven z nory. Během zimního období tráví tukové zásoby. Chrutí probíhá od jara až do letních měsíců. Březost je latentní. Jezevčice vrhá v únoru až březnu následujícího roku 3 - 5 mláďat, která jsou kojena až do počátku podzimu, kdy se osamostatní. Pohlavní dospělosti dosahují v druhém roce života. Jezevci se často shlukují v "hradu", kde žije více samic s mláďaty.

Jezevec se živí živočišnou i rostlinnou potravou. Z živočišné potravy převládá hmyz, larvy, drobní savci, žížaly, mláďata ptáků, vejce, plži, myši a hlodavci. Z rostlinné potravy to jsou semena, plody, kořínky, plody ovocných stromů, houby a polní plodiny. Jezevec může napáchat značné škody zejména v intenzivních chovech pernaté zvěře např. v bažantnicích.

Profesionální lovecká videa (včetně zahraničních poplatkových lovů) / proffesional production of hunting videos - ukázka...

Liška Mína v péči přítele Myslivosti

Vysoká zvěř, Vysoká, Holá, Laně, Zvěř v zimě. Lovy fotoaparátem...

Přírodní momentky vysoké zvěře v zimě

LIŠKA, Lov na lišku, aktivity radosti a milování života, Čekaná, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Lovecké zátiší

Zátiší s úlovkem lišky

Liška patří mezi druhy, které se umí velmi dobře přizpůsobit

Lišky se páří v nejtužší zimě, v lednu a v únoru. V té době lišáci pronásledují samice. Není výjimkou, že jednu samici honí více samců. Samec, který je samici nejblíže, si dělá hlavní právo na družku a ostatní samce odhání. Proto mezi samci dochází často k potyčkám. K aktu páření pak dochází uvnitř nory. Během léta se liščí pár pomalu rozpadá. Samice odejde s mláďaty od samce do jiné oblasti. Při dalším kaňkování se liška spáruje zase s jiným samcem. Vytvoření páru je utvořeno jen k odchování mláďat pro danou sezonu.
V dubnu a květnu vrhá samice v noře tři až osm slepých mláďat, o které se svědomitě stará. Nejdříve je jen kojí, a později jim předkládá natrávenou potravu. V této době obstarává potravu i lišák. V období, kdy liška odchovává mláďata, má mnoho starostí se sháněním potravy. V těchto případech se proto vydává na lov i během dne, a tak není výjimkou spatřit ji i v pravé poledne, kdy například na polích či loukách slídí po hraboších. Ti jsou v její potravě zastoupeni ve velké míře.

Kdo měl možnost pozorovat lišku při „myškování“, kdy se předvádí elegantními skoky do výšky, určitě mi dá za pravdu, že je to nádherná podívaná. Liška se odrazí všemi čtyřmi najednou, a když zase dopadne na zem, má pod předními běhy uloveného hraboše. Je-li nasycená, tak si s ulovenou kořistí hraje. Hraboše pustí a potom ho znovu chytá. Ovšem v době, kdy má starosti s mláďaty, tak si uloveného hraboše „uloží“ do mordy a jde na další lov. Stejným způsobem loví jiného hraboše, aby ho potom přidala k prvnímu ulovenému ve své mordě. Takto si počíná ještě nějakou dobu, a kdy má již plnou mordu, tak se vydá k noře za svými mláďaty. Proto můžeme spatřit lišku, která nese v mordě šest i více ulovených hrabošů najednou. Nikdy je neodkládá, jen další ulovené hraboše stále přidává do mordy. Odrostlejším mláďatům nosí rodiče před noru i živou a poraněnou zvěř, na které se učí lovit a usmrcovat. V srpnu jsou liščata již vyspělá, že se osamostatňují. Na podzim jsou již vzrůstem a zbarvením k nerozeznání od rodičů.

Liščin jídelníček je jinak velmi pestrý. Sbírá sladké ovoce, z keřů strhává zralé maliny, dovedně si počíná i při sběru borůvek, kdy zuby opatrně otrhává borůvky z větviček. Stejně si počíná i při sběru lesních jahod. Pochoutkou je pro lišky dozrávající oves. To si liška stoupne na zadní, uchopí do mordy hrst klasů a zuby je zdrhne. Mezi zuby ji pak zůstanou jen zrnka, která rozkouše a spolyká.
Na zemi vyhledává brouky a jejich larvy. S chutí vyhrabává hnízda čmeláků nebo vos, aby se dostala na jejich chutné larvy. Dále najdeme v jejím jídelníčku různé obratlovce či drobné obojživelníky. V závislosti na množství potravy může liška za jedinou noc urazit až osmnáct kilometrů. Zajímavé je, že liška může ulovit i lasičku či tchoře, ale tuto kořist jen usmrtí a nekonzumuje. Pozoroval jsem souboj lišky s tchořem. Tchoř se snažil utéct, ale pak jen na dotěrnou lišku cenil zuby a bránil se jejím útokům. Liška ho stále vytlačovala z bojiště a po chvíli se jí podařilo ho zakousnout. Usmrceného tchoře nechala bez povšimnutí ležet na zemi a odešla.

Lišky mají velmi dokonalý sluch, zrak i čich. Tyto vlastnosti z ní v dělají úspěšné lovce.

Srst lišek se každoročně vyměňuje. Koncem zimy začíná línání. Měkká a lesknoucí se srst ztrácí pružnost., láme se a vypadává. Začátek výměny srsti závisí na ukončení zimy. Je-li dlouhá zima, línání se opožďuje. Většinou bývá línání ukončeno v květnu, u nemocných zvířat až v červnu. Na místech vylínané srsti dorůstají delší chlupy, tzv. pesíky, zatímco jemná a hustá podsada v letním ošacení zcela chybí. Letní srst začne k podzimu houstnout a prodlužovat se. Koncem října potom vyrůstá na liščím těle – podsada. Na konci listopadu můžeme spatřit lišky, které nají zimní srst. Nejcennější liščí kožešina je v prosinci. Později již dochází k drobnému otírání a kvalita se snižuje.

Teritorium lišky zaujímá podle úživnosti až několik kilometrů čtverečních. Hranice svého teritoria si liška značkuje močí nebo trusem, který zanechává na nápadných místech, jako jsou pařezy, kameny, krtiny či větší trsy trávy. Vždy jde o vyvýšené místo v terénu, odkud se pach trusu lépe šíří do okolí. Na trusu ulpívají výměšky řitních žláz. Pro vzájemnou komunikaci používají lišky kromě různých zvuků i pachové značky. Především jde o známou pachovou žlázu, která je uložena u kořene ocasu a nese název – „fialka“.

Myslivec a Silvestrovská procházka s přáním do Nového roku

Srnčí zvěř - srna v lese na vnadišti

Silvestrovská procházka...

 Ještě dnes jsem se naposledy vydal na procházku po revíru. Cestou přisypu ovsa do krmelce a odstavím auto u pole, kde často zalehává srnčí. Říkal jsem si, že třeba vyzkouším trojnožku od Ježíška. Ušel jsem asi padesát metrů a vidím v dolíku zalehlé čtyři kusy srnčí zvěře...Popošel jsem ještě kousek a ze čtyř kusů je dvanáct...

Asi dvacet minut je pozoruju cca 60 metrů před sebou a vybírám dvě nevodící srny, přičemž čekám, až se mi ta slabší natočí...... Najednou mi za zády probíhají další čtyři srny a všech dvanáct kusů odbíhá daleko k lesu... "moje srna" dobíhá jako poslední... Těsně před lesem zastavují a jistí "co se vlastně děje". Před srnu se staví druhý avšak silný kus. Už jsem myslel, že je vše ztraceno. Najednou však srna udělá pár kroků a vidím, že mnou vybraný kus stojí skoro úplně naširoko...

Nečekám, otáčím variabl na 12x a střílím. Po výstřelu se srna láme v ohni a já si zhluboka oddechuju... 
 Trojnožka Primos skvěle funguje a dokonce i naše flinty trefují..187 metrů, CZ 555, 7x64... Nevodící srna, 5 let, 13 kg... Lovu zdar... Zároveň mi dovolte popřát Vám do Nového roku spoustu příjemných nejen loveckých zážitků a ať jsou Vám patroni i nadále nakloněni.... 

PS - poslední hryz má. Jenom ne jehličnatý, protože nejbližší stromy jsou habry. Tak si ušetřete blbé řeči, aspoň na Silvestra

Na Nový rok napsal František F. H.
Sociální sítě skupiny Myslivost

SPOLEČNÝ SILVESTR

Myslivec

Je mírný mrazík a hned po odchodu z chalupy začínají poletovat sněhové vločky, 

které se během několika minut stávají nepříjemnou vánicí. Spěchám a chvilkovou nepohodu přečkávám na kazatelně v kraji lesa.

Mračna odešla a přišel krásný východ slunce se třpytivou novou vrstvičkou sněhu. Počasí jako na objednávku. Doplnil jsem jádro v obou krmelcích, provedl kontrolu slanisek a pomalu šoulám středem dlouhé obří rokle až k místu zvanému U obrázku, kde je na stěně skály umístěna podobizna neznámého svatého.

Vlevo, vzhůru do stráně je smrková tyčovina se zbytky stromků po probírce, dno rokle je pak prorostlé habřím, které v protější stráni přechází do jazyků dvou nízkých smrčin, které se zvedají roklemi hřebeni borového a bukového lesa. Poprašek sněhu zakryl starší stopy a v jasné sluneční záři je celá roklina jako v zimní pohádce.

V tom okamžiku z pravé strany přes hřeben vysokého lesa zaburácí ostrá kulová rána, valí se roklemi a vrací se ozvěnou z protějšího svahu. Rychle popocházím několik kroků pro lepší výhled do habroví na dně údolí, kontroluji nabití kulobroku, opírám se o polosuchý habrový kmen a zůstávám v naprostém klidu. Rozhoduji se počkat alespoň čtvrt hodinky na místě a vyčkat věcí příštích.

Opět zavládlo ticho, jen strakapoud kdesi ve stráni dává svým drnčením o sobě vědět. Dechem zjišťuji směr větru, který je příznivý a prochází kotlinou za má záda. Uvažuji, že ve směru odkud přišel výstřel, se mohou pohybovat oba moji kluci. Z přemítání o výstřelu mě po chvíli vyrušilo zřetelné zalomení větve v horních patrech skalních útvarů po pravé straně. To již mám kulobrok položený na předloktí ruky a pátravě vyhlížím do protějšího svahu.
Dvě až tři minuty je opět ticho, přesto srdce bije rychleji a napětí stoupá. Pak zaslechnu slabé šustění, které stále sílí a již rozeznávám, že nízkým smrčím směrem dolů ke mně běží zvěř. Snažím se uklidnit. Dvojí krátké zafunění hlásí divočáky a hned vím, na čem jsem. Připraven k výstřelu stále sleduji smrkovou mlazinu, ve které se zvěř kryje do poslední možné chvilky a vtom vyrážejí.
Asi ve vzdálenosti třicet kroků směrem do habří přede mnou vybíhají nejprve dva letošáci a s odstupem asi dvaceti metrů další silný kus. Ostatní kusy již nesleduji. V okamžiku, kdy se křížek záměrného dalekohledu objevil na slechu prvního letošáka, mačkám spoušť a divočák roluje přímo pod obrázkem.
Rychle přebíjím kulový náboj a poslední kus z tlupy je v záměrném křížku. Tahám za spoušť a přichází okamžik, který mnozí z nás již prožili - zatažení při zajištění zbraně. Poslední divočák již mizí v tyčovině a přesto za ním posílám výstřel do kraje stráně, vlastně již zbytečně, jen s jakousi setrvačností a s myšlenkou napravit chybu.
Opět zavládlo ticho zimního lesa a já prožívám okamžiky předešlé chvíle. Chvilku postojím, pak ulamuji smrkové větvičky a dávám ulovenému kusu poslední hryz, sobě za klobouk úlomek a těším se ze silvestrovského divočáka. Prohlížím nástřel u mé druhé kulové rány a zjišťuji, že střelu zachytil okrajový smrček nad lesní cestou.
Odtahuji ulovený kus z lesní cesty do habří za velký balvan, svlékám kabát a začínám s vývrhem, když z druhého hřebene kdesi nad Studenou roklí zazní výstřel. Hned pomýšlím na Milana, který šel ráno do těch končin.
Dokončil jsem vývrh, divočáka nechávám za balvanem a rozhoduji se odejít na místo srazu s ostatními. Ještě chvíli přemýšlím o prvním ranním výstřelu, kdo to asi byl a co střílel. Z přemítání myšlenek mě přerušilo slabé prasknutí větévky. Pomalu snímám zbraň, ohlížím se a na kraji smrčí stojí kamarád Milan. Usmívá se a posuňky vyzvídá, co mám za balvanem. Přichází blíž a hlásí, že také ulovil letošáka. Radost nás obou je o to větší. Dohadujeme se ještě o prvním ranním výstřelu a pomalu odcházíme na smluvené místo.
Jdeme lesem bez jakékoli pozornosti a ještě probíráme poslední chvíle lovu, když nás zastaví krátký hvizd z přilehlé roklinky. Otáčíme se a naše ruce jdou radostí vzhůru. Za spletí náletových smrčků se objevují moji synové Radek s Jirkou a na tyči přinášejí další ulovený kus černé, opět letošáka. První ranní výstřel má své vysvětlení.
Opět si rychle všichni sdělujeme první dojmy z lovu, přijímáme vzájemné gratulace a směřujeme k domovu. Dobrá sněhová pokrývka nám umožňuje snadnou manipulaci s ulovenou zvěří. Na chalupě je samozřejmě při našem příchodu veselo a s prvním přípitkem na šťastný lov přijíždí další očekávaný zelený kamarád Jirka. Přijímáme upřímnou gratulaci k lovu a on že rychle odskočí ke svým krmelcům. Potom již jenom - ať žije Silvestr a Lovu zdar.
Venku se pomalu šeří a v kamnech praská borové dříví, silvestrovská tabule je již přichystána, pití na stole a my stále již poněkolikáté probíráme dnešní zážitky. Vtom se pomalu otevírají dveře, do kterých nakoukne hlava Jirky a na klobouku zelený úlomek. "Kluci, střelil jsem divočáka, pojďte mi pomoci!". Radost nás všech byla veliká, o to větší, že můj syn dopoledne ulovil svůj první kus černé zvěře.
Bylo to samozřejmě zajímavé sledovat a naslouchat dalšímu vyprávění z pohledu ostatních účastníků zdařilého lovu, ale to jsou ještě dlouhé stránky našeho příběhu ze společného Silvestra.
Jiří ČERNÝ

Střelectví, Akutrauma, Fotografie z myslivosti, Myslivec a zvuky v přírodě, Zacházení se zbraní

Jak a jaký hluk při výstřelu vzniká?

Muflon se klidně pase. Stádo hlídá muflonka....

Hluk výstřelu, který subjektivně vnímáme jako jednu ránu, pochází z několika zdrojů. První zvuk se ozve při dopadu zápalníku na zápalku – ten ovšem slyšíme jen při selhané ráně a nemá význam. Další zvuky vznikají při pohybu střely v hlavni a také nehrají podstatnější roli. Po výletu střely z hlavně dochází k prudkému proudění prachových plynů ven, což vede k vzniku zvukového efektu, tzv. rány výstřelu.
Posledním zdrojem hluku je třesk, který vzniká při letu nadzvukové střely vzduchem. Zatímco třesk se nedá ovlivnit, hluk vznikající expanzí prachových plynu z hlavně je možné omezovat.

Studiem složitých dějů, probíhajících před ústím hlavně, se zabývá tzv. přechodová balistika. Celý děj proudění plynů z hlavně do okolního prostředí trvá u malorážových zbraní přibližně do 5 milisekund. Větší část plynů, které proudí z hlavně za střelou, se začne rozpínat do stran, přičemž předbíhají střelu. Střední část proudu plynů působí v ose střely na její dno a ještě ji částečně urychluje. Úsťová rychlost střely proto není maximální.

Expanzí spalných plynů při výtoku z hlavně se jejich hustota a rychlost rychle mění. Během asi dvou milisekund od začátku výtoku dochází při styku s okolní atmosférou k dohoření horkých spalných plynů. Tím se jejich rychlost krátkodobě zvýší, ovšem výtokem do volného prostoru zároveň prudce klesá jejich tlak a teplota. Po několika milisekundách tak střela prolétne oblakem plynů a předstihne je, takže na ni již nijak nepůsobí. Tlak spalných plynů se ve volném prostoru před hlavní postupně snižuje z úsťové hodnoty až na hodnotu tlaku atmosférického. Stejně tak i teplota se zmenší z úsťové hodnoty na teplotu okolní atmosféry a rychlost až na nulovou hodnotu. Náraz spalných plynů na nehybné vzduchové částice po výletu z hlavně a jejich rozpínání je provázen zvukovým efektem.

Všechny zdroje hluku při výstřelu navazují tak těsně na sebe, že je nedokážeme rozlišit a splývají do jediného hluku. Jeho celková intenzita je obrovská a představuje akutní nebezpečí pro náš sluch. Naštěstí je hluk směrován směrem od střelce, což do jisté míry zmenšuje zátěž jeho uší, ale i tak je třeba počítat se zátěží 140 dB u malorážek a 155 - 170 dB u kulovnic a brokovnic (měřeno na uchu střelce). Pokud ovšem někdo stojí před ústím hlavně ve směru střelby, tak může zažít hluk i 180 a více dB, což už se blíží tryskovému letadlu a jediný takový výstřel představuje značné riziko pro trvalé poškození sluchu. Jen pro porovnání: motorová pila je se svými něco málo přes 100 dB proti tomu ukolébavka. Sbíječka má 140 dB, výbuch ručního granátu ve vzdálenosti 15 metrů 164 dB, start vrtulníku 108 dB, aktivace airbagu v osobním voze 164 dB a výstřel z děla v místě obsluhy 180 dB.

Nebezpečné je stát před úrovní ústím hlavně, byť i několik metrů bokem od dráhy střely, zatímco střelec dostává relativně snesitelnou dávku decibelů. Za povšimnutí stojí i zřetelné snížení hluku za střelcem (na obrázku dole, vlevo od středu), jehož postava odklání zvukové vlny. Naopak osoba vedle něj dostane větší dávku hluku, a to stejné se stane střelci, který bude stát vedle překážky. Tlumič pak snižuje hluk zejména v půlkruhu za úrovní ústí hlavně. Naopak v přímém směru má v měřené vzdálenosti mnohem menší efekt. S rostoucí vzdáleností od ústí hlavně bude narůstat význam třesku střely a efekt tlumiče se bude blížit nule.

Myslivost a sociální sítě  O Myslivosti a střelectví

Káně lesní, Ptáci, Dravci, Fotografie z myslivosti

KÁNĚ LESNÍ

Jak zmenšit riziko poškození sluchu? Když je problém jak chránit sluch, existuje možnost, a to zmenšit hluk výstřelu. Tlumiče hluku výstřelu.

Jak zmenšit riziko poškození sluchu

Vysoká zvěř (jelen) v krmelišti

Je nesporné, že hluk vznikající při výstřelu je pro zdraví velmi nebezpečný a bylo by velmi žádoucí něco udělat pro ochranu sluchu.

 Běžné ochranné prostředky sluchu je při lovu ovšem možné využít jen velmi omezeně, protože zejména při osamělém lovu je nutné poslouchat zvuky zvěře.Podobně to ovšem platí i na společných lovech, kde je slyšení signálů nezbytné i pro bezpečnost všech účastníků lovu. Sluchátka na uších se tak mohou uplatnit snad jen v bažantnicích a ve všech ostatních případech střílí bez ochrany. Hlukem jsou navíc z hlediska šíření zvuku výrazněji ohroženy okolní osoby (honci, personál), kteří jsou vystaveni mnohem větší zátěži.

Když je problém jak chránit sluch, existuje druhá možnost, a to zmenšit hluk výstřelu. 

Z výčtu zdrojů hluku výstřelu je zřejmé, že ze dvou významných zdrojů je možné omezovat pouze ránu výstřelu. Třesk nadzvukových střel sice může být ještě hlasitější, ovšem z fyzikální podstaty jeho vzniku jej nelze odstranit. Jedinou možností je předejít jeho vzniku použitím speciálního náboje, který má sníženou úsťovou rychlost střely na podzvukovou hodnotu. Toho je možné docílit snížením hmotnosti prachové náplně (oproti standardní munici stejného typu), popřípadě laborováním rychle hořícím prachem. Stejným mechanizmem vzniklý svist u podzvukové (subsonické) střely již v podstatě není třeba brát v úvahu. Jeho intenzita je tak nízká, že omezuje slyšitelnost svistu jen v omezené vzdálenosti od trajektorie střely.

Ránu výstřelu je ovšem možné relativně účinně utlumit použitím speciálních úsťových zařízení nazývaných tlumiče hluku výstřelu. Ty nějakým mechanismem brání nerušenému výtoku plynů a odebírají jim co nejvíce tlakové a tepelné energie. Používání tlumičů hluku výstřelu ovšem naráží na překážky v podobě našeho zákona o zbraních a střelivu a o myslivosti, podle kterých je tlumič zakázaným doplňkem. Sami přiznáváme, že jako většina našich myslivců, jsme tlumič měli spojen s pytláctvím či pachateli jiné trestné činnosti a nepovažovali jej za nijak užitečný. Názor jsme ovšem změnili okamžitě poté, co jsme měli možnost z takových zbraní střílet. Smyslem tohoto zákazu je v naší zemi pravděpodobně omezení trestné činnosti, která by teoreticky mohla být provozováno snadněji, pokud bude střelba málo hlasitá. To je sice pravda, ovšem jedná se zároveň asi o jediný, a podle nás celkem sporný, argument pro zákaz tlumičů.

 Zejména to platí v případě loveckých zbraní, jejichž střely vysoce překračují rychlost zvuku.

Zakazování tlumičů hluku výstřelu u loveckých zbraní proto považujeme za zbytečné. Jednak si myslíme, že ten, kdo se skutečně rozhodne pytlačit, tak si pro tuto činnost klidně opatří jakoukoliv zakázanou zbraň či její doplněk, a jednak je již z obrázku zřejmé, že třesk nadzvukové střely je tak silný, že v určité vzdálenosti od ústí hlavně je hodnota hluku velmi podobná zbrani bez tlumiče.

Rozhodně není možné z loveckých zbraní střílet tak, že to nikdo nebude slyšet a tlumiče by zejména šetřily uši střelců a ostatních osob a psů v jejich blízkosti. Není možné vyloučit, že by někdo využil menšího hluku k tomu, aby z legální zbraně něco upytlačil, ale že by poctiví myslivci najednou začali hromadně pytlačit, protože jejich výstřely budou slyšet na poloviční vzdálenost než dříve? To vzhledem k výše uvedenému nepovažujeme za významné riziko v porovnání s tím, jak škodlivě hluk působí na lidi a psy.
Všichni, kteří používáme zbraně, bychom si měli uvědomit, že riskujeme zdraví svoje, ale zejména všech, kteří jsou v okolí zbraně a jediný výstřel je může připravit o sluch. Je v tom obrovské riziko pro nás, ale také např. pro firmy, jejichž zaměstnanci jsou jako personál vystaveni hluku výstřelů. I tady platí, že kde není žalobce, tak není ani soudce, ale odškodné lidem za trvalé poškození zdraví a pokuty od úřadu bezpečnosti práce by mohly být likvidační.
Podobná situace je při střelbě na zvěř, kolem které jsou psi, což je velmi častý případ při dosledech. V tomto případě pes obdrží 160 a více dB a pokud neohluchne hned, tak po několika výstřelech určitě. Uvědomme si, že zákon o ochraně zvířat proti týrání na takové chování pamatuje, kdy se za utrpení považuje: „stav způsobený podnětem, který u zvířete způsobuje bolest, zranění a zdravotní poruchu“. Týráním je pak: „vyvolávání bezdůvodně nepřiměřeného působení stresových vlivů biologické, fyzikální nebo chemické povahy“. Za přestupek podle tohoto zákona můžeme dostat pokutu až 500 tisíc.

Bez ohledu na to, že můžeme snášet argumenty o vážných důvodech každé vypálené rány; o tom, že každý je na honu dobrovolně; o psech, pro které je lov naplněním jejich života a případně i krajní nouzi ve které zachraňujeme zdraví a život psa před poraněnou zvěří… Bez ohledu na to všechno, skutečně myslíte, že není čas, abychom se zamysleli nad tím, zda se občas nechováme bezohledně ke zdraví svému a ostatních a nepokusili se něco změnit na utrpení, které může být zbytečné a není nutné?

Ing. Radim PLHAL a Doc. Ing. Jiří KAMLER, Ph.D. Autoři působí na Ústavu ochrany lesů a myslivosti Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně

Bachyně a selata u lesa. Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, Černá zvěř, Divočák, Fotografie z myslivosti, Lovy černé zvěře

Bachyně a selata u lesa

MYSLIVCI PŘIKRMUJÍ A na srnčí zvěři je to znát...ale zima a hlad se ještě dostaví

Podzimní obrázek z přírody a zvěře

FOTOGRAFIE A VIDEA vypovídají o úrovni české myslivosti. Fotoaparát patří k lovu jako řádně nastřelená puška či dalekohled, úlovek fotografujeme vždy v honitbě.

Lovecké zátiší s liškou a brokovnicí

Snímat rozličné úlovky trofejové zvěře,

 výlože či výřady drobné i spárkaté se v době digitálních
fotoaparátů, kamer, mobilních telefonů a jiné záznamové techniky stalo samozřejmostí. 

Snímky či záběry jsou součástí mysliveckých kronik i soukromých alb. Často se ovšem objevují také na veřejnosti, v časopisech, na výstavách, slouží jako výzdoba posledních lečí a plesů. Podle toho by měly také vypadat.

Ať chceme či nechceme, fotografie a videa vypovídají o úrovni české myslivosti, a tím o nás samotných. Ze záběrů lze vyčíst, zda opravdu známe a při lovu pokaždé dodržujeme myslivecké tradice. Jsou svědectvím vztahu k ulovené zvěři; toho, jestli jí na konci života vzdáváme náležitou úctu.
Nejde o maličkosti. Dokumenty byly, jsou a zůstanou částí myslivecké kultury, jejího vzestupu, či pokleslosti. Jak na tom jsme? Až na výjimky nic moc. Stačí se podívat na stránky mysliveckých časopisů nebo zalistovat mysliveckými kronikami. 

Mnohdy žalostný vzhled ulovené zvěře na fotografiích z osamělého či ze společného lovu jistě nebývá chtěný.

 Totéž platívá o vzhledu a výstroji šťastného lovce, účastníků honu nebo naháňky. Autoři záběrů se poctivě snaží, ale ve spěchu, nervozitě či v nerozhodnosti často přehlédnou, co měli odstranit, nebo co neměli ani připustit. Při fotografování či natáčení slavnostních chvil lovu však stačí dodržovat některé zásady a postupy, abychom s jistotou překonali obvyklá úskalí a dospěli ke kýženému výsledku.

Snad nejčastějším objektem snímků či záběrů myslivců bývá ulovený srnec.

  Fotoaparát, popřípadě kamera dnes patří k lovu jako řádně nastřelená puška či dalekohled, proto úlovek fotografujeme vždy v honitbě. Tedy bezprostředně po vybití a zajištění zbraně, ještě před vyvržením, dokud je možné se zhaslým kusem volně manipulovat. Bez aranžování úlovku se totiž neobejdeme.

I když nehodláme skrývat, že srnce jsme ulovili střelnou zbraní, pobarvené běhy, otevřená břišní dutina a propadlá bedra nevyhlížejí esteticky. Záleží na umístění zásahu, většinou však také bývá nezbytné srnce odtáhnout z pobarveného místa, kde zhasnul. Přesuneme jej pokud možno na vyvýšené prostranství.

Z kompozičních i estetických důvodů tělo snímáme zásadně ze strany hřbetu, krk a hlavu stočíme mírně kupředu. Pak samovolně drží, nenaklání se do stran a paroží náležitě vynikne. Samozřejmostí je položit zvěř na pravý bok.

Pokud je to nutné, otřeme pobarvený svírák, zasuneme lízák a upravíme poslední hryz, aby zůstal viditelný. Z okolí hlavy, popřípadě i hřbetu, vytrháme i část převyšujících stébel trávy. Úlovek totiž snímáme vždy z úrovně pohledu ležící zvěře, maximálně z velmi nízkého nadhledu. Jen tak dosáhneme přirozenosti. Jestli chceme na snímku zachytit zbraň, kterou jsme lovili, pozornost věnujeme jejímu vhodnému umístění. Všímáme si i polohy řemenu a srovnáme jej tak, aby nerušil celkový vzhled záběru. Při tom oceníme, když je řemen stahovací.

Po úspěšném lovu už není kam spěchat. Proto se nikdy nespokojíme s jediným záběrem, abychom později měli z čeho vybírat. Vyzkoušíme také polodetaily či detaily celku, kdy zabíráme hlavu s krkem, popřípadě trofej s částí zbraně. Nikdy však úlovek nesnímáme vstoje shora. Takové záběry zkrátka nevypadají dobře.
Většinou v dokumentování pokračujeme další variantou: úlovek se šťastným lovcem. Začneme tím, že zkontrolujeme, zda úlomek spočívá na správné, tedy na pravé straně klobouku. Složitější to bývá s upevněním úlomku, když myslivec nosí čepici se štítkem (čepice se štítkem ale neodpovídá mysliveckým tradicím, myslivec by měl vždy mít na hlavě klobouk a ne čepici!). Vždy však dáme pozor na zrcadlový efekt!

 Zbraň raději nezůstává položena na těle srnce; lovec, který za úlovkem poklekne, ji držívá v ruce. Vyhneme se tak už od pohledu problematicky nebezpečnému směřování hlavně. Pro jistotu záběr opět snímáme opakovaně a dáváme pozor také na pozadí, aby lovci přímo z hlavy „nerostl“ kmínek či větev stromu.

U předchozích variant záběrů většinou nemusíme dlouze uvažovat o míře přirozeného světla či o zrádnosti rychle nastupující tmy. Současné digitální fotoaparáty i kamery se po nastavení odpovídajících režimů s nedostatkem světla vypořádají. Což většinou neplatí, když hodláme zachytit předávání úlomku. Od průvodce, lovce a úlovku, ležícího mezi nimi na zemi, musíme poodstoupit. Některá důležitá část záběru, většinou úlovek, pak tone v houstnoucí tmě. Pohříchu se taková nevyváženost už nedá napravit ani doma na počítači.

Totéž platí o případných nesprávnostech ve způsobu samotného předání. Bývá vhodné předem si osvěžit, jak má podle mysliveckých tradic vypadat, kde a jak mají při předávání úlomku aktéři stát. Nespoléhejme na rutinu. Jen poznamenám, že při fotografování v denním čase se pokud možno vyhýbáme místům s přímým slunečním svitem a tím i nežádoucím kontrastům.

Výše uvedené postupy a zásady se nám budou hodit také po úspěšném lovu muflonů, daňků a jelenů. Když jsme v honitbě sami, bývá obtížné manipulovat s hmotnějším zhaslým kusem při aranžování, složitější je také fixace hlavy. K podložení hlavy využijeme kameny či kmen stromu, k opoře paroží kus větve. Když nezbývá než fotit jen oddělenou hlavu jelena s parožím, snažíme se, aby vše vyhlíželo přirozeně. Okolí hlavy pokryjeme a zakryjeme větvemi, hlavu se snažíme naaranžovat tak, aby bylo co nejméně znatelné a nápadné, že už je oddělena od těla, větvemi zakryjeme místo oddělení zpravidla potřísněné barvou. Co si myslet o lovci, který na snímku hlavu jelena zapírá jednou nohou do země a s vítězným úsměvem svírá lodyhy paroží? Jak pohlížet na myslivce, který pobarvenou hlavu srnce s životní trofejí snímá na pozadí podezdívky domu či drátěného plotu? Totéž se vztahuje i na snímky vypreparovaných lebek s trofejemi. Jako podklad se osvědčuje neutrální pozadí, tedy dřevo, dlažba, kámen, popřípadě zelená látka.

Zvláštní kapitolu ve fotografování úlovků představuje černá zvěř. Je samozřejmé, že jedinou vhodnou kulisou bývá honitba, a to klidně i v noci. Ne však zahrada se skalkou a plotem v pozadí, či dokonce betonová podlaha garáže, jak je často k vidění v mysliveckých časopisech.

Uloveného divočáka se osvědčuje fotografovat ležícího na břiše, ještě před vyvržením. Při aranžování slabších kusů, které můžeme opřít o terén či o kmen stromu, mnohdy vystačíme sami. Na blízký pařez umístíme fotoaparát a využijeme samospouště. Obtížnější to bývá s trofejovým kňourem. Na něj lovec nestačí s vlastními silami. Vzápětí se – tak jako tak – musí postarat o odvoz úlovku, takže bez pomoci kolegů se stejně neobejde. Kňoury zabíráme, jako lončáky či selata, zepředu od hlavy, avšak z výšky jejich pohledu či mírně nad touto úrovní. Impozantnost páráků obzvlášť vynikne na detailních záběrech. Chceme-li, aby byly na záběru vidět zbraně kňoura, můžeme rozevřít čelisti vložením klacíku.

Jak fotografovat pernatou zvěř?

Kohouta bažanta královského musí střelec držet, jak bývá zvykem za krk, ne za stojáky. I když většinou počítáme s preparací, při troše opatrnosti peří nepoškodíme. Problém vzniká při snímání uloveného divokého krocana či tetřeva (v případě lovu v zahraničí). Řešení nabízí aranžování zákoutí, jak vídáme na plátnech klasiků. Musíme však zvolit vhodné místo, které skýtá možnosti různých variant.

Totéž platí také o fotografování šelem, v české myslivosti nejčastěji lišek, kun či jezevců. Lišku a kunu můžeme pověsit za svázané zadní běhy na nižší větev stromu, o nějž pak opřeme pušku. Zátiší bývá vhodné doplnit dalekohledem, borlicí, holí a loveckou brašnou.

Jezevce je vhodnější snímat zepředu a ležícího, třeba položeného na pařezu nebo o něj opřeného. Vždy se snažíme, abychom dosáhli co největší přirozenosti. A opět nefotografovat z nadhledu.

Výlože a výřady

Při nich může fotograf přispět, aby se mezi myslivci bezpodmínečně dodržovaly veškeré myslivecké tradice a zvyklosti. Celkem snadno se to dá zařídit u výloží, které se vždy konají v honitbě a jejich organizace je poměrně snadná.
Složitější to bývá s výřadem. Jestli se však fotograf s dostatečným předstihem domluví s vedoucím honu, dokáže slavnostní akt v mnoha ohledech pozitivně ovlivnit.

Začneme volbou vhodného místa. Vhodnější než prostranství před hostincem bývá přírodní kulisa. Neopomeneme náležitou úpravu prostranství a nachystání slavnostních ohňů. Následuje organizace a správné uspořádání výřadu. Všímáme si také úpravy zevnějšku účastníků. Pokud se v loveckém kolektivu najde někdo, jehož oblečení popírá myslivecké tradice (i když takového by správně ani myslivecký hospodář, a nebo vedoucí společného lovu neměl vůbec na akci pustit!), pak se s ním musíme diplomaticky domluvit a postavit tak, aby nebyla na záběrech vidět celá postava.

Fotograf přitom ve spolupráci s mysliveckým hospodářem nesmí opomenout žádný detail. Společně dohlížejí, aby myslivci byli nastoupeni k hlavám zvěře, seřazeni do řad, podle zvyklostí a řádně oblečeni v zapnutých kabátech či bundách. Zbraně mají mít zlomené, popřípadě s otevřenými závěry. Dlaně rukou lovců či jejich klobouky nikdy nesmějí spočívat na ústích hlavní! Ke kontrole toho bývá mnoho a tma v zimních měsících nastává záhy. Sebevětší snažení však přijde vniveč, když dým z mokrého dřeva vše řádně přichystané nadlouho zahalí kouřovou clonou. Proto se vyplácí do rohů výřadu, čtverce vymezeného chvojím, zarazit vyschlá podélně naříznutá polena, která dobře a hlavně dlouho hoří. Při závěru lovu kachen u rybníka se ještě bez chvojí obejdeme. Tam bývá jeho absence omluvitelná. V žádném případě se to však netýká výřadu zajíců a bažantů.

Když jsme zvládli organizaci výřadu, dostáváme se ke kompozici záběrů slavnostního vyvrcholení lovu. Co je platné, když myslivec s fotoaparátem či kamerou snímá výřad z dálky? Na jeho výtvorech je pak vidět spíše okolní krajinu než tváře lidí. Při prohlížení takových snímků se často neobejdeme bez lupy. Nebojme se tedy ani detailů či snímků části výřadu. Po nastudování návodu k užití fotografického přístroje se dají zvládnout také panoramatické záběry! Rozmyslíme si pokaždé předem, co vše z děje slavnostního ukončení honu hodláme zachytit, aby vznikl skutečný dokument. Kromě střelců, psovodů a honců by v seriálu snímků kromě celku neměli chybět trubači či trubač v akci, dále záběry na srovnanou a ve svitu ohňů správně řazenou zvěř, promlouvající hospodář nebo případné předávání úlomků úspěšným lovcům.

Často fotíme výřad naháňky na černou zvěř. Ne každý fotograf si dokáže poradit. Na výřad se dostávají divočáci už vyvržení, lončáci často bývají i odplecení. Jestliže chceme uchovat kvalitu zvěřiny, ulovené kusy musejí řádně větrat. I z tohoto důvodu není vhodné je ukládat na břicho. Uspořádání výřadu, kdy úlovky spočívají na boku, určuje směr záběru: vždy od hřbetů zvěře! Pohled na otevřené útroby není lákavý.

Komplikace nastávají při focení na sněhu. Jediným způsobem, jak se vyhnout nevzhledným skvrnám od barvy, je vystlání plochy čtverce výřadu chvojím. Bývá nezbytné zachytit předávání úlomků úspěšným střelcům, a tak se ceremoniál musí vést v duchu mysliveckých tradic.

Jako všemu, tak i fotografování se v myslivosti musíme učit. Čas od času je vhodné snímky probrat a kriticky zhodnotit. Dívat se na ně očima znalce tradic i lidí, kteří nejsou myslivci, třebaže přírodu a zvěř obdivují. Tak také vzniklo zamyšlení, které zdaleka nevyčerpává složitost celé problematiky. Kdo však listuje stránkami dnes už klasických mysliveckých obrazových publikací, nejspíš dojde k závěru, že máme na co navazovat. Když budeme chtít.

 Arnošt Tabášek
Zdroj: Myslivost.cz

Barváři byli vyšlechtěni ze starých keltských honičů. Hannoverští barváři, barvář bavorský a bloodhound neboli pes svatého Huberta.

Prase divoké - černá zvěř

Barváři jsou psi vyšlechtění pro sledování stopy postřelené zvěře

 Vzhledem k tomu, že barvář je plemenem specializovaným a jejich výkon a výcvik je vrcholem kynologického umění, není toto plemeno mezi myslivci tak rozšířeno jako jiná plemena loveckých psů.   

 Barváři byli vyšlechtěni ze starých keltských honičů popsaných již Flaviusem Arrianusem, který byl místodržícím v jedné galské provincii v letech 131 až 137. Z těchto honičů se vyvinul starý vodič, který je všeobecně považován za předka dnešního barváře. Zvláštní postavení vodiče, který byl v lovectví považován za nejušlechtilejšího psa, trvalo až do 18. století, kdy se změnila technika lovu. Zavedením palných zbraní se vodič stává stále více opomíjeným a lovec často potřeboval psa, který dokáže dohledat zvěř poraněnou, tedy zvěř, která barví. Z přeškolených vodičů se tak stali barváři.     
Stavbou těla je vodiči podobný těžší barvář, který byl vyšlechtěn na loveckém dvoře Hannover, kde byly pečlivě pěstovány a dodržovány lovecké tradice. Poprvé byli hannoverští barváři vystavováni na první německé přehlídce psů 14. července 1863. Šlechtění podle přesně popsaného exteriéru začalo založením spolku Hirschman roku 1894 v Erfurtu.     

 První světová válka chov barvářů zcela zdecimovala, zbylo jen několik psů vhodných pro chov. Prakticky všichni dnešní hannoverští barváři mají původ od pěti fen, které přežily světovou válku. V roce 1989 bylo v Evropě přibližně 1000 hannoverských barvářů.      

 Dalším barvářem je barvář bavorský, který byl vyšlechtěn z barváře hannoverského přikřížením brakýřů a jezevčíků, mnozí bavorští barváři mají křivé přední nohy a hlavu jezevčíků. Oficiální uznání standardu plemene bavorského barváře bylo 29. května 1883. Toto plemeno barváře je lehčího rázu a tudíž vhodnější do vysokých horských poloh.     

Posledním psem patřícím do skupiny barvářů je bloodhound neboli pes svatého Huberta. Oba tito psi mají jediný standard, a proto jsou nerozlišitelní. V Americe byli bloodhoundi používáni pro dopadení uprchlých otroků. Už v roce 1536 popisuje H. Boece umění bloodhoundů při vyhledávání zlodějů podle pachu ukradených věcí. K nám se plemeno bloodhound dostává v roce 1974 a bylo přičleněno k barvářům. Absolvuje všechny druhy zkoušek podle stejného zkušebního řádu jako hannoverský a bavorský barvář.     

V současné době člověk - myslivec zastupuje ty predátory, kteří už z přírody vymizeli a určitě bude lovit, dokud bude existovat. A k lovu bude potřebovat lovecké psy. Plemena barvářů jsou nejstarším loveckým plemenem a pro myslivost a zvěř samotnou toto plemeno vykonalo od svého vzniku až po dnešní dny tolik, že si naši pozornost a úctu plně zaslouží.

KRMÍME A ZATEPLUJEME POSEDY na čekanou v zimní krajině

SLÁVA, myslivci se naučili svoje díla v krajině romanticky sdílet...
a hlavně jsou už bezpečné?

Nejjednodušší podobou vysokého posedu je prostý žebřík. Má být mobilní, pevný, přitom lehký a dostatečně vysoký. Stačí ho postavit k silnějšímu stromu a tam se pohodlně a bezpečně posadit na některé silnější větvi.

Kdo krmí, ten je přítel...Smolíčkův jelen...Za hory, za doly mé zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka pacholíčka jeskyňky pryč nesou!

Povídání s jelenem, možná Smolíčka
....pacholíčka jeskyňky pryč odnesou!

#Jelen, Jelen (Red Deer), aktivity radosti a milování života, Fotografie z myslivosti 
Hirsch-König des Waldes, Chov zvěře, Instinkty a pudy, 

Lovy fotoaparátem, Myslivecké fotografie, Přírodní fantazie

JEZEVEC LESNÍ. Setkání v přírodě je zážitek

Jezevec - paráda přírody...čínské medvídky nepotřebujeme, jezevce si vážíme

LOVECKÝ PES, Fotografie z myslivosti, Myslivecké fotografie, Cviky poslušnosti, Divočák, Myslivci a konfliktní situace, Zákony a předpisy o myslivosti.

Mladí ohaři se fotografují (katerina lisova)

Myslivecká stráž a hospodář

 nemají pouze oprávnění zastřelit toulavého psa či kočku za výše zmíněných podmínek, ale mají také určité povinnosti, když tohoto svého oprávnění využijí a je dobré o těchto povinnostech vědět. Myslivecká stráž, která usmrtila psa nebo kočku, je povinna o tom neprodleně informovat jeho vlastníka, pokud je známý, a sdělit mu místo usmrcení zvířete a popřípadě jej na toto místo doprovodit.
Myslivecká stráž je při své činnosti povinna prokázat se průkazem myslivecké stráže a nosit služební odznak. Myslivecký hospodář je pak povinen na vaši žádost prokázat se průkazem mysliveckého hospodáře.

Bohužel četné příklady z praxe, známé rovněž z médií, nám ukazují, že znalost právních předpisů resp. jejich dodržování, je pro některé lovce či myslivce stále velkým problémem.
Neznalost právních předpisů však panuje i mezi chovateli psů a koček, a tak dochází k četným vyhroceným konfliktům na procházkách po lese.

Bohužel myslivec je vždy v těchto sporech ve výhodě, jelikož je ozbrojen smrtící střelnou zbraní.

Veřejnost se často potýká s výhrůžkami běžných myslivců, že jim zastřelí psa v honitbě, který není na vodítku. Tyto výhrůžky jsou zcela neopodstatněné, nevhodné a mohly by být rovněž nezákonné. Je však pravdou, že právní spory v těchto případech jsou velice nelehké a někdy se práva nemusíte vůbec domoci už jen z toho důvodu, že myslivecká komunita je značně rozsáhlá a za myslivce se dnes považuje, bohužel, kdekdo. V případech neoprávněného zastřelení psa řadovým myslivcem, se myslivci někdy hájí nutnou obranou, že na ně pes útočil. Jeden příklad za všechny však ukázal, že dnešní forenzní analýzy dokáží prokázat pitvou psa, jestli byl pes zasažen z boku, nebo zepředu, a také z jaké vzdálenosti a tudíž zdali pes skutečně útočil, nebo jen proběhl kolem. Tyto analýzy jsou však již spíše součástí nějakého nákladného soudního sporu.

Na druhou stranu laická veřejnost musí respektovat myslivecké právo, jelikož péče o přírodu a o zvěř v ní, je důležitým úkolem myslivosti jako takové. Toulaví psi mohou skutečně způsobovat značné škody na zvěři. Uvědomme si však, že se nemusí jednat pouze o škody finanční, ale že i zvěř má jistě právo na ochranu před zbytečnou bolestí a utrpením způsobenou případným nekontrolovaným lovem toulavých psů či koček.

Nikdy bychom neměli myslivce házet do jednoho pytle, ale posuzovat případ od případu.

Existují totiž také čestní, vzdělaní a rozumní myslivci, kteří znají svá práva i povinnosti, ale také je aplikují podle svého nejlepšího vědomí i svědomí. Takoví myslivci dělají svému řemeslu čest a zajišťují, že naše příroda, lesy i zvěř je zdravá, chráněna před pytláky, či jinými neduhy a i díky nim můžeme společně užívat přírodu k naší rekreaci a zájmům v její stejné kráse. Bohužel o těchto správných myslivcích se v televizi jen tak nedoslechnete. 

Já osobně však jednoho takového lesníka znám a je mým velice dobrým přítelem. Nedávno díky své ostražitosti odhalil vznikající požár a díky jeho výborným orientačním schopnostem dokázal na místo velice rychle přivést přivolané hasiče. Požár mohl vzniknout odhozeným nedopalkem nějakého kolemjdoucího, který byl v lese pouze na procházce se psem. Zamysleme se!

MVDr. Jiří Žák sociální sítě Myslivost

Ústav veřejného veterinářství, ochrany zvířat a welfare
Veterinární a farmaceutická univerzita Brno

MYSLIVECKÁ STRÁŽ (taktéž myslivecký hospodář) je při své činnosti oprávněna usmrcovat v honitbě toulavé psy, Lovecký pes, Fotografie z myslivosti, Lovy fotoaparátem, Myslivecké fotografie

Lovecký pes ve fotografii Kateřiny Lisové

Jak to je s oprávněním „myslivců“ střílet naše psy či kočky v lese resp. v honitbách?

Zákon o myslivosti stanovuje přesná kritéria, kdy a kdo je oprávněn v honitbě usmrcovat toulavé psy a kočky. V případě psů jsou tyto kritéria poměrně přísná.

Citace ze zákona: „Myslivecká stráž (taktéž myslivecký hospodář) je při své činnosti oprávněna usmrcovat v honitbě toulavé psy, kteří mimo vliv svého vedoucího ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližší nemovitosti sloužící k bydlení pronásledují zvěř; pokud je tato nemovitost umístěna na oploceném pozemku, počítá se vzdálenost od jeho oplocení. 

Toto oprávnění se nevztahuje na psy ovčáckých a loveckých plemen, na psy slepecké, zdravotnické, záchranářské a služební. Myslivecká stráž či myslivecký hospodář jsou dále oprávněni usmrcovat kočky potulující se v honitbě ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližší nemovitosti sloužící k bydlení; pokud je tato nemovitost umístěna na oploceném pozemku, počítá se vzdálenost od jeho oplocení“

Ne každý myslivec má toto oprávnění. Ne každý myslivec je totiž členem myslivecké stráže, resp. mysliveckým hospodářem. Tyto funkce má pouze zlomek myslivců a ti jsou do těchto funkcí jmenováni orgánem státní správy myslivosti.

 Povinností uživatele honitby je navrhnout orgánu státní správy myslivosti ustanovení myslivecké stráže a také mysliveckého hospodáře, dle zákonem daných kritérií, která v honitbách následně vykonává myslivecké právo a má k tomu zvláštní zákonná oprávnění. 

Orgánem státní samosprávy jsou obecní úřady obcí s rozšířenou působností, krajské úřady popř. Ministerstvo zemědělství, který je ústředním orgánem státní správy myslivosti.

Drž psa jen tehdy, když o něj můžeš jen sám pečovat a vést ho.

ARON JE OSOBNOST A MLUVÍ

Mnoho lidí si bez uvážení koupí psa

 a po několika týdnech či měsících jim začne vadit. Co s ním? Všude překáží. A tomu “dřívějšímu miláčkovi” nastanou kruté dny. Právě tyto “milovníky” bych chtěl seznámit s jakýmsi desaterem požadavků držení psa.

Drž psa jen tehdy, když o něj můžeš jen sám pečovat a vést ho. 
Pořiď mu nerušené lože a pravidelně mu dávej jeho krmení.
Pes není žádná hračka, kterou si podle nálady bereš na hraní nebo ji zase odhodíš. Musíš využívat jeho schopností, ale nikdy ho nezneužívej.
Pes žije jen pro tebe. Chvála i výtky se jej dotýkají jako tebe samého. Vychovávej si ho, ale nekaž ho, nerozmazluj!
Psovi nikdy nemůžeš dopřát dostatek pohybu a práce. Proto ho ber sebou na každou procházku, pochůzku a na lov. Chraň ho však před nebezpečím na silnici i od lidí, ale lidi chraň před tvým psem. Nedovol, aby vystrašil dítě a vyhnal tak z něj lásku a důvěru ke zvířatům.
Při onemocnění psa jdi raději dřív než později k veterináři.
Tvůj pes nepatří jen tobě samotnému. Ukaž ho proto na výstavách, voď ho na zkouškách, nebraň mu v chovném užití. Staň se členem příslušných klubů chovatelů.
Chovej s mírou a rozmyslem jen ty psy, kteří mají průkaz původu. Pes není žádným obchodním zbožím.
Tvůj pes může způsobit nenadále škodu. Chraň se následků pojištěním zodpovědnosti.
Starý pes má podobně jako člověk v takovém věku nárok na odpovídající péči.

Toto by mělo být vodítkem pro každého. Pokud jste schopni toto zvládnout, pak si můžete pořídit psa, který vám svou oddaností vrátí vše, co mu sami dáte.