Sele kňourek 30 kg ulovil a dobře popsal Jirka...v únoru. Umíte to také tak napsat? Obrázek je ilustrační, původní se nehodí...#Čekaná, Divočák, Sele prasete divokého

Původní obrázek je nevhodný
(...po vyrušení na sněhu v únoru)

Usedl jsem ve 20:45 na krytou kazatelnu kde se říká na Maskáči

Okolo sebe jsem měl pole po kukuřici, louku a ozim. Všude souvislá bílá plocha. Po pěti minutách sezení jsem v rohu křoví uviděl první tlupu. Byla mezi mnou a tátou, ani jeden je neměl na dostřel.
Něco po deváté se jako duch objevila liška, přišla k mým stopám, v klidu se otočila a odešla.
Po lišce mi po cestě přiskákala kuna, vedl jsem jí v kříži... Nevystřelil jsem, věděl jsem že ta černá tam někde je a hledá zapomenuté klasy kukuřice.
Za hodnou chvíli se ukázal zajíc, který si v klidu prohopkal kolem kazatelny. K jedenácté hodině po stopě lišky přiskákala další kuna... Opět odešla bez rány. Prasata jsem stále neviděl kvůli houpavému terénu pole.
Ve 23:15 volám tátovi co a jak. Počkáme do půlnoci a balíme. Po telefonátu jsem si položil hlavu na okýnko a klimbal jsem. Za chvilku jsem se probral, koukl před sebe a zdá se mi, že vidím tmavý flek, který tam nebyl.
Dalekohled u očí a já rozeznávám bachnu se 4 selaty.
Po prohlédnutí a zhodnocení situace beru kulobrok. Pojistka, napínáček... Vybírám sele úplně vlevo usadím kříž za plec a ve 23:28 se ozve rána.

Sele vyráží se zbytkem tlupy k cestě vedoucí k myslivecké chatě. Tu nepřesadí a 15 m od ní zhasíná.
Sele....kňourek 30kg
7x65R Geco T-maintel
Podle mapy cz 230 m. Z nástřelu odešlo 30 m se silným barvením


Jirka H., Myslivost sociální sítě FB

NA LOVU DIVOČÁKŮ. #Divočák, Sele prasete divokého, Vnadiště, Zůstal v ohni, lov, Šoulačka a ulovení dvou divočáků. Lovecké štěstí.

Ulovit divočáka nebývá vždy snadné, o čemž by mohl vyprávět mnohý myslivec. Nemám na mysli lov na nátlačce nebo takový lov, kdy má myslivec u posedu nebo kazatelny „vnadiště“ a chodí tam lovit jak se říká „na jistotu“

Bachyně se selaty

Já mám na mysli takový lov, při kterém myslivec na základě dokonalé znalosti pobytu zvěře v honitbě a po zjištění kam, kdy a na co divočáci chodí, kudy přicházejí a kudy se vrací, kolik je jich v tlupě, jak jsou staří a podobně. Teprve potom se rozhodne pro vhodné místo a čas na čekanou, případně přišoulání ke zvěři. Když je již přesvědčen o téměř jistém úspěchu, tak nakonec často všechno dopadne úplně jinak. Jednou se změní vítr, podruhé změní směr, nebo čas příchodu zvěř, nebo se schová měsíc za mraky, jindy se objeví další lovec, který zvěř zradí. Myslivec to však nevzdává a nadále obětuje čas a námahu, neboť věří, že jednou se mu to musí podařit. Když se tak opravdu konečně stane, uvažuje často o tom, stálo-li to všechno vůbec za veškerou tu námahu, čas a peníze. Na to vše se snaží zapomenout a odměnou je mu radost z úlovku, z dobré rány, z toho, že pomohl snížit přemnožené stavy a omezit škody na polních kulturách.  

Kdo loví divočáky, zažil samozřejmě i takové případy, kdy se mu nakonec podařilo ulovit divočáka za přispění různých, někdy až neuvěřitelných náhod, nebo se „dostal“ k úlovku tak rychle, že to ani nečekal. V takových případech se hovoří o loveckém štěstí a je na místě při vzdání pocty ulovené zvěři poděkovat sv. Hubertovi za úspěšný lov. To jsem také učinil já při ulovení dvou divočáků. O okolnostech vám chci vyprávět...  

Pastviny na Vikýřovickém kopci byly čím dál více rozryté od divočáků, a to především podél celého okraje obecního lesa. Majitel pozemku důrazně požadoval zabránění dalším škodám. Několikrát jsem se o to marně pokoušel. Jednou ryli na opačné straně než jsem čekal, podruhé zatáhli do lesa ještě za tmy, a tak se to střídalo. Když začali navštěvovat také pokusná pole s hrachem pod pastvinou, tak to již šlo do tuhého. Vedoucí pokusné stanice žádal předsedu našeho sdružení o zabránění příchodu divočáků na experimentální plochy, neboť jinak hrozilo nebezpečí narušení pokusů a tím způsobení značných škod.  

Bachyně a selata

Vypozoroval jsem, kudy se divočáci vracejí z hrachu přes pastvinu vzhůru do kopce do lesa. Opravil jsem blízký posed na rohu lesa. Bylo to v polovině května, kdy jsem již počtvrté čekal na posedu. Když jsem měl již za to, že divočáci asi dávno prošli, tak se objevili za mezí asi sto metrů přede mnou. Běželi pomalu nahoru k lesu. Nedalo se pro porost keřů na mezi zamířit, jen jsem viděl, že tam běží nejspíše pět lončáků nahoru k lesu. Další den jsem je neviděl. Buď šli dříve, nebo změnili svoji trasu. O necelý týden později opět sedím a čekám. Pohlédnu napravo a co to? Od lesa vidím přicházet po pastvině stádečko přibližně dvaceti ovcí. Ty se asi již čtrnáct dnů pásly ve dne v noci na stejné pastvině spolu se stádem krav. Ovečky směřovaly dolů ve směru odkud přicházeli divočáci. A ti také ještě opravdu skutečně přišli, a to již bylo asi půl šesté ráno. Zarazili se těsně před samotnými ovečkami. Hleděli vzájemně na sebe a já na ně. Než jsem stačil zamířit, tak se rychle rozběhli přímo pod můj posed a dál do lesa. Ovečky klidně pokračovaly v pastvě jakoby nic. Já si jen říkal „vás tu bylo zrovna tady a zrovna teď zapotřebí“. Další dny jsem tam nešel, nebudu přeci pást ovce.  

Šel jsem spát pozdě a přesvědčen, že ráno na divočáky nepůjdu. Při usínání mne ještě napadla taková nehoráznost, že bych mohl na veterinu společně s liškou vzít i vzorek z divočáka. Že se tak stane, to mne ani ve snu nenapadlo.  
Spal jsem krátce, pohlédnu z okna, prší. To je dobře, nikam tedy nemusím. Spánek však odešel, tak jsem se oblékl a jel opět „k ovečkám“. Přestalo pršet a krátce po páté opět přicházejí ovce k posedu. Když jsou naproti mně u meze, tak odspodu kolem meze, tentokrát z moji strany běží divoši. Když zastavili před ovečkami, již jsem měl namířeno na prvního z nich a ten po ráně zůstal ležet v ohni přímo před ovcemi. Bylo již pět minut před půl šestou, ovečky odběhly a já jsem jim tentokrát nehuboval, ale poděkoval. Takže k ulovení divočáka mi vlastně nakonec pomohlo ulovení lišky a stádo oveček. Při vyvrhování, jako vždy, otevírám žaludek a ukazuji předsedovi sdružení, který mi přijel s terénním autem na pomoc, jak jej má lončák doslova napěchovaný hrachem. Po jeho ulovení již divočáci ani na hrách, ani na pastvinu dosud nepřišli.  

Selata o samotě v lese

V druhém případě byla moje čekaná jednou z nejkratších vůbec a k ráně jsem se dostal tak rychle a nečekaně, že jsem s tím vůbec nepočítal. Bylo to počátkem srpna v pět ráno na posedu u potoka. Při dřívější kontrole posedů v honitbě jsem zjistil, že u tohoto je třeba vyměnit jednu stupačku.    
Toho dne jsem zaparkoval asi dvě stě metrů od posedu a kráčel kolem potoka obtěžkán nářadím, trámkem, příčkou a samozřejmě puškou. V půli cesty začalo poprchávat, nad Sudkovem a Zábřehem se několikrát zablesklo a zahřmělo. Vrátit se nebo ne? Chvíli stojím a poté jdu přece jen k posedu. Nadvakrát jsem vynesl po žebříku nahoru vše potřebné. Když jsem zasedl a pověsil pušku na hřebík, tak jsem ji opět rychle vzal do ruky. V potoce jen nějakých dvacet metrů od posedu jsem totiž zaslechl nějaké pípnutí nebo kviknutí. Na ptačí hlas je to ještě brzy, než domyslím další, tak z potoka na okraj nízkého ječmene vyběhlo poměrně velké sele. Zarazilo se, zřejmě cítilo můj pach, neboť vítr šel přímo k němu. Rychle jsem zamířil a sele po ráně zůstalo ležet na místě. Ani jsem neslyšel ostatní divočáky jak běželi zpět k vesnici do nedaleké pšenice a řepky.  

 Díky opravě posedu, který jsem konečně opravil až za tři dny, a hlavně proto, že jsem nezaváhal a již s puškou v ruce čekal na případné zamíření, se mi podařilo ulovit. 
Občas se mi totiž přihodilo, že aniž by to bylo zapotřebí, tak jsem si vyloženě odstřelový kus napřed prohlížel dalekohledem. Než jsem potom stačil zalícit, tak mi zvěř mezitím utekla.

Vojtěch POLES

#Divočák, Sele prasete divokého, Vnadiště, Zůstal v ohni, lov, Šoulačka, Lovecké příběhy, Lovecké štěstí, 

Přes pole ke kališti v potoku přebíhala čtyři prasata. Chvíli jsem je pozoroval, když v tom se z levé strany přímo na mě vyřítilo...#Lovecké příběhy, Divočák, Černá zvěř - bachyně, Čekaná

Děkuji Hubertovi a Dianě. Lovu Zdar! (photo by jan mikyska)

Po třech dnech intenzivního čekání se mi podařilo ulovit svého 10. divočáka

Během tří probdělých nocí jsem se pokaždé dostal ke zvěři, ale nedařilo se mi dostat k dobré ráně.

 Po třetí neúspěšné čekané jsem se rozhodl opustit stanoviště a vydat se přes pole k domovu. 

Na rozhraní řepky, potoka a pole osetého kukuřicí jsem ze tmy před sebou uslyšel prasata. Okamžitě jsem zadaunoval psa, zakleknul a zalícil. 

Přes pole ke kališti v potoku přebíhala čtyři prasata. Chvíli jsem je pozoroval, když v tom se z levé strany přímo na mě vyřítilo páté. Na nic jsem nečekal, zamířil jsem, vystřelil a prase zůstalo v ohni. Děkuji Hubertovi a Dianě. Lovu Zdar!

Aby to bylo úplné: bachyňka okolo 30 kg, stříleno z volné ruky na 60 kroků, zásah středu komory, zásah srdce, loveno kulobrokem 8x57JRS, kule S&B se střižnou hranou a červenou zápalkou.

Jan M.,  sociální sítě Myslivost

#Lovecké příběhy, Divočák, Černá zvěř - bachyně, Čekaná, Lovecký pes, Lovecké štěstí

Nám to může vyhovovat, protože je stále co lovit? #Černá zvěř, Chrutí černé zvěře, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, lov, Lovu zdar!, Pečené prasátko, Divočák, Vnadiště

Černá zvěř na vnadišti v lese

V minulých letech, kdy se na podzim, po sklizni polních plodin a zejména kukuřice, divočáci vrátili do lesa, tak jsme konstatovali, jak jsou tlupy prostříleny. Dospělým, našim známým bachyním, chyběla selata. 

Pozorovali jsme i velký úbytek lončáků...

V posledních dvou či třech letech je tomu naopak. Divočáci se vrátí do lesa a začnou pravidelně navštěvovat vnadiště, ale chybí dospělé bachyně. A skutečně to bývaly opravdu velké bachyně. Nepíšu zde o bachyních lončačkách. V lese se nám pak pohybují a vnadiště navštěvují početné, i dvacetihlavé, tlupy různě velikých selat bez jediného dospělého kusu. Z loveckého hlediska by se dalo říct, že nám to může vyhovovat, protože je stále co lovit.

Když se nad tím ale zamyslím, tak právě tady vidím velký problém. Dospělé starší bachyně vodí méně selat než třeba bachyně dvouleté. Metají také dřív. Lončačky metají třeba i v červnu a vodí i osm selat. A i kdyby metaly selat méně, tak množství metaných selat se násobí počtem těchto mladých bachyněk. Tato selata dospívají později a také později jdou do chrutí, které pak probíhá celoročně. Při pozorování výše vzpomenutých početných tlup selat, je možné sledovat zvýšený zájem kňourků o bachyňky - sourozence, které už jdou do chrutí. Pokud vezmu poměr pohlaví 50/50, tak například z dvacetičlenné tlupy, pokud nebudou odloveny, půjde deset bachyněk do chrutí. A tady začíná ta geometrická řada množení.

Ze znalosti a zkušeností z fungování mysliveckých sdružení si umím vysvětlit i tento současný stav. Dříve se lovu divočáků v mysliveckých sdruženích věnovalo jen několik členů. Ti ostatní, kteří nebyli ochotni obětovat čas a sedět po večerech a nocích na posedech, na členských schůzích odhlasovali, že lovci patří jen sele, větší kus se musí rozdělit. To zase motivovalo lovce, aby stříleli selata. Nyní se ve sdruženích věnuje lovu divočáků velká část členů. Dokonce mezi sebou v počtu ulovených divočáků soutěží. Motivací je pro ně opět zvěřina, ale už bez rozdílu, zda se jedná o sele nebo starší kus. Zobecňuji a nechci se dotknout těch, pro které je motivací lovecká vášeň nebo zodpovědnost při plnění plánu lovu. Pokud je motivací zvěřina a lovíme všichni, lovíme pro sebe, tak platí zásada, proč bychom lovili selata, když si můžeme rozporcovat domů do mrazáku třeba i metrákový kus.

Divočák neboli Prase divoké

Tady nastupuje i další faktor a to je neznalost. Málokterý z těchto myslivců zná něco bližšího o divočácích. On pouze vidí hřbet divočáka nad mladou pšenicí a má zájem ulovit. Jemu je jedno, že ulovil vodící bachyni, protože selata v pšenici neviděl. Možná ani sám nepozná, že ulovil vodící bachyni a pokud ano, tak se uklidní tím, že někde četl, že osiřelých selat se ujme jiná bachyně. To je však naprostý nesmysl. Selata, která jsou ještě odkázána na mateřské mléko, pak hynou. Smutné je, že je nalézáme uhynulá na vnadištích, kam byla zvyklá se svojí mámou chodit. Selata, která již nebyla zcela závislá na mateřském mléce, si pak vytváří svoje tlupy a živoří. Zdržují se na jednom místě, kde nejsnadněji najdou potravu. To potom je ten lán pšenice, kde způsobují značné škody. Nezbývá jim však nic jiného, protože tlupa, kde jsou vodící bachyně, je nepřijme a odhání je.

Nemalým problémem je také to, že ani řada mysliveckých hospodářů nevede myslivce ve sdruženích ke správnému lovu. Někdy je to samotná jejich neznalost, anebo jednají pod tlakem členské schůze. Například myslivecký hospodář, který si dovolil jednat podle zákona a vytkl myslivci ulovení dospělého kňoura, jehož lov nebyl v dané honitbě povolen, byl členskou schůzí odvolán z funkce. Proto si řada mysliveckých hospodářů situaci zjednodušuje, a to tak, že malý divočák je sele a každý větší či velký divočák je pak lončák. Sám jsem se o takovém jednání přesvědčil. Viděl jsem sekáče, o kterém lovec i jeho myslivecký hospodář tvrdili, že to je lončák. Zažil jsem i to, že podle čísla plomby bylo vykázáno sele, přitom plomba byla upevněna na uloveném starém kňourovi. Poznal jsem i myslivecké hospodáře, kteří o divočácích hovořili jako o škodné a nabádali myslivce, aby stříleli všechno a to podle zásady „čím větší, tím lepší“.

Stejně tak, jako píši o bachyních, bych mohl psát o kňourech. V honitbě vždy máme nějakého staršího kňoura. Měli jsme i skutečně velké a staré. Potkávali jsme je, věděli jsme, kde zalehávají a oni svá místa nemění. Jeden z nich měl zvláštní, atypickou stopu. Už se v honitbě nezdržuje a nevěřím, že by zabloudil. Určitě se na hlášence o odlovu zvěře objevil jako sele nebo možná ani vykázán nebyl.
Kolem problémů s divočáky stále chodíme jako kolem hrnce s horkou kaší. Ten problém za nás nikdo nevyřeší. To musíme vyřešit sami. Předně si musíme přestat lhát. Zaměřit lov do kategorie mladých divočáků, tedy selat a lončáků. A to skutečně, ne jen administrativně, jak se to děje dosud. Zásadně šetřit dospělé bachyně, a to nejen vedoucí, jak je to v článcích doporučováno. Když se tlupa rozejde po lese nebo v lánu obilí, tak málokdo pozná, která bachyně je vodící, natož vedoucí.

Zákon umožňuje lov bachyní v době jejich lovu bez omezení, ale skutečně vezměme rozum do hrsti a začněme s divočáky hospodařit. Jinak si budeme stále lhát a říkat, my za to nemůžeme. Nic nám nepomohou prázdné diskuse o množství divočáků, o obtížnosti jejich lovu nebo o způsobech zemědělského hospodaření na aktivech mysliveckých hospodářů.

JUDr Milan Hüttner


#Černá zvěř, Chrutí černé zvěře, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, lov, Lovu zdar!, Pečené prasátko, Divočák, Vnadiště

V dálce štěká pes, slyším zahoukání sýčka a najednou i kviknutí divočáka. "Táto, už jdou." #Černá zvěř, Divočák, Diana bohyně lovu, Myslivecké zvyky a pověry

Na smluvený termín přijíždím k hájovně a po malém občerstvení po setmění odjíždíme do lesa. V lese je tma, i když měsíc měl již dávno svítit, obloha je pokryta mraky. Nejsme tedy moc nadšeni, ale přesto usedáme na posed v rohu lesní louky. 

Skupina černé v lese

Dívám se na syna, jen tak po očku, a je mi hezky. Sedí tu mladý člověk, lesák, myslivec, jak jsem si přece přál. Zavírám oči a vidím, jak jsme spolu kdysi chodili do lesa a jak se jako malý tříletý chlapeček na všechno vyptával. Batolil se za mnou, spadnul do potoka, brečel, byl celý zmáčený a můj černý pointer mu tenkrát olízal celý obličej.
Mezitím vítr zesílil a najednou jako na povel začalo hustě sněžit. Přeháňka jako na objednávku ustala a celá louka před námi byla rázem bílá. Vítr se utišil a je úplné ticho. V dálce štěká pes, slyším zahoukání sýčka a najednou i kviknutí divočáka. "Táto, už jdou." Proč mi to vlastně říká, copak jsem hluchej - přemítám jen tak pro sebe.
Na louku vyrazila tlupa divočáků. Beru potichu kulovnici a mířím na nejmenší sele, které bylo poněkud stranou. Lesem zazní výstřel, tlupa se rozbíhá na všechny strany. Po chvíli obhlížíme nástřel, divočák dobře barví a leží nedaleko. Vidím svého syna, jak ulamuje úlomek a s přáním "lovu zdar" mi jej předává. Je mi krásně. Jsem rád, že mi nevidí do tváře, přes víčka se derou do očí slzy. Ten malý hošík mi dnes blahopřeje k ulovení divočáka. Snad podle mého hlasu také poznal, jaké dojetí se mě zmocnilo.
Odvážíme úlovek na hájovnu. Otvírám dveře a jdu do světnice. Tam v rohu místnosti se rázem vztyčila postavička malého kloučka, který se ptá: "Dedo, čelil si pase?" Odpovídám mu, že střelil. "Pod, ukaž mi ho." Beru ho za sametovou ručičku, poskakuje po schodech a míříme do kolny. Chlapec divočáka obešel a povídá: "Dobá lána," a odchází v mém doprovodu domů. "Dedo, až budu velikej a ty stalej, dás mi fintu?" "To víš, že dám." "Já budu taky čílet zajíce a pasata.". Znovu se mi rosí oči, ale to ten malý vůbec nevnímá. Snad je to dobře, vždyť dědovi je hezky, má nového myslivce. 

Víc než kdy jindy si člověk znovu uvědomí - vždyť nová generace je tu za nás, a to je dobře.

Stanislav Čech

Ne všechno co je černé a vychází po čtyřech z mlaziny a chrochtá je divočák! Do leče se nestřílí! Vystřelený projektil na nesprávný cíl už nikdy zpět nevrátíte!

.....nestřílet nikdy do leče

Ne všechno co je černé a vychází po čtyřech z mlaziny a chrochtá je divočák!

 Vážení kolegové. V minulých článcích jsem popsal praktické postřehy ohledně chování lovců na stanovištích a chování lovené zvěře v lečích při společných akcích a ani jsme se nenadáli a je tu hlavní lovecká sezona roku a s ní další společné lovy. A aby tyto akce proběhly jen v pozitivním a hlavně bezpečném duchu, dovolím si popsat několik situací, které mohly skončit tragicky, a nebo měly tragický průběh, aby si čtenář uvědomil, co všechno se může na stanovišti přihodit. Jedná se o konkrétní případy z výkonu myslivecké praxe, a proto z pochopitelných důvodů nebudu uvádět skutečná jména aktérů.

Příběh první - předvánoční naháňka

Těsně před Vánocemi bylo zapotřebí ulovit ještě několik kusů černé zvěře, a tak byli všichni myslivci často v lese a intenzivně obeznávali stopy. V odpoledních hodinách se ozval známý, že našel čerstvé stopy asi čtyř lončáků, kteří zatáhli do nízké borové mlaziny a z této nevyšli.

Rychle se shromáždilo několik lovců a předmětnou mlazinu obstoupili. Po chvíli po stopě vyrazili dva honci a téměř okamžitě se ozvalo volání - pozor divočáci nahoru! Všichni byli připraveni a najednou se před střelcem stojícím na svážnici v čele leče začala v mlazině objevovat černá silueta pomalu jdoucího divočáka - odhadem kolem 80 kg živé hmotnosti. Přesně ta kategorie zvěře, která byla očekávána!

Střelec stojící na stanovišti opatrně zalícil a odjistil zbraň. Záměrný křížek sedí přesně za lopatkou, ale pravidlo „nestřílet nikdy do leče“ mu jemně zní v hlavě a proto čeká, až divočák opustí leč, a nebude ani stín pochybnosti v letu projektilu, který by určitě opustil tělo zasaženého divočáka.

Vteřiny se vlečou a nutkavý hlásek, který říká „Střílej nebo ti uteče“ je stále silnější, ale rozum říká: „Počkej, ať se něco nestane honcům!“

Divočák pomalu popochází směrem k okraji mlaziny a v okamžiku, kdy by měl vyrazit na svážnici, se zvedá na zadní běhy a stává se z něj muž ve věku kolem 60 roků v černém kabátě s černou beranicí na hlavě, který po čtyřech lezl ve sněhu v mlazině a vybíral si zdarma stromek na Vánoce!

To, co se odehrálo v mysli lovce, jsme se okamžitě dozvěděli všichni kolem – nastalý stres se musel uvolnit, a to, co si vyslechl dotyčný zloděj vánočního stromku, si určitě pamatoval do své smrti!
Divočáci sice utekli bez rány, ale naštěstí díky tomu, že dotyčný střelec dodržel hlavní pravidlo při naháňkách „do leče nikdy nestřílet“ nedošlo k tragédii.

Příběh druhý - chtěl udělat radost střelcům

Končila poslední leč naháňky, při které sehrálo svoji roli vlhké listopadové počasí. Zvěř držela v leči a veškerá snaha honců bez psů nevedla ke kýženému výsledku a k tomu všemu se akce konala ještě v době, kdy nebylo obvyklé používání reflexních vest, a tak byli honci v lečích velmi málo zřetelní.

Prase divoké

Blížil se konec leče a dva studenti oblečeni v maskáčích a tmavých kabátech „po dědovi“ docházeli k okraji mlaziny. Po celou dobu nepadl jediný výstřel, a tak se jednomu z nich zrodil v hlavě skvělý nápad - rozhodl se, že udělá střelcům „radost“! Spustil se na všechny čtyři, popošel směrem k okraji mlaziny a několikrát velmi zdařile napodobil chrochtání černé zvěře.

Jeho výkon byl natolik vynikající, že i středně starý lovec stojící na svážnici neměl nejmenší pochybnost a zalícil na siluetu černého divočáka stojícího v mlazině. Čekal, kterým směrem se vydá a bojoval s myšlenkou, zda střílet do leče či nestřílet - vždyť to na nástupu zaznělo už tolikrát…
Když se ale divočák začal pomaloučku otáčet směrem do mlaziny a opět se ozvalo nezaměnitelné zachrochtání, rozhodl se neochudit výřad a vystřelil jednotnou střelou na siluetu odcházejícího divočáka.

Zásah seděl přesně, jen namísto zakvičení se ozval výkřik člověka. Jednotná střela zasáhla domnělého divočáka na játra a nějakým zázrakem přitom nebyla zasažena žádná významná žíla či tepna. Rychlý převoz do nemocnice znamenal záchranu života honce, který chtěl udělat myslivcům radost. Jednomu z nich ji udělal do konce života, a to jen proto, že porušil hlavní pravidlo naháněk - do leče nikdy nestřílet!


Příběh třetí – nátlačka na vysokou

Bylo zapotřebí dohnat odstřel jelení zvěře, a tak bylo rozhodnuto, že proběhne menší personální nátlačka.

Když se všichni sešli na určeném místě, bylo sděleno, že ti, kteří mají povolenku na průběrného jelena, jej při jeho výskytu mohou také ulovit. Kolega Karel měl povolenku na jelena ve druhé věkové třídě, a jelikož hnaný úsek nespadal do jeho polesí, ptal se kolegů, zda v daném úseku nevědí o lovném jelenovi této kategorie. K jeho radosti mu bylo sděleno, že by se v leči mohl nacházet jelen druhé věkové kategorie – lovný nepravidelný desaterák, který vycházel z mlaziny do bukového porostu a přitom míjel žebřík, který stál na okraji tohoto porostu. Jelen byl Karlovi přesně popsán a nic nebránilo jeho případnému ulovení.

Karel se usadil na žebříku a nátlačka začala. Při čekání si v duchu přehrával situaci, jak by se zachoval, kdyby jelen opravdu vyšel a kam by se dalo střílet.
Pojednou jej z myšlenek vyrušilo zašustění v mlazině a dále se přidal typický zvuk, který vydává těžký kus, který se prodírá smrkovou mlazinou a než se Karel nadál, uviděl v okraji mlaziny typickou siluetu středně starého jelena.

Jelen stál naostro a přes zaměřovací dalekohled se daly matně rozeznat i lodyhy a výsady. Karel s napětím počítá výsady a ke svému překvapení zjišťuje, že se k němu blíží zmiňovaný lovný jelen druhé věkové třídy a na levé mírně vychýlené lodyze má pět výsad a na pravé čtyři - nemůže být pochyb, jedná se o „jeho“ jelena!

Kňouři v zimě

Zbraň je založena o hranu žebříku a křížek sedí na začátku komory jelena. Jen ještě dva kroky a odkryje se komora a výstřel bude jistý! Vzdálenost 80 metrů není sice tak velká, ale přesto jelen stojí na okraji leče a do leče se nikdy nestřílí!

Vteřiny jsou jako minuty a jelen stále jistí a potom se vydává správným směrem - jen ještě jeden krůček a ještě jeden, teď se odkryje komora - ale místo komory je najednou vidět pruh světla, což Karlovi zmrazilo prst na spoušti.
Po dalším kroku jelena je mu jasno. Z mlaziny vychází muž v hnědém kabátě nesoucí před sebou kus dřeva, ze kterého trčí větve velmi realisticky připomínají jelení paroží. Také vzdálenost a hra světla a stínu udělaly svoje.

Nebýt dodržení mnohokrát opakované zásady, která zde již zazněla, mohlo dojít k nejhoršímu!

Karel sedí bez pohnutí na žebříku a na čele se mu perlí studený pot. Nemá sílu sestoupit na zem a bez povšimnutí nechává i dva kusy holé, které opouštějí leč chvíli po odchodu muže s kusem dřeva. Když je leč ukončena, popisuje celou událost kolegům.

Tolik neskutečných shod okolností by možná k výstřelu dokázalo strhnout nejednoho lovce. Naštěstí dva ze tří, kteří v popsaných příbězích byli s nabitou a namířenou zbraní v osudnou chvíli na kritickém místě, dokázali překonat nutkání na rychlou ránu a dodrželi základní pravidlo. Do leče se nestřílí!

Doufám že popsané události z praxe budou dostatečným poučením pro ty, kteří budou v letošní lovecké sezoně stát na stanovišti a rozmýšlet se, zda vystřelit na siluetu zvěře stojící směrem do leče, a nebo nevystřelit. Vězte, že kus černé, který díky pochybnostem necháte odejít, přijde příště znovu, ale vystřelený projektil na nesprávný cíl už nikdy zpět nevrátíte!

Do právě probíhající lovecké sezony přeji všem kolegům spoustu nevšedních loveckých zážitků a hlavně jim přeji, aby nemuseli prožít popsané situace, které se skutečně staly, a aby při chůzi na místo nástřelu nemuseli mít obavu z toho, co na něm najdou.

Jan GALUSEK ml.

#Lovecké příběhy, Společné lovy, Stalo se, Černá zvěř, Divočák, Idiots With Guns, Kritické myšlení, Myslivci a konfliktní situace, Myslivecké tradice, Názory myslivců

Divočáci jsou přemnožení a našli jak se mít dobře....Ale co teď s tím. Jak na to? Inteligentní zvěř a rytíři lesů se postaví i člověku s flintou!

Divočáci v lese

Kdo se zabývá lovem divočáků mi potvrdí, že lovit černou není záležitost vůbec jednoduchá. 

Nesouhlasím s některými názory, že myslivci nemají o jejich lov příliš velký zájem.

Drtivá většina myslivců které znám a v honitbě černou zvěř mají se jejich odlovu věnuje a každého uloveného kusu si jaksepatří váží.

A přitom stále neubývá, a my se domníváme, že se nám odlov příliš zvednout nepodaří, pokud se nepřijmou některá opatření, která však nejsou všechna jen v naší kompetenci a moci.

Jestliže se zamyslíme nad tím, kolik vlastně máme času na lov této zvěře, zjistíme, že vlastně nic moc. Divočáci jsou jak všichni dobře víme noční zvěř, která do polí, případně k návnadám vychází až za tmy, v mnoha případech až hodně pozdě v noci. Pokud nechceme střílet na každý "flek", který se nám podaří v noci zaregistrovat aniž bychom rozeznali o jaký kus se jedná, tak máme v měsících leden až květen a září až prosinec asi tak sedm dní v měsíci k lovu, tj. tři noci před a tři noci po úplňku. Přitom v řadě sdružení se od 15. ledna do konce května z jakési tradice divočáci neloví a na lovce, který v této době uloví sele nebo lončáka, se mnozí dívají skrze prsty.

Divoká prasata v zimě

Ve druhé polovině května až do konce srpna je většinou "sloveno", protože začnou najíždět chalupáři, turisté, cyklisté, jezdci na koních a další občané, kteří se pohybují většinou bez jakéhokoli ohledu na zvěř po honitbách i v těch nejodlehlejších místech. V červenci a srpnu pak přibudou dětské tábory a to není v honitbě klid až do pozdní noci. Díky tomu se divočáci přestěhují do krytin, kde mají skutečný klid a to do velkých lánů obilí a řepky. Kromě toho se na ohromných plochách pase, někdy i celoročně, dobytek. Ten sice divočákům nevadí, ale mezi kravami se lovit nedá, nebo by to alespoň nevypadalo nijak dobře.

Vegetace na polích a zejména řepka v této době je již tak vzrostlá, že v ní divočáci najdou bezpečnější a klidnější útočiště než v lesních krytinách a stávají se pro lovce téměř nedostupní. Divočáci v poklidu a bezpečí přes den "přenocují" a v noci si jen odskočí na paši vedle na přilehlá pole s obilím. Pak, když vyroste kukuřice a klasy dosáhnou mléčného stavu, přestěhují se do ní a jsou opět až do doby jejího posekání nedostupní. Co tedy s tím?

Kdy, jak a co lovit ?

Kňouři v zimě

Především se domnívám, že je nutností lovit mladou zvěř nepřetržitě a především využít zimních měsíců, kdy je sníh a viditelnost v noci je díky tomu poměrně dobrá, nebo alespoň dostačující. Ostatní spárkatá zvěř je již hájená a nikdo tedy nemusí tříštit své lovecké zájmy. Alespoň by při těchto zimních nočních čekáních padla navíc i nějaká ta liška.

Na společné lovy divočáků moc nevěřím. Tyto akce se často zvrhnou téměř v pouťovou atrakci s účastí desítek střelců a bezpečnost podle toho vypadá. A navíc ne všude umějí tyto lovy zorganizovat a ukáznit si střelce a honce. Podle toho také vypadá výsledek těchto akcí.

Největší rezervu však vidím v úzké spolupráci se zemědělci. Nakonec, jsou to oni kdo mají škody a i oni jsou při řešení škod povinni prokázat, že přijali alespoň nějaká ochranná opatření. Kdo svou honitbu zná, tak ví, kde mají divočáci své pravidelné spády a stávaniště při různých kulturách osetí.

 Nic by tedy nemělo bránit tomu, aby (a před lety to bylo celkem běžné) se myslivecký hospodář nebo sdružením delegovaný zkušený myslivec se zemědělci nebo vlastníky dohodl na určitých společných opatřeních. Jedná se především o to, aby myslivci znali osevní plán.

 Dále je potřebné dohodnout se o tom, aby zemědělci jak v řepce, tak hlavně v kukuřičných lánech, případně i ve velkých lánech obilí, ponechali nezaseté pruhy, případně tyto pruhy v průběhu růstu vysekali a plodinu skrmili. Se zemědělci by měla být snaha se dohodnout o možnosti postavení pojízdných nebo jiných mobilních posedů u těchto průseků a o přístupech k nim a tím umožnit lov škodících divočáků přímo uprostřed těchto ohrožených polí. Kdo se lovu divočáků věnuje jistě potvrdí, že se setkal v řadě případů s tím, že za světla "pásl" mimo dostřel tlupu divočáků uprostřed lánu pšenice nebo jiného obilí a zoufale čekal, zda se některý z nich nesplete a nepřiblíží se na dostřel.

Černá zvěř v létě

A také víme, že se většinou nespletou. Námitka zemědělců, že takto předem přijdou o část sklizně je sice pravdivá, ale bez umožnění odlovu ve vzrostlé vegetaci je ve většině případů ztráta díky škodám daleko větší. Je naprosto jasné, že je to svým způsobem práce navíc, ale po zkušenostech těch, co tuto spolupráci uplatňují, jsou výsledky odlovu velmi dobré. Já se osobně domnívám, že by povinnost spolupráce a dohody o ochranných opatřeních kultur mezi zemědělci a mysliveckými sdruženími, které myslivecky hospodaří na jejich pozemcích měla být ošetřena i legislativně. Jen zaset, neučinit nic pro ochranu a jen čekat jak to dopadne a když špatně, tak on to někdo zaplatí, to není fér.
 Z praxe pamatuji, že jsem s hospodářem sdružení byl nucen několikrát řešit stížnosti na škody, které soustavně podával jeden soukromě hospodařící zemědělec. Hlásil a požadoval náhradu za sebemenší škodu, stačilo, aby mu přes zaseté pole zvěř přešla. Na druhé straně nám ale nedal souhlas s tím, že pro ochranu tohoto pole postavíme na jeho mezi posed, nebo alespoň žebřík a pokusíme se tam nějakou zvěř odlovit. Dokonce nám toto tehdy dal písemně.

Problém s divočáky začíná být opravdovým problémem. Ale na druhé straně nesouhlasím s tvrzením některých odborníků, že se již vymknul myslivcům z ruky. Jen se někde a některým musí, teď již důrazně připomenout, že pokud nám tento problém přeroste přes hlavu, pak to bude opravdu mít negativní dopady na hospodaření mysliveckých sdružení.

#Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Černá zvěř - bachyně, Černá zvěř - kňour, Divočák, Doby lovu zvěře, Krmeliště černé zvěře-kamery, Názory myslivců

#Černá zvěř, Způsoby lovu a historie, #Kančí steaky, #Lovecké právo, #Lovecké stezky, Čekaná, Divočák

Les a ráno myslivce

PRASE DIVOKÉ a MYSLIVOST

Prase divoké je jedním z druhů zvěře, kterým naše dnešní krajina vyhovuje a početné populace prasat se v posledních letech staly pro mnoho našich honiteb doslova záchranou mysliveckého hospodaření, kdy zajišťují 95 i více procent veškeré ulovené zvěře. Pro mnoho honiteb je prase i jediným druhem velké spárkaté zvěře, a pokud by došlo k výraznějšímu propadu v jeho úlovcích, znamenalo by to doslova katastrofu, protože by jednoduše nebylo co lovit.

Trvale rostoucí úlovky prasat proto výrazně formují podobu naší myslivosti a jejich lovu je věnována značná pozornost, o které svědčí např. množství zateplených kazatelen a všudypřítomných „hromad“.

Ve většině honiteb navíc dosud nemusíme řešit problémy s neúnosnými platbami za škody zemědělcům, ani nehrozí sankce státní správy za překračování normovaných stavů. Z hlediska možností lovu prasat se tak dnešní doba dá nazvat blahobytem, který se dá porovnat snad jen se středověkem, kdy ovšem lovili jen vyvolení. 

Proto si jen málokdo z myslivců připouští, že prase je druhem, který vedle mnoha přínosů může i ohrožovat stabilitu mysliveckého hospodaření.

Bohužel je mezi námi už jen málo pamětníků, ale určitě stojí za připomenutí, že ještě před čtyřiceti lety bylo ulovení prasete v mnoha honitbách svátkem. V té době ovšem naše myslivost byla postavená na lovu drobné, ale co by nám zbylo dnes?Prase dnes už zdaleka není jen lesním druhem, ale natolik se dokázalo přizpůsobit dnešní krajině, že stále častěji proniká do blízkosti měst, což s sebou přináší problémy se škodami na zahrádkách, strach městských lidí z tak velkých zvířat a také tragické dopravní nehody.

Bachyně se selaty v lese. #Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, #Lovecké stezky, Černá zvěř, Divočák, Instinkty a pudy, Mateřství a péče o potomstvo, Wildlife, Ze života černé zvěře

Bachyně  a selata v lese

#Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, #Lovecké stezky, Černá zvěř, Divočák, Fotografie z myslivosti, Instinkty a pudy, Mateřství a péče o potomstvo, Wildlife, Ze života černé zvěře

Čekaná na posedu u vnadiště. Vnadiště u lesa. Více posedů je instalováno v místech častého výskytu prasat.

Vnadiště u lesa

Čekaná na posedu 

patří mezi nejčastější způsoby lovu českých myslivců. Je logické, že posedy a kazatelny se budují poblíž ochozů, pastvišť, kališť a říjišť.
Při vysokých stavech černé zvěře je stále více posedů instalováno v místech častého výskytu prasat. Aby byla jistota, že zvěř na místo přijde a zdrží se zde delší dobu, zřizují myslivci poblíž posedů vnadiště s kukuřičnými klasy, šrotem, vývrhy a prošlým pečivem. Některá vnadiště jsou navštěvována pravidelně, u jiných se dlouhé týdny nic neděje.

Příčin nízké návštěvnosti vnadiště není až tak mnoho.
Pomineme-li nepravidelnost návštěv různě atraktivních míst, bývá nejčastějším důvodem opakované zrazení zvěře, zejména ulovení selat vodícím bachyním, kteréžto se potom těmto místům určitou dobu vyhýbají.

Naháňkami se ....vyžene na dlouhou dobu zvěř z honitby a často se uloví vodící bachyně, nebo se mnoho kusů nedohledá a dochází ke znehodnocení zvěřiny.

Je samozřejmé, že když se v honitbě naruší klid, černá se přestěhuje do míst, kde má klid a potravu.

Smažené řízky z divočáka - specialita polesí Harrachov. #Divočák, Jak na to?, Zvěřina a kuchyně myslivce,

Smažené řízky z divočáka - specialita polesí

Smažený řízek z divočáka (specialita z polesí Harrachov)

- 1 kg kančí kýty, 0,2 l červeného vína, podle potřeby olej a hladká mouka, 2 lžíce francouzské hořčice, 3 vejce, mléko,
mletý pepř, tlučený jalovec,
špetka tymiánu, sůl

- Očištěnou a odleženou kýtu nakrájíme na potřebný počet řízků, které mírně naklepeme a osolíme. Červené víno smícháme s hořčicí, jalovcem, tymiánem a pepřem, přilijeme olej, dobře rozmícháme a touto směsí řízky potřeme. Takto připravené uložíme v kameninové nádobě, zalijeme zbytkem směsi a odstavíme alespoň na hodinu do chladu.

Pak řízky obalíme v hladké mouce, v mléce s rozšlehanými vejci a ve strouhance. Zvolna smažíme v oleji po obou stranách. 

Pokud bylo zvíře starší, smažíme až 15 minut. Podáváme s bramborovým salátem nebo se šťouchanými brambory.

#Divočák, Jak na to?, Zvěřina a kuchyně myslivce, 

Myslivecká rána v přírodě, kdy slunce vychází nad lesem a zvěř je klidná intenzivně se paství i černá se vrací pomalu do krytu lesa. Zůstal v ohni, nebo je pryč?

Slunce vychází nad lesem  (photo by Pavel Kysela)

Byla ještě tma, když jsem se probudil. Hvízdání větru v korunách stromů za okny a teplá postel byly víc než pádným důvodem, abych zůstal doma. Ještě jsem se chvíli protahoval a potom se rozhodl: Jde se ven!

V několika málo minutách jsem se oblékl a vyjel. Zaparkoval jsem na lesní cestě a již kráčím starou pěšinou na známá mokřadla, která rády navštěvovaly tlupy černé zvěře. Noc pomalu končí, klidně šoulám dál a bedlivě pozoruji louky, pole a keře při kraji lesa, ale nikde žádný pohyb. Minuty neúprosně ubíhaly. V hlavě se začaly rodit pochybnosti, zda mi dnes sv. Hubert bude nakloněn. Asi nic. Ale jak to, že nic? Co to ráno, kdy vzduch voní pryskyřicí?

Vítr se již dávno uklidnil a je posvátné ticho. Trochu jsem se zasnil, ale současně pozoruji terén. Teď jsem při pohledu na louku, která je ještě zastřená slabým mlhavým oparem, zaregistroval pohyb rozmazané postavy. Zatajil se mi dech a po zádech cítím mrazení. Odtrhl jsem dalekohled, nadechnu se a znovu se dívám. Ano, není pochyb. Je to opravdu kus černé, pro změnu mě zase polévá horko. Vítr mám dobrý, ale musím blíž, mám k němu hodně daleko. 

Ale kam blíž, na louku nemohu a do otevřeného terénu střílet nechci. Po pravé ruce, necelých sto metrů, se zvedá terénní vlna, takový hřbet. Rozhoduji se okamžitě. Musím se tam zavčas dostat. Budu mít lepší výhled a bezpečnou ránu. Změna stanoviště mi trvá několik minut. Zaléhám na zem, není zde jiné opory, ze které by se dalo střílet. Zkouším zamířit, ale nemohu zklidnit dech, nitka v zaměřovači se prohání, kde se jí zlíbí. Tak to ne! Musím zklidnit sebe i svůj dech. Po chvíli se kříž zaměřovače usadí na přední části trupu černého rytíře, ale ten se otáčí zády a pomalu odchází. Napětí opět stoupá! Konečně zastavuje a dokonce se natáčí bokem, jenom ta je vzdálenost horší, je to hodně přes dvě stě metrů.

 Pro Winchester 300 Magnum to velká vzdálenost není, ale co já? 

Po chvíli se nitka v kříži opět ustálí na přední části trupu a já pomalu potahuji za napínáček. Silný výstřel doprovází i silný úder do ramene. Cíl se mi v puškohledu ztratil. Cítím jak mi srdce tluče zběsilým tempem a krev proudí ve spáncích. 

Zůstal v ohni, nebo je pryč? 

Znovu si vše vybavuji a po čtvrt hodině pomalu kráčím na nástřel, neustále se musím krotit, abych se nerozběhl. Konečně jsem přibližně na místě a už ho vidím! Svítící zbraně, divočák má jistě kolem devadesáti kilo. 

Poslední hryz a v uctivé tichosti děkuji sv. Hubertu a provolávám LOVU ZDAR!

#Myslivecké ráno, Divočák, Černá zvěř - kňour, Zůstal v ohni, nebo je pryč?, 

Jak se loví ve světě? Myslivecký zásah na komoru! Jistá rána. Žádné ustřelené čelisti v revíru. #Lovy černé zvěře, Lovy lukem a šípem, #Bowhunting (lovecká lukostřelba),

Divoké prase. Zásah na komoru. Bowhunting.

#Lovy černé zvěře, Lovy lukem a šípem, Bowhunting (lovecká lukostřelba), Lovecké stezky

O ČERNÉ ZVĚŘI. Černá zvěř, Černá zvěř - bachyně, Černá zvěř - kňour, Chrutí černé zvěře, Divočák, Sele prasete divokého

Černá zvěř v létě bachyně a selata

Prase divoké - Černá zvěř Příroda a Myslivost

Kňour - Samec se myslivecky nazývá kňour, samice bachyně a mláďata selata. Vyspělejší mláďata do jednoho roku věku jsou letošáci, v druhém roce jsou to lončáci, samci do třetího roku slabí kňouři, také sekáči, později silní kňouři, stejně rozlišujeme bachyně na slabé a silné.

Divoká prasata mají na rozdíl od domácích postavu v přední části vyšší s kratším krkem, s mohutnou hlavou a klínovitým rypákem – ryjem – se vzpřímenými slechy a malými světly. Na hřbetě se srst skládá ze štětin na konci roztřepených – osin, ve spodní části jednoduchých, na hřbetě je srst delší a tvoří hřeben. Srst je v létě šedá, někdy s narezavělým nádechem, hustší nárust šedé až černé podsady způsobuje v zimě zbarvení do černa. V současné době však není vzácností setkat se s černou zvěří zcela odlišně zbarvenou, než je uvedeno. Otíráním o jehličnaté stromy bývají osiny slepeny pryskyřicí v tzv. krunýř, který divočáky mnohdy chrání při vzájemných potyčkách před zraněním. Tmavohnědá selata jsou podélně žlutavě až krémově pruhovaná. Ocas se jmenuje pírko.  

Bachyně se odlišuje od kňoura protáhlejším a slabším ryjem a menšími a kratšími špičáky, tzv. zbraněmi.
Špičáky – kly či zbraně – se obrušují a stále dorůstají. Zvláště vyvinuté jsou dolní kly, které jsou u kňourů na průřezu trojhranné, jsou ze dvou třetin skryty v dolní čelisti a jmenují se páráky. Špička páráků je zbroušená o menší, oblejší a vzhůru ven zahnuté kly horní čelisti – klektáky. Mléčný chrup se vyměňuje do jednoho a půl roku, v 6 měsících věku se doplňuje čtvrtá stolička a sedmá ve stáří dva a půl roku. U kňourů starších více než 3 roky odhadujeme věk podle délky a mohutnosti páráků a podle délky a tvaru jejich úbrusu. Ve věku 3 let je párák dlouhý přibližně 15 cm (obrus 3 cm), v 5 létech 18 cm (obrus 5 cm), v 7 létech to může být až 20 cm ( obrus 6 cm). Kňouři zraňují páráky trhnutím zdola nahoru, staří kňouři, kteří mají již páráky otupělé a silně zahnuté koušou jako bachyně.
Hmotnost je různá podle vzrůstových schopnosti, genetických předpokladů a dostatku potravy. Středoevropský kňour dosahuje váhy 150 až 200 kg, u karpatského typu to může být až 300 kg. Bachyně bývají hmotnostně menší.

Žije většinou v tlupách, kde bývá rodina s matkou delší dobu pohromadě, staří kňouři jsou spíše samotáři. Bachyně selata urputně chrání, ale vždy s rozvahou a nikdy bezdůvodně nezaútočí. Je to zvěř velice inteligentní, výborně uniká všem možným nástrahám, na druhé straně taky srdnatá a odvážná. Nejbystřejším smyslem černé zvěře je čich a sluch, zrak je podstatně slabší. Velmi ráda se kaliští a pak se otírá o stromy, způsobuje tak blátem otěrky a drbáním oděrky kůry.

Černá na krmelišti v zimě

 Znepokojení divočáci se ozývají funěním, podráždění sklapují čelisti, klektají, jinak chrochtají a mlaskají, selata kvičí. Černá zvěř je velmi otužilá a odolná proti tuhým mrazům, vysokému sněhu i zranění.

Divoká prasata jsou hltaví a nevybíraví všežravci. Konzumují vše od kořínku, lesních i polních plodin, hlíz, hub, hmyzu, červů, myší až po zajíce a srnčata. Nepohrdnou ani mršinami. Při hledání potravy rozrývají půdní pokryv a v lesních porostech mohou tímto pomáhat zkypřovat půdu. Bohužel na polích je to opačně, tam dokáže bachyně se selaty během několika dnů zcela zdevastovat celou úrodu. Většinou to bývá na polích s pšenicí v mléčném stavu, s kukuřicí, okopaninami apod. Těmto škodám lze částečně předcházet celoročním přikrmováním na stabilních místech – krmelištích.
Říji černé zvěře se říká chrutí a měla by spadat do období listopadu - prosince až ledna. Avšak vzhledem k velmi příhodným klimatickým podmínkám a dostatku potravy se dnes dá hovořit o říjí celoroční a není problém vidět bachyni s malými selátky jak v únoru tak s srpnu či listopadu... V době říje silní kňouři nepříjemně páchnou a odbíjejí slabší jedince. Někdy se objevují abnormálně silní kňouři, o kterých jsme vůbec nevěděli, snad čas od času bylo možno nalézt pobytové známky výskytu, většinou stopy. Březost trvá 18 až 20 týdnů a bachyně mívá průměrně 4 až 10 selat. V případě uhynu či neuváženého odstřelu bachyně jež má selata, přebírá většinou péči o sirotky jiná bachyně.
Základem kvalitní populace černé zvěře jsou vždy silné, zkušené a zdravé bachyně.
Na toto by měli všichni myslivci pamatovat. Vodící bachyně (vedoucí) se nestřílí, právě tak bachyně vodící selata.

Jak vypadá rudl černé zvěře vidíte při zvětšení (klik do foto) na snímku v článku (Rubrika - štítek Příroda a myslivost)

Lovecké zážitky z lovu černé zvěře dnes vypráví Petr...#Černá zvěř, Honili myslivci, Lovecké příběhy, Lovy černé zvěře, Sociální sítě, Čekaná, Divočák, Sele prasete divokého

Petr je úspěšný myslivec a lovec černé zvěře

Dnešní večer jsem si pro svojí čekanou vybral

průsek ve slunečnici, kterou divočáci využívali ke svému úkrytu. Záříjový měsíček sem čtyřikrát v tomto místě divočáky viděl, ale ani jednou nelovil. Ale zážitky byly krásné. Dnes zemědělci skončili dříve a kolem půl 7 odjeli z pole, a tak mi nic nebránilo v tom jít na čekanou na průsek. Pole kolem slunečnice byly čerstvě přeryté, a tak jsme věděl že divočáci stále ve slunečnici "bydlí". Po příchodu na místo se rozhlížím kam můžu a kam nemůžu vystřelit. Ale asi po minutě si všimnu jak na mě ze slunečnice kouká divočák, byl však rychlejší a zatahuje zpět.

To již ale vidím jak jde na průsek další rudl divočáků a tak mám zbraň připravenou v klacku. První vyleze bachyně tu nechám jít dál a za ní selata...první nic druhé nic třetí nic, selata jsou stále v pohybu, najednou vyleze lončák kolem 50 kil a jde přímo na mě , ustaluji kříž na hlavě a mačkám spoušť divočák se láme v ohni. Rudl popoběhne a sleduje co se děje to mám již přebito a vybírám si další sele, kříž na komoře a bác sele po 20 metrech padá k zemi. To již prasata nevydržely a utíkají z průseku pryč.

Pomalu přebíjím zbraň a koukám co se bude dít, najednou vylézá osamocené sele a přechází přes průsek, již ho mám v kříži a střílím. Sele značí zásah, ale zabíhá mi.... To již volá otec a ptá se co tam vyvádím.
Tak mu líčím svojí situaci a najednou vylézají další 4 selata.
Kulovnice opět jde do střelecké hole. Sele se staví na široko a CVAK v té rychlosti jsem zapomněl odjistit a selata zatahují zpět.
 Po 15 minutách jdu k prvnímu lončákovi je to lončačka kolem 45 kilo. Druhé sele leží asi 20 metrů od nástřelu. Má kolem 20 kil, ale třetí prase nemůžu nalézt. Tak se vydávám po barvě a již vidím jak vytahuje ze slunečnice postřelený kus černé. Rychle odjištuji kulovnici a dostřeluji třetí selátko. Bylo střeleno přes měkko a ještě "po spodku" měl jsme vcelku štěstí, že to s třetím prasátkem dopadlo takto.

 Po tomto krásném večeru následují pocty ulovené zvěři,vyrušení zvěře, doprava na myslivnu a ošetření zvěřiny.
 Zítra na kachním honě bude jistě co probírat u dobrého jídla a piva... Všem vám přeji podobné zážitky a přeji Lovu zdar !

Ráže: 270. Winchester
Střelivo: Geco 9.1 gramů
Váha: Lončák 50 kilo, sele 25 kilo, sele 20 kilo
Vzdálenost : 50 metrů, 65 metrů a 40 metrů

Sociální sítě Petr D. editoval George


#Černá zvěř, Honili myslivci, Lovecké příběhy, Lovy černé zvěře, Sociální sítě, Čekaná, Divočák, Sele prasete divokého,