Na loveckých stezkách, #Lovecké stezky, lov, Lovy fotoaparátem, Lovu a přírodě zdar!

Na loveckých stezkách

Momentky z lovu vy přece umíte!

Umíte cvaknout okamžik východu slunce nebo zvěř v přírodě - ten zázrak přírody nebo vaše lovecké momentky také? Udělejte to a pochlubte sete na sociální síti přátelům!

Lovu a přírodě zdar!

Pohled na krajinu od rybníka a posedu z myslivcovy cesty na srnce co tu na paši se srnou pravidelně vychází. Obrázek si klikem zvětšíte!

U rybníka a posedu srnčí vychází a myslivec jde na čekanou....(od pavel kysela)

#Lovecké stezky, Čekaná, Fotografie z myslivosti, Lovu zdar!, Příroda, Příroda a myslivost, Přírodní fantazie, 

LIŠKA - zápisky z úspěšných lovů lišek. Lišky mají právem můj obdiv...Lišky lovím pouze šoulačkou nebo čekáním na zemi u spádů či jejich lovišť. Liška, #Lovecké stezky, Lovecké příběhy, lov, Lovecké štěstí

Liška - zápisky z úspěšných lovů lišek

Lišky. Zvěř, se kterou mám mnoho krásných loveckých zážitků, které jsem za roky jejich lovů a pozorování začal důvěrně poznávat, to jak žijí, jak se chovají, co vše musí překonat a jak se umí přizpůsobit, aby v současném světě přežily. Nezastírám svůj obdiv k nim

Liškám se věnuji podstatnou část roku, od ledna do srpna. Zbytek roku vyplňuje intenzivní lov spárkaté, kdy stejně na lišky velmi často myslím a těším se na to, až za nimi zase vyrazím. Lišky lovím pouze šoulačkou nebo čekáním na zemi u spádů či jejich lovišť. Naprostou většinu lišek ulovím za světla. To mi umožňuje dobrá znalost jejich života. Lapání a norování jako způsoby lovu jsem už dávno opustil, jednak jsem přesvědčen, že loveckými zážitky se zdaleka nemohou rovnat ulovení lišky kulí na šoulačce, jednak cílený lov lišek šoulačkou a čekáním jsou pro lišky důstojnými způsoby lovu, a pro mne jediné možné, protože už pouhé čekání na posedu či kazatelně neuznávám a lov na újedi je příliš jednoduchý. Velmi často lišky pozoruji ve snaze vědět o nich co nejvíce.

Následující řádky jsou zápisky z úspěšných lovů lišek v jednom roce.

První - 2. leden

Konečně začalo pro mne jedno z nejkrásnějších období loveckého roku - lov lišek. Přestože jich mám ulovených už mnoho, těšil jsem se jak malý kluk na krásné šoulačky a čekané na zasněžených pastvinách a loukách.

Ráno jsem vyrazil na osvědčená místa. Lišky tudy vždy ráno zatahují z nočních lovů. Celý v bílém se pohybuji v čerstvém sněhu naprosto tiše. Oči slzí z protivětru, to nemám rád, je nutné být v každém okamžiku připraven na setkání s liškou. A hned asi po třech stech metrech šoulačky vidím lišku. Sedí na bílé pláni asi sedm set metrů ode mne a je dobře vidět i bez dalekohledu, je půl osmé ráno, chvíli ji pozoruji a najednou je u ní druhá. Hravě se honí po louce - kaňkování už probíhá.

Přesunuji se po vrstevnici asi o tři sta metrů dál na to správné místo, kudy půjdou zpět z nočního lovu. Kouřím, kontroluji vítr, a za chvíli už vidím obě blížící se lišky. Sněží, sice drobně, ale dost hustě na to, aby dálkoměr fungoval maximálně do 200 m. Dál to prostě neměří. Lišky společně táhnou kopcem nahoru, asi 80 m od sebe.

Vybírám tu bližší a odhaduji vzdálenost na 290 m. Nevím, co mně to napadá, nikdy to nedělám, asi je to tím, že jsem vzdálenost jen odhadl, neklikám a přenáším záměrný bod asi 20 cm nad lišku (mám nastaveno 200 m).

Chyba - v ráně vidím, jak se těsně nad liškou rozprskl sníh, ta nečeká a poměrně rychle mizí, odkud přišla.

Druhá liška chvíli jistí a pak pokračuje směrem ke mně. Pořád jde na ostro, nechávám ji přijít, zbraň mám připravenou na trojnožce, pomalu se blíží a stále při tom hledá myši. Nakonec se asi na 150 m zastavuje, zvedá hlavu a kouká před sebe, v dvacetinásobném zvětšení puškohledu je to skvělý obrázek. Mířím přesně na střed náprsenky, tyhle pohodové a naprosto jisté rány do vzdálenosti 200 m mám nejraději.

V ráně slyším tlumený úder kule a vidím typické „smetení“ lišky kulí ráže 243W.

Zapaluji „ježíškovský“ doutník a koukám na hodinky - je za pět minut osm. Přeměřuji vzdálenost, 147 m. A když zvedám poměrně velkého vyspělého lišáka s přesným zásahem, prožívám skvělý pocit z parádního lovu. První liška v novém roce je vždy zážitek.

Druhá - 23. leden

Mrazivé ráno, -11 °C, bezvětří. Brodím se, samozřejmě celý v bílém, sypkým a ukrutně vrzajícím sněhem. Svítání už končí, po zkušenostech s šouláním za liškami ranní tmou, mám zásadu, že vyrážím vždy až při takovém světle, abych bez optiky uviděl lišku na 300 m. Jinak jsem jich většinu zradil a šoulačky nebyly úspěšné. Navíc, lišky a zejména lišáci, jsou na lovu ještě dlouho po úplném rozednění, minimálně hodinu.

Sníh mi pod botami vrže, vadí mi to, přestože vím, že tento zvuk při šoulání loukami obvykle ničemu nevadí. V lese je to ale často naopak. Můj cíl jsou liščí nory v mezi uprostřed luk. Kaňkování je v plném proudu a lišky velmi rády vyhledávají nory, alespoň na chvíli, ne kvůli samotnému aktu páření, to probíhá vždy na povrchu, ale proto, aby si liška v těsné noře alespoň na chvíli od lišáka či lišáků odpočinula.

K norám mi zbývá necelých dvě stě metrů, když se asi sto metrů ode mne vynoří za terénní vlnou liška a za ní asi dvacet kroků lišák. Ihned rozhodím trojnožku, mířím směrem k liškám, ale fena se mi v té chvíli opět ztrácí za terénní vlnou. Okamžitě přenáším záměrnou osnovu optiky na lišáka a mačkám spoušť. V ráně jen vidím, jak lišák prakticky ihned zhaslý bezvládně padá do sněhu. K nástřelu měřím 102 m.

Stojím nad vyspělým lišákem, zapaluji doutník, a užívám si pocit z dobrého lovu.

Třetí - 20. únor

Po dlouhém období vysoké vrstvy sypkého prašanu opět vyrážím za liškami. Jakmile v zimě měkkoučký prašan zpevní natolik, že se lišky neboří, je ten nejlepší čas k jejich lovu.

Lišky naprosto pravidelně dodržují svoje spády. Jediná vyjímka je období kaňkování, ale to má zase svoje pravidla. Večerní čekaná na lišky u spádů je proto velmi efektivní způsob lovu. Nejraději mám místa, kudy lišky vytahují z lesů na lov a zároveň je z nich rozhled do daleka a hlavně na další spády. Při čekání tak obeznávám další lišky, na které se pak dá spolehlivě čekat.

Právě na takovém místě jsem čekal, asi 400 m ode mne dole pod kopcem byl další, velmi používaný spád. Na tom mém místě jsem se sice lišky nedočkal, ale s večerním šerem mi na onom dolním spádu vytahuje liška – nevýrazná hlava, typicky „krátké“ tělo, dolu nesená oháňka a specifický způsob pohybu, jakoby drobné cupitání, a je mi jasné, že to lišák není.

Čekám, co udělá, zda potáhne přímo k asi kilometr vzdálené vesnici, nebo se bude věnovat lovu myší. Liška chvíli hledá myši, sněhová pokrývka je ale dosti vysoká, a dává proto přednost cestě do vesnice za snadnou obživou.

Mezitím světla silně ubylo a bez optiky už nejsem schopen lišku sledovat. Vydávám se souběžně s ní po vrstevnici, stále zastavuji a kontroluji její pohyb.

Lišku už mám jen asi na 300 m, ale vidím, že volí směr spíše na okraj vesnice a začíná se mi vzdalovat. Myškuji, lišku stále pozoruji. A vida, liška se stáčí mým směrem. Pomalu kluše, chvílemi jakoby úplně mimo mne, jiným směrem, tak jak to lišky při vábení dělají. Ale její první reakce byla jasná, proto stojím s připravenou kulovnicí a jen čekám na možnost spolehlivé rány. Nelimituje mne ani tak vzdálenost, jako to, že v nastalé tmě je velmi obtížné přesně umístit tenoučký záměrný kříž na komoru lišky.

Střílím a liška odbíhá z nástřelu! Přitom úder kule byl velmi dobře slyšitelný a podle jeho zvuku to byla jednoznačně komora. Sleduji puškohledem odbíhající lišku, vidím, že její útěk je velmi kolísavý, nemůže udržet rovnováhu a asi 30 m od nástřelu náhle padá. Nechce se mi tomu ani věřit, po jiných silnějších rážích mi sice lišky běžně odbíhaly s dobrými komorovými ranami, ale po zásahu kule ráže 243W je to poprvé, po mnoha liškách s touto ráží ulovených. Prohlídka potvrzuje fenu a také naprosto přesný zásah na střed komory.

Čtvrtá - 21. únor

Následující ráno přijíždím do honitby o půl sedmé, už za plného světla. Jasná obloha slibuje pěkný mrazivý den. Stoupám do kopce asi tři stovky metrů k místu, kde lišky velmi často přechází přes louky a těším se na setkání s liškou za plného světla. Stojím, je naprosté ticho, bezvětří. Za chvíli mně mohutné bolení břicha nutí vykonat nezbytné. Věším varminta na trojnožku, pak dalekohled, dlouhý bílý kabát, vestu, foťák atd. Když se pak vracím k odloženým věcem, první oblékám vestu a přitom spatřím lišáka, myškujícího asi 100 m ode mne. V té chvíli už se bojím pohnout, vesta mi visí jen na pravém rameni, pomalu a opatrně odkládám na zem věci pověšené na trojnožce, až se dostávám ke kulovnici. Mířím v nepřirozené poloze, nechci ani hýbat s trojnožkou, lišák je opravdu blízko a já naprosto nekrytý na zmrzlém vrzajícím sněhu. V ráně slyším úder kule a lišák leží. Dooblékám se, na nástřel měřím 115 m.

Je sedm hodin a já si spokojeně zapaluji cigaretu. Konečně sníh ztvrdl a lišky se neboří. Teď to začne ...

Pátá - 21. únor

Odpoledne napadlo 5 cm čerstvého sněhu a já musel ven. Před pátou jsem v honitbě nazouval sněžnice, a zároveň pozoroval lišáka, který už kontroloval kraj luk u města. Měl štěstí, neustále jsem ho měl proti domům, nejdřív českým a pak německým.
Po příchodu na místo čekání za statkem na okraji luk si nejdřív sněžnicemi udusávám kruh, abych se mohl podle potřeby otáčet i s trojnožkou za liškami.

Za chvíli vidím další lišku asi na půl kilometru na okraji lesa. Stmívá se, pozoruji zajíce a srnčí, pak po horizontu přebíhá další liška. O půl osmé nevěřím svým očím. Jsou tři pod nulou a na zasněženou louku vbíhají dva jezevci a pobíhají spolu sem a tam asi dvacet minut. Pak další liška na horizontu vlevo a čáruje k lesu. Asi po patnácti minutách v její stopě další. Myškuji, ale liška pokračuje svým směrem a mizí mi v mezi.

Uplyne asi deset minut a najednou se zpod keře asi čtyřicet metrů ode mne vyloupne stín. Lišák a pokračuje přímo na mně. Pomalinku sundávám varminta z ramene, lišák zastavuje asi dvacet kroků ode mne. Něco se mu nezdá a odskakuje, i když neví, čeho se vlastně lekl. To znám, ihned mám zbraň v rameni a čekám, kdy se zastaví. Lišák to zná také a ví, co má dělat, a proto se typicky liščím způsobem zastavuje pěkně naširoko a jistí směrem ke mně.

V té chvíli už ale má kříž na komoře a láme se v ohni. Spokojeně měřím 88 m k nástřelu, je 20:15. Stojím nad starým, mimořádně vyspělým lišákem a užívám si sílu okamžiku. Zapaluji si, a kdybych nemusel ráno do práce, zůstal bych ještě venku a určitě dalších pár kmoter vytrestal. No co, jsou tu a zůstanou na příště.

Šestá a sedmá - 22. únor

Dnes jsem se díky shodě okolností dokázal uvolnit z práce dříve a vzhledem k ideálním podmínkám pro lov lišek samozřejmě honem na ně.

Jdu ke spádu, kde jsem včera ráno lovil lišáka napůl oblečený. Jen kvůli směru větru volím jiné místo. Sníh je pevný, lišku unese spolehlivě, mne ale jen se sněžnicem.

Místo na čekání volím tak, abych nebyl odkudkoli vidět proti obzoru, a zároveň se nijak neskrývám, ale v dlouhém bílém kabátě stojím na zasněžené louce. Dělám to tak i v létě, to jsem samozřejmě v zeleném a mám mnohokráte ověřeno, že zvěř mne vůbec nevnímá, navíc vidím dobře na všechny strany a nic mi nebrání ve výstřelu. Jen je nutné umět se správně chovat a zejména pohybovat, což je velmi důležité při zvedání dalekohledu či zbraně.

Po výběru vhodného místa si jako vždy upravuji sněžnicemi pevný kruh o průměru téměř tři metry, abych byl připraven střílet s trojnožkou všemi směry a nebál se udělat třeba úkrok do strany.

Jen to dokončím, a už vidím přetahovat lišku. Je ještě plné světlo, rychle měřím, nastavuji optiku a střílím. Úder kule je velmi dobře slyšitelný a liška leží. K nástřelu je to 228 m. Zapaluji si a prožívám nečekaně rychlý úspěch. Podívám se znovu přes bílou pláň k ležící lišce – a u ní stojí další!

Upustím cigaretu, rychle usazuji zbraň na trojnožku, lišák se mezitím dává do pohybu. Ukvapeně chybuji. Po ráně se lišák zastaví, rozhlédne a odbíhá za kopec.

Nadávám si, ukvapená rána mrzí. Dobře vím na základě vlastních zkušeností, že střílet na lišku se musí tak, aby byla zasažena. Každá chybená rána zvyšuje opatrnost lišek v honitbě, a to nejen u té chybené. To říkám hlavně těm, co mi tvrdí, že lišku bez rány nepustí, ať je jakkoli daleko.

Stojím dál, kouřím a náhle spíše vycítím, než uvidím, za sebou pohyb. Pomalu otáčím hlavu – a metr za mnou na sněhu kuna. Samec skalačky, doslova mi očichává boty. Ani se nehnu a čekám, co udělá. Kuna se leká, vyráží obloukem přede mne, to už je Varmint v rameni, a jak se zastaví, na 15 m z volné ruky střílím na malinkou komoru kuny.

Naprosto přesný zásah. Nechávám kunu ležet. Stmívá se, občas okolo projede běžkař. Asi po hodině vidím podle meze táhnout stín. Lišák. Už je špatně vidět, nechávám ho proto dojít na jistou ránu. Střílím a v optice vidím, jak padl v ohni. K nástřelu měřím 66 m.

Čekám dál, za chvíli se objevuje další liška a po ní ještě jedna, obě loví myši na místech, kde je sníh vyfoukaný větrem. Bohužel by to znamenalo střelbu na horizont, Takže po další hodině pozorování lišek stahuji všechny úlovky na jedno místo, chvíli nad nimi stojím s kloboukem v ruce, přemýšlím o dobře naplánovaném lovu a po nezbytném fotografování jedu domů, do tepla.

Osmá - 24. únor - Opět úspěšný lov.

Po dvou dnech vyrážím znovu. Je obleva a už cestou vím, že se s liškou setkám, počasí jsem si ani lepší nemohl přát. Na sněžnicích jsem se doplahočil v mokrém těžkém sněhu na kopec, místo čekané jsem musel operativně přizpůsobit větru, takže stojím uprostřed liščího loviště v louce. Místy byl sníh větrem vyfoukaný, takže teď při oblevě už jsou vidět pruhy trávy, na to právě sázím, sem přijdou na myši.
Už v 17 hodin stojím v louce ve svahu, asi 250 m od státní hranice, a hned za ní slyším radostný řev germánských lyžařů. Tak dnes budou mít lišky asi trochu zpoždění. Nakonec to ale není tak zlé, jen asi 15 minut.
V 18:10 první liška přechází státní hranici sem a tam. Je ještě poměrně dost světla, přesto se mi chvílemi v pruzích bez sněhu ztrácí. V Německu se jí ale moc nelíbí a pak už chodí jen u nás. Pořád je daleko, drží se ode mne za hranicí 350 m, myškuje, probíhá mezi pruhy. Vím, že přijde blíž a tipuji to tak na hodinku čekání (ráno musím služebně odjet, takže jsem si řekl - dnes jednu a domů). Chvílemi mi mizí za terénní vlnou, pak se ztrácí úplně. Náhle zahlédnu pohyb už značně blíž, připravuji zbraň, v Sightronu je liška vidět perfektně i na tmavém pruhu trávy, a když už asi je zhruba ve vzdálenosti 200 m, střílím. Liška značí ránu a poskakuje okolo nástřelu. Bleskově přebíjím a na to liščí klubko střílím znovu. Mohutný úder kule mi dává jasně znát zásah, zároveň se mi to nějak nezdá, opět přebíjím a vidím další pohyb už ležící lišky, střílím, ten zvuk úderu kule už je jak má být. Je 19:30. Měřím 223 m k nástřelu. Je to zatím moje nejdelší noční rána.

První kule slabému lišáčkovi přerazila přední běh těsně u hrudi, druhá byla na kýty a třetí na lopatku. Přeci jen přesně usadit na tmavém pozadí tenoučký mildot není tak jednoduché. Stojím nad lišáčkem ještě plný adrenalinu a při zapalování cigarety se mi třesou ruce. Lovy lišek poskytují mnoho velmi silných zážitků.

Devátá - 19. březen

Jakmile roztaje sníh, tak chvíli trvá, než louky oschnou, a lišky na ně opět začnou chodit. Dobré je vybírat ta první suchá místa, tam je šance na setkání s liškou největší. Proto jsem vyrazil na druhý kopec, kde suchá místa už jsou, díky členitějšímu terénu. Od počátku roku jsem tu ulovil pouze jednu lišku, takže několik dalších tam na mne určitě čeká.

Šoulám v dobrém větru táhlým svahem přes pastviny, využívám terénní nerovnosti a kousky řídce porostlých mezí. Právě z jedné takové meze jsem lišáka uviděl, jak vytahuje z mlaziny a rychlým pohybem po jejím kraji přebíhá asi dvacet metrů. Pak usedá, to už mám v ruce dálkoměr, 209 m, a zároveň opírám Varminta o trojnožku a mířím. Je 18 hodin, tedy plné světlo, ale u lišek je často důležitá rychlost, protože jsou velmi pohyblivé. V dvacetinásobném zvětšení puškohledu vidím, že lišák upřeně sleduje něco vlevo od něj, rychle se podívám tím směrem a - bylo tam devět kusů černé, bachyně, tři lončáci a pět vyspělých selat, asi 40 metrů od lišáka si v pohodě buchtovali. Chvilku je prohlížím, pak křížem zpět na lišáka, ještě je pozoruje, a snadná ranka, sedící liška, i když naostro, je poměrně velký cíl.

Rána seděla uprostřed hrudi, výstřel přes páteř o velikosti pětikoruny. A při prohlídce lišáčka překvapení - pravý zadní běh chyběl zhruba od poloviny kýty, rána plně zhojená. Na pohybu lišáka nebylo nic poznat, snad jen byl o poznání rychlejší. Stojím nad ním o něco déle, i bez jednoho běhu je ve výborné kondici. Byl to bojovník.

Desátá - 3. duben

Je sice větrný večer, ale louky jsou suché a lišky půjdou lovit myši. V takovýchto větrných dnech si lišky pro lov vyhledávají závětří, a mezi těmito místy poměrně rychle po loukách přebíhají.

Protože po odtání sněhu a vyschnutí luk lišky vytahují na lov velmi brzy, jsem na místě už dvě hodiny před západem slunce. Čekám na osvědčeném spádu při okraji lesa. Naproti přes louku v dobrém kulovém dostřelu jsou hustě zarostlé meze, které liškám poskytnou závětří pro úspěšný lov. Nečekám dlouho. Po dvaceti minutách vybíhá z lesa kousek ode mne po pravé ruce lišák, a přebíhá louku směrem ke křovinatým mezím. Nenechávám se překvapit, ihned mám Varminta v rameni, rovnám se s lišákem a střílím. Lišák po zásahu předvádí ukázkový přemet. V té chvíli mi bleskne hlavou vzpomínka na zaječí hony v mládí. Měřím vzdálenost k lišákovi – 36 m. Když pak stojím nad lišákem, prožívám v myšlenkách znovu celý lov, ukázkový zásah přes lopatky těší. Fotím a vydávám se šoulat po srnčím, už začíná doba obeznávání.

Jedenáctá - 10. duben

Ranní šoulačky na lišky mám nejraději, a pocitově jsou pro mne úspěšnější, i když z mé statistiky úlovků jasně vidím, že večery i rána jsou z hlediska počtu ulovených lišek téměř naprosto vyrovnány.

Pomalu šoulám loukami a zdaleka vidím laň se slabým kolouchem. Vím, že je nesmím zradit, protože dospělé lišky jsou na odskakující zvěř velmi citlivé a obvykle ihned mizí v krytu. Proto oba kusy obcházím velikým obloukem a skryt za terénní nerovností. Mířím na místo, kde jsem nedávno ulovil lišáka pozorujícího tlupu černé, kde mám v plánu asi hodinu čekat, protože se tudy vrací lišky od několik set metrů vzdáleného statku. Obcházení vysoké mne zdrželo, a proto ještě nejsem ani na místě a už vidím lišáka. Ten mi ale mizí za terénní vlnou, ihned se proto připravuji ke střelbě a čekám, kde se ukáže. Po malé chvilce vidím slecho a kousek hlavy lišáka, ten se zastavuje a já neváhám a střílím. V ráně vidím zásah a stříž vymrštěnou střelou. Následuje úder střely, který je v těchto případech také naprosto typický, zvuk, jako když rozloupnu vlašský ořech. Vzdálenost je 85 m, zásah perfektně sedí.

Dobrý lov, dobře naplánovaný. Stojím u lišáka, užívám si nejvíce právě tyto lovy, kdy si vše předem promyslím, a ono to do puntíku klapne.

Dvanáctá - 12. duben

O dva dny později jsem večer na stejném místě, vane sice ne silný, ale velmi studený západní vítr. Musím vydržet, protože večer je jinak nadějný. Asi po hodině slyším od 250 m vzdálené houštiny skolení. A už ho i vidím, lišák jde krajem houštiny, občas zaskolí a vydatně značkuje okrajové smrčky. Chvílemi ho ve stařině pod smrčky ztrácím, čekám, až vyjde na louku. Za stálého skolení lišák vyráží napříč loukou, ihned vidím, že je prašivý, jako by neměl oháňku.

Střílím, úder střely do komory lišáka je pro mne velmi příjemný zvuk. Jak by také nebyl. K nástřelu je to 162 m.

Spokojeně stojím nad lišákem. Každá ulovená liška je velmi důležitá v první řadě pro lišky samotné. Při současných stavech lišek, kdy jim už nehrozí vzteklina, která decimovala stavy na minimum, je prašivina hlavním signálem přemnožení. Ta je sice pro lišky také smrtelná, ale v nepravidelných cyklech likviduje jen část liščí populace. A omezit prašivinu u lišek lze jen jejich vytrvalým lovem a udržením jejich stavů na rozumné výši.

Třináctá - 19. duben

Večer, ještě dlouho před setměním čekám na vrcholu kopce, odkud je vynikající výhled na přilehlé Lužické hory a podhůří. Opět je větrno, dole pod svahem asi tři stovky metrů ode mne je okraj lesa a samozřejmě také oblíbený liščí jarní spád. Kolem dokola přehledné pastviny, bavím se pozorováním spousty srnčího, vytaženého v blízkých i vzdálených loukách. Pak spatřím na okraji lesa pohyb, a vybíhá divné zvíře, které v první chvíli neumím zařadit. Rychle se blíží, a už je mi jasné, že je to lišák, a kompletně prašivý. Nezastaví, to vím, a tak jen se soustředit na ránu v běhu. Z trojnožky střílím přesný zásah na 52 m.

Stojím u lišáčka, je v poslední fázi prašiviny, zbývají mu jen zbytky srsti na hlavě. Prašivé lišky jsou často velmi aktivní, už podle pohybů jakoby „nervózní“, a tak jdou rozeznat i na velké vzdálenosti. Málokdy se ale člověk setká s takto masivně prašivou liškou, protože ta už má před sebou jen velmi pomalé umírání někde v křoví u vody.

Při setkání s prašivou liškou často nejvíce mate hlavní znak lišek – chybějící oháňka a zároveň při větším rozsahu prašiviny i typické zbarvení.

Čtrnáctá - 3. květen

Obeznaný roční lišák, vcelku jednoduchý lov, ale i tak byly nutné čtyři čekané, každá asi 40 minut, dnes jsem čekal 14 minut. Ne vždy je dobrý vítr, a jak se k večeru začne točit, může se i dobře naplánovaný lov zhatit. Čekal jsem na okraji lesa u malé louky, kam pravidelně vytahoval. Lišáka jsem uviděl vytáhnout do louky až za šera (je to velmi rušené místo), pak mi zmizel za terénní vlnou a po spatření jeho hlavy jsem střílel naostro zezadu přes krk a hlavu na vzdálenost 102 m. Spokojeně stojím u lišáka, přemýšlím pokolikáté už.

Od počátku roku mi vychází na jednu lišku asi pět cest do honitby a dvanáct hodin šoulaček či čekaných, což je dobré, není vyjímkou i dvojnásobek. Ale počet ulovených lišek je pro zkušeného lovce vždy přímo úměrný počtu hodin strávených v honitbě. Samozřejmě se při každém setkání s liškami nedostanu k ráně, a poměrně často nelovím, ale pozoruji. Obvykle obeznanou lišku ulovím, takže vždy není nutné hned střílet a pozorovat zvyky a chování lišek se vyplatí pro další úspěšné lovy. Každoročně se setkám s liškami alespoň padesátkrát.

Patnáctá - 7. červen

Jak začnou srnci, tak mají lišky ode mne vždy na chvíli pokoj. Navíc ve vysokých travách nejsou vůbec vidět. Ale stačí první posekaná louka, a vždy se k lovu lišek hned vracím.

Vyrážím hned první večer po zjištění jediné posekané louky v honitbě, a samozřejmě s dostatečným časovým předstihem. Srnčí už je venku, proto první úkol je šetrně jej z louky dostat pryč. Srnčí je v tuto dobu k liškám velmi agresivní, zejména srny a starší srnci velmi razantně lišku odhání, a to obvykle není šance lišku ulovit. Také jsem mnohokrát pozoroval, že lišky nerady na louku se srnčím vytahují, a když, tak se mu vyhýbají s dostatečným odstupem.

Stojím u skalky v loukách, za sebou mám porost stromů a keřů, který ji obklopuje, před sebou dlouhou louku ohraničenou kolem dokola lesem. Liščí spád je po pravé straně asi 200 m ode mne. Tentokrát mám s sebou třistaosmu s výbornou optikou Sightron. Pozoruji krkavce, kteří mají nedaleko hnízdo a uzurpují si celé okolí.

Pak ji uvidím, vytahuje po obvyklém spádu a pak se při kraji lesa blíží ke mně. Nastavuji na puškohledu zvětšení 28x, ujišťuji se, že je to lišák, a na sto metrů střílím naostro do středu náprsenky.

Dobrý, vyspělý lišák, středního věku a v nejlepší kondici. Je zajímavé, že lišky i bez „průběrného odstřelu“ dobře prosperují a silných zdravých jedinců je poměrně velká část populace.

Velmi důležité je naučit se rozeznat lišku od lišáka a v době péče o liščata lovit jen lišáky. Je to období od začátku března do poloviny července. V této době také nedoporučuji lovit lišky za špatných světelných podmínek, kdy už nejsme schopni rozeznat pohlaví lišky.

S tím, že lišák se stará o liščata společně s liškou, je to různé, často tomu tak je, ale pravidlo to zdaleka není. Osiřelých liščat, která nejsou závislá na mléku, se dokáže ujmout i cizí mladý lišák, ale odstřel lišáka, který se podílí na péči o liščata, vrh nikdy neohrozí, pokud je matka liščat naživu. Lišák stejně není s malými liščaty v přímém kontaktu, to nastane, až když jsou liščata vyspělá a sama přes den opouští noru. Sociální struktura je u lišek velmi proměnlivá, od naprostých samotářů přes páry až ke skupině a dokonce i kolonii složené z několika skupin. Ve skupině je obvykle jen jeden lišák (ten se páří se všemi fenami ve skupině, ale potravu k noře nosí jen jedné ze samic - obvykle té nejstarší). Dospělí lišáci žijící mimo tyty skupiny jsou obvykle samotáři, ale několikrát jsem opakovaně pozoroval dvojice dospělých lišáků společně žijících i lovících.

A vše se řídí zejména populační hustotou, množstvím potravy a loveckým tlakem, ale i tím, zda daná liška má vlastní teritorium. Lišky žíjící v páru nebo ve skupině mohou lovit společně, nebo osamněle, a i při osamnělém lovu se dokáží o úlovek rozdělit. Ale jsou to velmi proměnné vztahy a liška může během života vystřídat několik možností zařazení v sociální struktuře. V každém případě jsou neuvěřitelně přizpůsobivé a toho důkazem jsou vysoké stavy lišek ve městech i na vesnicích.

Šestnáctá - 20. červen

Opět večerní čekaná u posekané louky, stojím v okraji vysekaného pásu širokého stovku metrů, dlouhého asi tři sta metrů. Kvůli větru stojím na kopci, ale neposekaná tráva mne zakrývá až nad pás, což je naprosto dostatečné, zvěř na mne nebude reagovat, pokud nepřijde do těsné blízkosti. Slunce je ještě poměrně vysoko, ale lišky chodí velmi brzy. Před jeho západem už pozoruji dvě lišky na loukách v Německu, a za chvíli mi na posekanou louku vytahuje další, roční lišák. Než stihnu zamířit, už má myš. Střílím z kopce dolů do protisvahu, 132 m. Mladý lišák má perfektní zásah a já si opět užívám výborný pocit z dobrého lovu.

Sedmnáctá - 25. červen

Dnes jsem se rozhodl ulovit lišáka, o kterém vím již delší dobu, ale zatím na něj nějak nebyl čas. Vyrážím na stejné místo, kde jsem před pár dny ulovil srnce na 360 m, s nadějí, že lišák vyjde brzy a budu moci střílet na větší vzdálenost. Beru s sebou třistaosmu, je velmi přesná, ale hlavním důvodem je výborný puškohled Sightron.

Přicházím na terénní vyvýšeninu s malou skálou, zvoní mobil - a čtvrt hodiny povídám s kamarádem o všem možném. Když skončíme, je ještě čas a já si měřím vzdálenost důležitých bodů v terénu. Vítr prakticky není, chvilkový nepatrný závan ani nejde změřit. Pozoruji srnčí, malá srnčata tryskem běhají po louce, je to zábava.

Před desátou, už za šera objevuji hřbet lišky či zajíce zhruba v místě úterního nástřelu. Čekám, za chvíli už vidím, že je to opravdu liška, vlastně lišák, který ale několika skoky mizí v okraji lesa, kam jsem odložil výhoz.

Po nějaké chvíli se znovu objevuje na okraji louky, asi 280 m daleko a kluše směrem ke mně. V cestě má ale srnu, která vychází pravidelně na jednom místě, a má zřejmě poblíž srnče. Už se obávám, že mi srna lišku zažene (jak se mi už mnohokrát stalo), naštěstí srna k lišce nevyráží úprkem, ale klidnou a rozhodnou chůzí lišku vytlačuje směrem do louky. Je už dost špatně vidět, navíc mi liška chvílemi mizí za terénní vlnou. Čekám, až se mi lépe ukáže, navíc mám nastaveno 200 m a liška se pomalu k této hranici přibližuje, je to sloup vysokého napětí, vzdálený ode mne 196 m. Kolem sloupu jsou keře, liška mi mizí za nimi, čekám na to, až vyjde na druhé straně a já budu konečně moci střílet. Ale lišák za keři mění směr a odchází směrem od mě.
Bleskově zaléhám, vzdálenost lišky odhaduji (díky sloupu) na 240 m, na bubny už nevidím, klikat tedy nebudu, a pečlivě velmi rychle mířím odcházející lišce na hlavu. Nakonec jsem rád, že ji mám naostro zezadu, protože tím mohu kompenzovat pokles střely. Po ráně vidím, jak se z nástřelu zakouřilo, jinak nic, šero už je veliké. Nic však neutíká, takže ji mám! Pohled na hodinky, je 22:03.

Po příchodu k lišákovi prohlížím zásah - vstřel je mezi lopatky přesně do středu hřbetu, výstřel náprsenkou na krku. Přesný zásah v šeru mně moc těší. Dodatečně měřím vzdálenost, Leica ukazuje 236 m.

Spokojeně si zapaluji. Je to štěstí, žít život lovce.

Osmnáctá - 5. červenec

Velmi napínavý lov, šoulat ve třech na lišky je dosti náročné, naštěstí moji chlapci, které jsem s sebou měl, zásady šoulání „umí“ (a přestože sami lovit nechtějí, vždy jdou se mnou rádi), i když šoulat po posekané louce k lišce je vždy loterie.
Lišku jsem uviděl již při příjezdu na místo lovu, a tak po zaparkování na ni vyrážíme a zkusíme ji našoulat. Lesní louka, na které se liška pohybuje je z jedné strany lemována silnicí, dlouhá asi pět stovek metrů, se zvlněným terénem a mokřinami s ostrůvky neposekané trávy. Šouláme opatrně, ale poměrně rychle po louce při okraji lesa, žádné velké schovávání není nutné, jen nedělat hluk a prudké pohyby, vítr máme dobrý, tak jen lišku co nejdříve zpozorovat, abychom k ní nepřišli příliš blízko a nezradili si ji.

Když vystoupáme na terénní vlnu, náhle ji spatřím, vychází z ostrůvku vysoké trávy a je plně zaujatá lovem. Ujišťuji se, že ji hoši v dalekohledech dobře vidí, měřím 238 m, nastavuji korekci puškohledu, lovecká horečka umocňuje prožitek z lovu. V puškohledu se mi při zvětšení 12x zdá liška nějak malá, přidávám až na 28x, pečlivě mířím, polohu u trojnožky mám velmi pevnou, kříž se mi na lišce ani nehne.

V ráně, díky zpětnému rázu výkonné munice, ztrácím kontakt s liškou, zároveň slyším úder kule, je to dobré, a i když jsem bleskově zpět (tohle je jedna z věcí, které mi na 308 W velmi vadí), vidím už jen rozplývající se oblak prachu na nástřelu. Je přesně 20:00, nezbytné focení u vyspělého liščete - fenky, a jdeme k jiné louce čekat, v tom dusném vedru to na další šoulání není.

Stojíme ve vysoké trávě na okraji posekaných luk, ve tři čtvrtě na devět se přichází na posekanou louku ukázat kňour, vyspělý sekáč, půl hodiny po jeho promenádě přichází jezevec a předvádí celou plejádu způsobů pohybu jeho druhu, samozřejmě okolo srnčí, se šerem vidíme i dvě laně.

Spokojeně jedeme domů, cestou jako vždy hodnotíme. Opět jsme prožili úspěšný lov se spoustou zážitků.

Devatenáctá - 17. červenec

Blíží se horký letní večer, slunce bude na obloze ještě dvě hodiny, ale já už stoupám do prudkého kopce, lišky dnes na posekané louky přijdou brzy. Jsem teprve v polovině cesty, a už ji vidím. Polyká chycenou myš, usedá a rozhlíží se. Měřím 197 m, a přestože toto chování je takto za světla vlastní spíše lišákům, v silném zvětšení puškohledu vidím úzkou hlavu a válcovité tělo bez výrazného hrudníku – fena. Touto dobou už se liščata začínají osamostatňovat, proto neváhám, a přestože při šoulání kopcem v horku funím jak lokomotiva, pečlivě usazuji kříž optiky na komoru a střílím. Úder kule signalizuje spíše zadní komoru a ještě před tím v optice vidím, jak liška padá. To je velká přednost ráží s malým zpětným rázem – vždy v ráně vidím zásah a značení kusu. A také velmi dobře slyším úder kule.

Zásah na konci žeber, stará fena, jak naznačují značně obroušené trháky, poměrně malá. U fen, na rozdíl od lišáků, je kromě doby intenzivní péče o liščata poměrně neobvyklé zastihnout je za denního světla na volném prostoru.

Stojím nad ní s kloboukem v ruce, tiše přemýšlím, kolik vrhů liščat asi vychovala, kolik úspěšných lovů prožila.

Dvacátá - 25. červenec

Stojím v okrajové části honitby, naproti mně je březový hájek kombinovaný s bažinou, džungle jak má být a výborný celoroční kryt pro zvěř. Navíc jako pozůstatek minulých časů malá asfaltová plocha, kdysi sloužící silničářům jako skládka. Čekám na srnčí, chci si ověřit probíhající říji, navíc jsem v těchto místech letos ještě nebyl. Těch komárů. Postupně vytahují dvě mladé srny, samotné. Pečlivě se rozhlížím a najednou na okraji asfaltové plochy asi 50 m ode mne sedí liška!

Stojím na opačném konci naprosto nekrytě, nehýbám se a čekám, co udělá. Lišák zívá, rozhlíží se na všechny strany a pak asi nějaké bleška, celá se zkroutí, drbe se, přitom se otočí oháňkou ke mně, což mi umožňuje opatrně zvednout zbraň a z volné ruky střílet.

Mladý lišák, zásah zezadu nad kořen oháňky, třistaosma a A-max jako měkoučká terčová střela expanduje při zásahu kostí páteře už na vstřelu. Vzdálenost 53 m. Náhodný úlovek, který se mi při lovech spárkaté každoročně podaří, zrovna tak i opačně, když jdu na lišky a narazím na paličkáče.

Jednadvacátá - 23. prosinec

Vydařená šoulačka mlhavým ránem v listnatém lese na sněhu, potkávám spoustu srnčího, pak vybírám slabé srnče, minutku čekám, až se srna natočí tak, aby ho neviděla a střílím na krk, srnče padá, přebíjím, srna v reakci na výstřel pár kroků odskočila, a čeká na srnče. Ihned střílím, opět na krk.

Po vzdání pocty a vyvržení obou kusů, velmi slabých, je uvazuji na lanko a po sněhu vytahuji k okraji lesa. Sníh je pevný, jde to bez námahy. Přesto po příchodu ke kraji lesa chvíli odpočívám, a kouřím. Lišák přetahuje kolem vzdálené zarostlé meze. Držím ho v kříži, a jakmile zastavuje, střílím. Vánoční lišák na počátku kaňkování. Je půl jedenácté.

Tiše stojím nad lišákem, a tak jako u každého jiného uloveného kusu zvěře přemýšlím o tom, jaké nástrahy ve svém životě překonal, co vše musel dokázat, aby přežil, než jsem ho ulovil. Lišky mají právem můj obdiv.

-figi-

#Liška, #Lovecké stezky, Lovecké příběhy, lov, Lovecké štěstí 

Mladí myslivci už umí vytvořit fotografii z lovu. Gratulujeme! Liška a zátiší lovu (by daniel regent) sociální sítě Myslivost...Liška, #Lovecké stezky, Hunting Rifles, Kulovnice, Lovu zdar!, Myslivecké ráno

Liška a zátiší lovu (by daniel regent) sociální sítě Myslivost 

Vábení je nejnáročnější z hlediska poznatků celkové biologie a vědomostí o této šelmě

Tento způsob lovu je velmi opomíjen; znám málo nadšenců, kteří se tomuto lovu věnují. Musíme se perfektně vyzbrojit, jak materiálně, tak trpělivostí.
Úspěch lovu záleží na denním čase, dobrém větru, místě na vábení, četnosti lišek, sněhové pokrývce a v poslední řadě pokojného, tichého chování samotného lovce na posedu nebo stanovišti. Nejvhodnější čas na vábení je odpoledne a navečer 15.00 - 24.00 hodin. Ráno jsou většinou lišky po celonočním lovu nasycené a na vábení nereagují tak aktivně. Ale není to vždy pravidlo (mám několik ulovených lišek v časných ranních hodinách na vábení) - zřejmě i u lišek platí pravidlo, že nejsou vždy hody.

Velmi dobře reagují lišky na vábení za vysoké sněhové pokrývky, neboť se k myším obtížněji dostávají. Důležité je vybrat si vhodné místo s dobrým větrem a výhledem před sebe a do stran. Vyhýbáme se nepřehledným úsekům. Když jsme zaujali místo s dobrým větrem (předpokládaný příchod lišek), nabili si zbraň, přestaneme se pohybovat. Před samotným vábením je třeba 20 - 30 minut zůstat bez pohybu a osobně používám hlavně zaječí vřeštidlo. Počkáme pět až deset minut, a pokud nám liška nepřišla, zavábíme znovu jednou až třikrát, a to hlasitě, s důrazem na konci.

Připravíme se na střelbu tak, abychom zbytečným pohybem přicházející lišku nezradili. Zde děláme hodně chyb, neboť nás liška náhle překvapí a my si ji prudkým pohybem zradíme.

Věřte, že takto zrazená liška se jen velmi obtížně loví. Další velkou chybou je vytrvalé a několikanásobné vábení za sebou.
Lišky reagují na vábení různě. Hladová nebo mladá jde většinou přímo, starší zkušenější přicházejí nepřímo, často si jdou pro vítr nebo vás i obejdou. Nevábíme, pokud liška myškuje v poli, ta je lovem tak zaujata, že je lepší se k ní dostat s dobrým větrem na dostřel. Zaječí vřeštění je slyšet do 2 km, myší pištění 100 až 200 m, ale i šustění oděvu slyší liška do 100 m, to vše záleží od povětrnostních podmínek. Nesmí nás překvapit, že liška k nám postupuje pomalu, dokonce se mi stalo, že myškovala nebo se přiblíží na 60 až 80 m, sedne si a velmi dlouho poslouchá a pozoruje okolí. To nás nesmí vyprovokovat ke zbrklé střelbě. Sedíme klidně, popřípadě ji máme zaměřenou a čekáme, až se k nám pohne na dostřel. Pokud to trvá dlouho, můžeme zkusit jemně jednou až dvakrát zamyškovat. Liška velmi dobře vidí, rozezná nás i za keřem. Opět se vyvarujeme prudkých pohybů.

Vábničky - dnes je na trhu celá řada kvalitních vábniček, jak našich tak zahraničních firem.

Myškovačka - používá se na kratší vzdálenost. Pokud nemáme, postačí nám malá lahvička s korkovou zátkou, případně kouskem polystyrénu zavrzat na okenní tabulku. Ti zkušenější si mohou vyzkoušet vábení pomocí ruky. Ruka zaťatá v pěst (případně otevřená dlaň) a jednoduchým sáním přes rty, podobně jako při líbání, napodobíme myškování, ale i vřeštění králíka případně zajíce. Doporučuji si toto vábení nacvičit v klidu doma a pak postupně ho testovat v terénu.   Oblečení - volíme v několika tenkých vrstvách, hlavně abychom se mohli volně pohybovat. Vrchní část kabátu nebo bundy by neměla být v žádném případě ze šustivého materiálu, nejvhodnější je hubertusovina. Boty nejvhodnější jsou kožené, podšité beránkem. Teplá deka nebo podsedový vak by neměl chybět ve výbavě.

V zimě na sněhu se při vábení maskujeme bílým pláštěm. Na trhu je dostatek různých doplňků, které zpříjemní čekání za nepříznivého počasí, od vyhřívaných rukavic, bot podušek apod.

Při vábení vám může kromě lišky přijít i jiná škodná, od toulavých psů, koček, kun, tchořů, ale i káně, jestřábi, sovy a dokonce černá zvěř. Stává se, že přijdou na vábení i dvě lišky současně. Liška, podobně jako jiná zvěř, značí zásah. Při dobrém zásahu udělá přemet nebo se svalí a zůstane nehybně ležet. Pokud odbíhá se vztyčenou oháňkou, je rovněž dobře střelena. Jestliže po ráně zatočí oháňkou, bývá ztracena, neulovíme-li ji druhou ranou. Má-li přeražené kosti kvílí, po ráně na zadek nebo břicho se kouše do zasaženého místa a pak odbíhá. Toto je nástin mých několikaletých zkušeností v lovu lišek vábením, o které jsem se chtěl s vámi podělit.

Zdeněk Kotek


#Liška, #Lovecké stezky, Hunting Rifles, Kulovnice, Lovu zdar!, Myslivecké ráno

Prvními myslivci byli někdy v 15. či 16. století naši moudří předkové, kteří byli pány péčí o zvěř pověřeni.

Myslivcův stín v ranním slunci (autoportrét)

Z lovců myslivci,
a zase z myslivců lovci?

V předchozím příspěvku byl patrný rozdíl mezi myslivci a lovci. Asi jste poznali, že lovec je něco méně než myslivec.
Lovci byli v pravěku, když se starali o přežití svého rodu. Lovci byli ve středověku a později zejména panovníci a šlechta.

Od kdy tedy jsou myslivci?

Od tehdy, kdy zvěře ve volné přírodě ubývalo, ale okázalé lovy chtěla šlechta pořádat dál, zakládaly se obory, bažantnice, dovážela se cizokrajná zvěř. O tu bylo nutno pečovat, léčit ji, v určité době i hájit a myslet, jak se dochovat dobrých výsledků.

Prvními myslivci byli někdy v 15. či 16. století naši moudří předkové, kteří byli pány touto péčí o zvěř pověřeni. 
Bylo se třeba zamyslet, jak si počínat, třeba se zvěří daňčí, s jeleny sika a později i s mufloní zvěří, která tu dříve nebyla, jak hájením samic docílit vyšších stavů.
Nebyli to naštěstí jen ti prostí myslivci, ale i někteří jejich pánové. Tu je potřeba vzpomenout Františka Antonína hraběte Šporka, propagátora etiky v myslivosti, zvyků a ušlechtilosti při lovu.

Bohužel se nám začínají v naší české myslivosti objevovat zase jen lovci. Někteří nově movitější si i ve vyšším věku dělají myslivecké zkoušky, nebo častěji jen kupují vysvědčení (protože i to se už u nás prodává, začínají "dělat myslivost" a dávají na odiv ulovení nejen jelenů, ale i antilop či dokonce medvědů.
A tak je nebezpečí, že se budeme vracet zpět do doby feudální, začnou ubývat myslivci a zase přibývat lovci.

Jak je poznáte?  Jednoduše - nesuší seno pro zvěř, nepřipravují letninu na zimu, nebrodí se sněhem ke krmelcům, zato často ukazují fotografie úlovků nejen z našich obor, ale zejména z ciziny. Souhlasím, že tito myslivci - lovci skutečně nejsou ochránci přírody.
Inu, všude je koukol mezi pšenicí, ale pozor, aby ho neúnosně nepřibývalo.

#Názory myslivců, Myslivecké tradice, #Lovecké stezky, Fotografie z myslivosti, Žít ve svobodě

Zajíc polní. Zajíc, Drobná zvěř, #Lovecké stezky, Lovy fotoaparátem. Co víme o „obyčejném“ zajíci?

Zajíc polní 

Jak vlastně vnímáme zajíce?

 Ano, jsme-li na čekané, jako první se v trávě objeví zajíci. Jejich dlouhé slechy a zvídavé hlavy. Signalizují počátek pohybu zvěře, mnohdy předznamenávají její samotný příchod. Odhopkají a my čekáme na tu svoji „velkou“ zvěř. Na tu, jejímiž životními projevy se pečlivě zaobíráme, známe každou nuanci jejích hlasů, pohybů, máme zmapovanou téměř každou minutu jejího denního režimu.

Co však víme o „obyčejném“ zajíci? Možná jen vnímáme jejich pohyb při podzimních honech, kdy vybíhají před hlavněmi brokovnic, vyskakují před vystavujícími ohaři, případně mizí pod příkrovem bělostného prašanu… a dohadujeme se, na jakou vzdálenost vystřelit, jak předsadit. Ten obyčejný zajíc by si ale zasloužil víc.


##Lovecké stezky, Drobná zvěř, Lovy fotoaparátem, Zajíc, Lovu zdar!, Zvěřina a kuchyně myslivce

Ze zoologie srstnaté zvěře. Stádo (při menším rozsahu tlupa) se vyskytuje u všech našich přežvýkavců. Podle druhů je stádní život provozován buď celoročně, nebo jen sezónně...

Siesta v lese

Podle počtu jedinců ve skupině se jednotlivé druhy zvěře vyskytují při minimalizovaném rozsahu jako jednotlivci, dvojice a jednoduchá rodina

Širšími rodinnými svazky jsou velká rodina a rodinná skupina. Jen zčásti příbuzenskými seskupeními jsou kotérie, kolonie, smečka, tlupa nebo stádo.

Individuální život zvěře je buď rázu trvalého (s výjimkou doby rozmnožování) nebo sezónního. Pro obě pohlaví se trvalý individualismus vyskytuje u druhů, kde samice nepečuje o mláďata soustavným přímým kontaktem. U naší srstnaté zvěře je příkladem individualismu samců i samic pouze zajíc.

 Trvalý individualismus dospělých samců se vyskytuje u některých šelem (medvěd, rys, kočka, vydra, kuny, tchoři), kňoura, a veverky. Sezónní individualismus samců se projevuje u srnce, losa a jelence v době vegetace. Ovšem i zvěř žijící individualisticky potřebuje občas alespoň zrakový, sluchový nebo pachový kontakt s jinými příslušníky svého druhu. Například individuálně žijící jedinec někdy vyhledává blízkost tlupy, aniž by s ní přicházel do přímého styku. Přejímá pouze varovné signály vydávané členy tlupy a řídí se jimi. Ve dvojici, případně ve trojici mohou žít po určitou dobu mláďata některých šelem po osamostatnění se od matky (rys, medvěd, někdy i liška a lasicovité šelmy). 

Výjimečně žijí po část roku společně srnec a nevodící srna nebo osiřelá mláďata spárkaté zvěře.
Jednoduchá rodina je postavená buď na páru, nebo jen na samici. 

Po relativně krátkou dobu (několik týdnů) žije v seskupení jednoduché mateřské rodiny samice a mláďata většiny stádních přežvýkavců (jelen, daněk, sika, kamzík, muflon a koza bezoárová). Po delší dobu (podstatnou část jednoho roku nebo i déle) žije v mateřské rodině bez samce rys, kočka, medvěd, vydra, kuny, tchoři, srnec, los, divočák a veverka, někdy i lasice a jezevec. Doba trvání soudržnosti takovéto rodiny nebo páru je různá. 

U lišky, psíka, lasic a jezevce funguje rodinný svazek od spárování samce se samicí až do osamostatnění (ukončení výchovy) mláďat. U ondatry a bobra je pár soudržný buď celý rok (od spárování koncem zimy do doby vzniku nových párů opět koncem zimy příštího roku) nebo i déle pokud nedojde ke změně partnera. 

U vlka má pár víceletý charakter.
Velkou rodinu, sestávající z rodičovského páru, mláďat a nespárovaných, většinou i starších (více než 2 roky) příbuzných jedinců, používá vlk. Smečku tvoří, zpravidla jen v zimě, několik takových velkých rodin.
Rodinou skupinu vytváří některé druhy spárkaté zvěře v době vegetace (jelen, sika, daněk a divočák). V rodinné skupině jsou zahrnuti kromě vlastní rodiny z tohoto roku i potomci z předchozích let (1 - 2roční). U divočáků je rodinná skupina někdy sestavena z více příbuzných bachyň a jejich potomků.
Kotérii používají ve svém sociálním životě králíci a svišti. U králíků tvoří několik kotérií kolonii. Kotérie představuje seskupení jednoho nebo několika samců a více samic s mláďaty, z nichž někteří jsou příbuzní a jiní nepříbuzní. Někteří tvoří páry (často jen jeden dominantní pár) a ostatní nikoliv. Členové kolonie obývají pouze společné území, ale navzájem si nejsou příliš prospěšní, jako je tomu v případě kotérie.
Stádo (při menším rozsahu tlupa) se vyskytuje u všech našich přežvýkavců. Podle druhů je stádní život provozován buď celoročně, nebo jen sezónně (v zimním období). Stáda mohou být oddělená podle pohlaví (většinou za vegetace), kdy dospělí samci vytvářejí samostatné skupiny a samice s mladými (někdy včetně mladých samců) rovněž vlastní seskupení. V mimovegetační době bývají stáda složena z jedinců obou pohlaví a jsou početně rozsáhlejší.
Ve stádě jsou začleněni jak příbuzní, tak i nepříbuzní jedinci. Ve velkých stádech, vytvořených z většího počtu menších tlup, se často členové jedné tlupy drží více pohromadě a s určitým, byť nevelkým odstupem od příslušníků ostatních tlup. Pokud jsou členové stáda rozptýleni při pastvě a zjistí nebezpečí, tak se nejdříve srotí dohromady a pak teprve se seřadí do útěkové formace.
U přežvýkavců dochází v samčích tlupách ke každoroční obměně ve složení. Starší jedinci přechází k samotářskému způsobu života a jejich uvolněné místo v tlupě doplňují mladí samci, kteří dospěli a oddělili se od samičích stád. Seskupování zvěře do větších stád na zimu má význam především pro snazší společné nacházení zdrojů potravy. Při přesunech si příslušníci většího stáda snáze vyšlapou ve vysokém sněhu ochozy než osamocený jednotlivec. Někdy je výhodou mnohočetnosti stáda také vzdorování nepříznivé povětrnosti nebo nepřátelům. Při sněhových bouřích a vánicích se stádo spárkaté zvěře shlukuje do sevřeného útvaru, podobně se někdy chová i při útocích vlků. V zimě těsné srocování jedinců v tlupě navozuje větší uvolňování tepla na malém prostoru, takže se teplo tak snadno nerozptýlí. 

RNDr. Vojtěch Škaloud

#Srnčí zvěř, Pravidla lovu srnčí zvěře, #Lovecké stezky, Myslivec a zvuky v přírodě, Instinkty a pudy

Chování zvěře žijící ve skupinách se projevuje pospolitostí a schopností vzájemného napodobování. #Srnčí zvěř, Pravidla lovu srnčí zvěře, #Lovecké stezky, Myslivec a zvuky v přírodě, Instinkty a pudy

Právě se odrazila ke skoku srna u obilí

Život ve společenství

Chování zvěře žijící ve skupinách se projevuje pospolitostí a schopností vzájemného napodobování.

Skupinové soužití zvěře, zvláště v případě spárkaté zvěře, přináší členům skupiny řadu výhod. Ve skupině mohou různí jedinci sledovat současně nebezpečí přicházející z různých stran, jednotlivec sám není schopen soustavně sledovat celé okolí. Na skupinu zvěře je pro predátora obtížnější uskutečnit překvapivý útok, protože jej může objevit kterýkoliv z většího počtu jedinců. Skupina zajišťuje snáze svou bezpečnost především tím způsobem, že při jakémkoliv zaznamenání nebezpečí některým z příslušníků skupiny, jsou varováni všichni ostatní.

Například srna pasoucí se ve skupině může i s hlavou u země snadno koutkem oka sledovat obřitek některého z okolních jedinců a okamžitě reagovat zvýšením pozornosti při náhlém zježení chlupů na obřitku souseda. Uplatňuje se i reakce, kdy jedinec, který spatří druhého člena skupiny s roztaženými chlupy na obřitku, reaguje stejným způsobem jako on, i když sám nebezpečí nezaznamenal.
Zvěř žijící ve skupinách má také relativně menší tzv. útěkovou vzdálenost než zvěř žijící individuálně.
Díky vzájemnému varování ve skupině si může jedinec dovolit být na chvíli nepozorný. U větší skupiny věnuje každý jednotlivec méně času ostraze, takže mu zbývá více času na ostatní aktivity, zejména na shánění a příjem potravy. Ovšem stádně žijící druhy nereagují příliš na varování mladého, nezkušeného jedince. Na tentýž signalizační projev staršího, zkušeného jedince (zejména vůdce tlupy) reagují ale intenzivně. Někdy se mladý jedinec může před zdánlivým nebezpečím dát i na útěk, ale když vidí, že jej ostatní členové stáda nenásledují, tak se ke skupině záhy vrací.

Každý člen tlupy se také často přizpůsobuje chování ostatních, dochází k tzv. přenášení nálady. Například se jedná o shodné reakce při pastvě, zívání, protahování se, močení a kálení nebo jištění. Přenášení nálady se tedy projevuje hromadným útěkem, masovým komfortním chováním, hlasovými projevy (skupinové vytí), jednotným zalehnutím k odpočinku, bojovým nebo loveckým i sexuálním naladěním. Také současným přijímáním potravy či pitím. Impulsem k přenesení nálady mohou být nejen zrakové a sluchové, ale i čichové podněty navozené jednotlivými členy stáda. Vzájemné skupinové podněcování k téže činnosti je patrné především při konzumaci potravy. Již pouhé zvuky navozované při žraní, podnítí i nasycené jedince skupiny k dalšímu, byť i omezenému příjmu potravy.

Srna u vody

Výrazně odlišně zbarvený obřitek a případně i vztyčený ocas (u jelence) ukazuje následujícímu jedinci v řadě cestu při útěku i v hustém porostu, kde se ostatní krycí zbarvení těla stává nezřetelným. Stádové druhy zvěře se někdy přesouvají v zástupu těsně za sebou, s nosem blízko u kořene ocasu předchozího člena skupiny. Tím si předávají pachové signály, které jako první vysílá vedoucí jedinec stáda, pohybující se na přední pozici.

V některých případech (kamzík), může docházet i k tomu, že jeden nebo více členů skupiny hlídkuje, aby se ostatní mohli v klidu popásat. Ovšem u druhů, kde jeden člen skupiny drží stráž, se musí hlídkující jedinec někdy domáhat vystřídání šťoucháním do jiného odpočívajícího, nepasoucího se jedince. Čím větší je skupina spárkaté zvěře, tím méně je napadána šelmami, neboť ty raději útočí na menší seskupení. Z velké skupiny je pro predátora také složitější oddělit jednoho jejího člena jako kořist.
Obecně se jedinci ve stádě navzájem rozlišují podle individuálního pachu, vzhledu i hlasu. Stádo, pokud je rozehnáno, jeho členové nepokračují v žádné jiné činnosti, pokud nejsou znovu pohromadě. Jejich snahou je nejdříve se najít a pak se teprve zabývat čímkoliv jiným. Zraněný jedinec se obvykle dříve nebo později oddělí od tlupy. Zraněná mláďata však následují matku až do úplného konce.
Skupinově žijící druhy zvěře mají podstatně bohatší škálu a intenzivnější projevy zvukové i vizuální komunikace než druhy žijící individuálně. Další předností skupinového života je využívání schopností a znalostí nejzkušenějších jedinců ostatními příslušníky skupiny, kteří se řídí jejich chováním a reakcemi.

Jinou předností je společný odchov mláďat u některých druhů spárkaté zvěře (např. turovití), který se může projevit dokonce i adopcí osiřelých mláďat (kamzík, divočák). Mláďata skupinově žijících druhů zvěře mohou získávat potřebné informace nejen od svých rodičů, ale i od jiných dospělých jedinců a mláďat jiných matek.

Zvěř žijící v otevřeném (stepním) terénu s menšími krytovými možnostmi má větší sklon vytvářet společenstva než ty druhy, které se zdržují převážně v lesním prostředí (a to i v rámci téhož druhu, například u polní srnčí zvěře). Ke srocování do skupin táhne přechodně osamocené jedince snaha po ukojení sociálního pudu. Například spatření většího počtu jedinců vlastního druhu za plotem obory vyvolá u volně žijícího jedince jdoucího kolem snahu, aby se k nim dobrovolně připojil, a to i přes strach před člověkem.
Na tom je založen princip záběhů a záskoků v oborním plotu, kde není využíváno jako lákadlo nabídka potravy, ale kontakt se skupinou stádně žijících jedinců téhož druhu. U zvěře žijící ve skupinách navozuje výraznou stresovou situaci a tím i zvýšenou ostražitost poranění některého jedince z tlupy (nikoliv však v případě přežvýkavců jeho zabití na místě).


#Srnčí zvěř, Pravidla lovu srnčí zvěře, #Lovecké stezky, Myslivec a zvuky v přírodě, Instinkty a pudy

Zdroj: RNDr Vojtěch Škaloud, sociální sítě, vybrané kapitoly ze zoologie zvěře

DANĚK U Dubu. Uprostřed dančí říje se ozvalo slabé křupnutí, pak zašustění listí. Zvěř táhne okrajem lesa a už je docela blízko. Daněk, Dančí zvěř, Říje, Čas lásek jelenů, Lovecké příběhy.

Daněk "U Dubu".

Po odjezdu přátel mne pozvolna naplnil pocit marnosti a zklamání.

 Tolik příprav, zařizování, ranních i večerních obeznávání a nakonec nic, daňka jsme ani neviděli.

Říje byla letos taková neobvyklá, přerušovaná, mdlá – prostě jako vždy, když jsem byl u nich na Slovensku na jelenech. Nezbylo než vzpomínat na lepší časy v minulosti.

V lovu jsem mohl pokračovat až v pondělí odpoledne. Bylo teplo, až dusno, mrazík z předchozího týdne byl zapomenut. Modrou oblohu brázdily letky hladových severských káňat a jejich hlasy ,,kijé" při vzájemných vzdušných střetech se ozývaly ze všech stran. Zaparkoval jsem auto poněkud dříve, zpravidla není mým zvykem zajíždět až pod posed, a vydal se známou cestou k říjišti. Hned na pokraji lesa bylo slyšet rochání z míst, kde jsme obvykle postávali a čekali.

 Vítr byl dobrý a tak jsem se zvolna přibližoval a snažil se zrakem proniknout houštinu. Teď, támhle to asi je. V převislých větvích se něco hýbe. Jak mi chybí dalekohled, který zůstal viset na věšáku. Opírám kulovnici o strom a puškohledem pátrám v místě pohybu. Náhle se v mezeře objevuje mohutná lopata, pak druhá, a nakonec hlava s krkem. Velmi dobrý daněk s plným parožím, hezky jemně krajkovaným. Tak to by teda nebylo nic pro nás, ten tu musí ještě několik let zůstat. Po chvíli pozorování se opatrně vzdaluji, abych zbytečně zvěř nerušil, a pokračuji v šoulačce. 

Scházím hřebínek svážnicí a potom mezi skalami úzkou průrvou až na dno údolí na silničku, po které jsme před několika dny projížděli. Cestou míjím místa poznamenaná daňčí říjí. Jsou to parožím otlučené větve, pod kterými jsou zřetelné hraby, z nichž vznikají na starých říjištích až hluboké jámy.
Po silničce odbočuji vpravo, abych se okruhem mohl vrátit k autu. Po chvíli chůze zaslechnu za sebou v mlazině prasknutí a potom i rochání. Vracím se kousek zpět do krytu a čekám. Kdyby tak vytáhl alespoň na okraj paseky. Sporadické rochání se však zvolna vzdaluje, jak daněk táhne smrčím vzhůru na říjiště. Pokračuji tedy v pochůzce, pak odbočuji na svážnici, která mne obloukem dovede zpět. Cesta stoupá a já si uvědomuji, jaké je teplo.

Pot mi stéká po čele i po zádech, i když mám rozepnuté všechno, co jde. Po levé i pravé straně jsou převážně málo prostupné mlaziny, z nichž se na dvou místech ozývá rochání. Protože terén neskýtá možnost opatrného přiblížení se, dělám si pouze v duchu další dvě čárky a funím dál do kopce. Konečně se cesta narovnává a já se přibližuji zespoda znovu k hlavnímu říjišti. Asi tři sta metrů pod ním se zastavuji u stromu, kde chci vyčkat do setmění. Poslouchám hlasy kulíšků a vzdálené houkání výra. Jelení a daňčí říje je pro mne spojena s kulíšky, ale je to nejspíš proto, že jsem v tuto dobu vždy uvnitř v lese a ne někde na okraji na posedu. Zatímco takhle přemítám, zvolna se šeří. Pojednou se ozvalo slabé křupnutí, pak zašustění listí. Zvěř táhne okrajem lesa a už je docela blízko. 

V nastávající tmě přechází okolo mne další daněk, ale bez dalekohledu ho nemohu již pořádně přečíst. Pět kusů, to vypadá docela dobře, říkám si, když nasedám do auta. Vlastně se k nim dá ještě připočítat šestý, který se zřetelně ozývá u sousedů za silničkou. Tím skončil první den mého velkého lovu. 

Dančí zvěř

V úterý pozdě odpoledne jsme byli opět v místě zvaném U Dubu. Tak se totiž nazývá naše nejstarší říjiště. Sedíme se synem u stromu a nasloucháme. V duchu vzpomínám na své první výpravy do těchto míst, které měly charakter dobrodružných cest do neznámých končin Aljašky či Sibiře. Vše bylo jiné, v údolí nevedla asfaltka a svah nad ní nebyl protnut jizvou svážnice. Také nikoho nenapadlo vyvézt nepotřebné haraburdí, jako třeba motor ze škodovky do lesa. Na druhé straně zde nebyli mufloni, daňci a dobře se pamatuji na pocit strachu z toho, co mě potká, když jsem poprvé našel smrk se zaschlým blátem a několika osinami z divočáka. Přiběhl jsem, oči navrch hlavy, zpátky domů k dědečkovi a on se mému hrdinství vysmál. V tu dobu ještě stál mohutný vykotlaný dub, po kterém se to zde jmenuje. V krátké době se však změnil v doutnající rozlomený pahýl po jedné neopatrné lovecké akci. Zůstal z něj velký pařez a jméno. Po čtyřiceti letech jsem se přece jen dozvěděl, kdo to udělal.
Pískání kulíška přerušuje mé snění. Je stejně jako včera teplo, dobře se sedí, ale daňci se u nás neozývají, pouze z protější stráně je slyšet rochání. "Půjdeme kousek dolů, co kdyby tam něco přecházelo", ruším z klímání Davida. Potichu se přesouváme po včerejší trase, vyčkáváme až do setmění, ale jediným výsledkem je klobouk plný hřibů a kozáků. Možná byla zvěř někým vyrušena, nebo se prostě změnily poměry na říjišti.

Ráno následujícího dne mě zastihlo opět v lese. A jako každý den zvolna šoulám po stejné trase. Po levé straně je nepříliš zřetelně slyšet daňčí hlas, zdá se, že zvěř se z dubiny stáhla dolů do stráně. Tam ovšem za ní nemohu, všude je plno suchého listí a navíc se otočil vítr a dýchá mi přímo do zad. Nejlépe bude ji opatrně minout a pod větrem vyčkat dalšího pohybu tlupy. Po pěšince se dostávám až ke stromu, kde jsme si včera s Davidem upravili v listí sezení a vyčkávám zde až do plného světla. Po tolika dnech vstávání a běhání se už cítím poněkud zmožený, a tak moje pozornost zvolna ochabuje, až přechází na hranici klímání. Choulím se v hubertusu a hlídám si to svoje živočišné teplo. Za tohoto doutnání mě napadá zajímavá myšlenka - vždyť to, co se ozývá od shora z dubiny, je rochání. Vrátili se! Rychle vstávám a tentokrát proti větru kráčím zpět. Před sebou mám volný prostor paseky, za ním asi padesát metrů listnatého mlází a poté ta smrková tyčovina. Zůstávám stát na okraji paseky přitisknut ke kmeni dubu a dalekohledem sleduji blížícího se daňka špičáka, který zvolna táhne mlázím. Je to typicky odstřelový kus, má dva až tři centimetry vysoké bulky. A za ním druhý, podobný.

Další daněk vychází asi po minutě. Je to špičák do patnácti centimetrů. Je vidět, že v době říje se k tlupě stahuje všechna zvěř, a to se dá využít pro průběrný odstřel. Jenže kdo si bude chtít kazit příležitost na druhou či třetí věkovou třídu. Příští rok s tím něco budu muset udělat. Snažím se sluchem udělat představu o situaci na říjišti, ale nemohu se zorientovat. Náhle mi dochází, že tam jsou daňci dva. Přecházím okrajem paseky vzhůru k mlází a dalekohledem pronikám tyčovinou. Zachycuji pohyb a již vidím první, druhou. celkem osm daněl a teď i sám "Veliký". Zdá se silný, ale lopaty nejsou příliš široké ani dlouhé, spíš takové hrubé, míhá se mezi spletí až dolů zavětvenými smrky. No, na střelbu to není, a ani moje pozice není nejlepší, a už mě také bystrý zrak jedné nevěsty objevil. Co se dá dělat, celá tlupa odbíhá dolů do rokle.

Teď se ujišťuji, že zde byly opravdu dvě skupiny zvěře, protože z dubiny asi padesát metrů vzdálené, se stále ozývá rochání. Opatrně měním svoji pozici a přibližuji se. Nemám ale příliš štěstí, daněly mě z dubiny nedůvěřivě pozorují, když procházím tyčovinou. Poznávám dobrého lopatáče, se kterým se známe z pondělka, ale to již celá skupina mizí dolů do rokle. No, tak to bude asi pro dnešní ráno vše, přemítám. Viděl jsem dost. Ten první bude spíše starší daněk a nejsem si jistý jeho lovností, zdál se takový silný a o tom druhém nemůže být ani řeč. Co teď, říje bude stejně brzy končit. Ještě bych se mohl podívat na Kroužek, minulý rok tam chodil silný jelenovitý daněk, určitě tam bude letos zas. S tou myšlenkou se vracím domů.

Daněk evropský

Po několika hodinách odpočinku jsem opět v autě a tentokrát mířím na Kroužek. Je to můj úsek, kde mám krmelec a kazatelny a jmenuje se podle mlýnu Kroužek, který je dole na potoku Pšovka. Když ale přijíždím na obvyklé parkoviště, vidím, že místo je již obsazené. Nakonec mi tedy nezbývá, než znovu vyrazit do známých končin. Není to tak docela beznadějné, neboť na tradičních říjištích je vždycky silný pohyb zvěře. Nicméně pochůzka je zcela neúspěšná, jenom daněk z protější honitby se ozýval, tak jako každý den, nepřetržitě. Z chmurného přemýšlení mě vytrhnul mobil. Přišla zpráva od kamaráda Fandy - s hostem ulovil daňka. Odpovídám mu gratulací a po setmění se u něj zastavuji a obdivuji velmi líbivou trofej asi šestiletého daňka, který vážil bez hlavy šedesát jedna kilogramů. Řeč se samozřejmě točí okolo lovu a říje. Notujeme si, jak je to letos špatné, nicméně nemohu souhlasit s jeho názorem, že hlavní příčinou je teplé počasí. Vždyť minulý týden bylo docela chladno a přesto bylo v lese ticho. A naopak v pondělí bylo teplo a aktivita zvěře vysoká. Fanda mne, snad pod vlivem úspěchu, přesvědčuje, ať toho horšího U Dubu střelím. Jsem tak trochu na vážkách. No, zítra třeba uvidím.

Ve čtvrtek ráno, pokolikáté již, kráčím přes strniště ke stěně lesa. Vítr mě opět popohání kupředu a to není nic dobrého. Nesmím riskovat, zvěř může být víc rozptýlena a navětří mě. Ještě na strništi odbočuji vpravo a širokým obloukem se snažím podejít celé říjiště. Je stále tma, v lese není nic vidět, a já se co chvíli musím vymotávat z ostružin. Snad je to daňčí hluché, napadá mne spásná myšlenka, když se za hlasitého praskotu dostávám přes hromadu suchých větví. Nakonec se vše zdařilo a já stojím opět na okraji paseky a vítr mi vane do obličeje.

Opatrně, krok za krokem se blížím k dubině. Posledních několik kroků téměř po čtyřech. Jsem schován za břehem, pod kterým jsme si čistili minulý týden chodníček. Lehám si na zem, připadám si jako v zákopu, a snažím se propátrat les před sebou. Mám výbornou pozici a zvěř o mně neví. Kromě osmi až deseti kusů holé je tam i ten první daněk. Pokyvuje rytmicky hlavou, přechází sem a tam a rochá, občas se pokouší přiblížit k některé z daněl. Holá je celkem apatická, jen ta pronásledovaná uhýbá. Dívám se a přemýšlím, pořád se mi zdá silný. Po dlouhých deseti minutách odkládám dalekohled a zvažuji pro i proti.

Nakonec se rozhoduji - je silný, je asi starší, ale není to skutečně chovný kus. Potom již sleduji optikou kulovnice komoru a ve chvíli, kdy je za daňkem skupina silných dubů, mačkám spoušť. Po výstřelu se zvěř v úleku rozprchla a zasažený kus zmizel mezi pohybujícími se hřbety a hlavami. Posadil jsem se, vydýchl a čekal. Asi to bude dobré, přemýšlím. Byl jsem klidný. Za chvíli vstanu a jdu na nástřel. V půli cesty vidím na zemi ležícího daňka, vlastně nejdřív pravou lodyhu paroží. V tom okamžiku mě zaplavuje pocit úlevy a spokojenosti. Lopata zdaleka není tak veliká, jak se zdála ještě nedávno přes optiku, o chovnosti žádné pochybnosti. Lovu zdar!

Potom nastala prozaická práce s vyvrhováním a přípravou kusu k odvozu. Jsem domluven s Davidem, že mi přijede pomoci, ale v rozčilení nemohu nalézt telefon. Vracím se tedy domů, kde zjišťuji, že telefon mám v kapse. Chvíli na syna čekám a pak se i s manželkou vydáváme zpět. S odvozem nám pomáhal i kamarád Fanda.

Největším oříškem se potom doma odpoledne ukázala jednomužná manipulace s úlovkem - přeprava na kolečku k lešení a vytažení, další postup při stahování, čištění a rušení již nebyl tak obtížný.

Při té práci jsem užasle sledoval, jak byl daněk dobitý. Postupně se objevovaly rozsáhlé krevní podlitiny, na několika místech byly pod celkem neporušenou kůží protržené svaly, na mnoha místech krku byly škrábance a pruhy sedřené srsti. Dokonce na hlavě na čele měl v kůži proraženou díru. Byl to starý rváč, který pravděpodobně v noci musel vybojovat vítězný zápas o ovládnutí říjiště. Možná při tom se mu odlomil malý kousek opěráku, který teď chybí. Je zajímavé, že předešlého dne probíhala říje obou skupin zvěře tak padesát metrů od sebe bez konfliktů a i to důkaz zcela odlišného chování jelení a daňčí zvěře během říje.

Za dva dny jsem se dozvěděl, že ten druhý, lepší, daněk znovu opanoval říjiště. Tak skončil můj velký lov, káňata odplachtila na jih a přišel smutný podzim.

##Lovecké stezky, Čas lásek jelenů, Dančí zvěř, Daněk, Jelení říje, Lovecké příběhy

Příroda a zvěř - daněk. Dančí zvěř, Daněk, Příroda a myslivost, Les, #Lovecké stezky, Myslivecké fotografie

Příroda a zvěř - daněk

Daňčí zvěř je u nás chována také v oborách. A to již asi 500 let. Do volnosti se tato zvěř dostávala z počátku únikem z obor. V posledních desetiletích je ale daňčí zvěř vysazována do volných honiteb. V současné době produkují daňci v našich oborách velmi silné trofeje, které přesahují bodové hodnoty 200 bodů CIC. Daňci ve volných honitbách tak vysokých bodových hodnot nedosahují. Je třeba se zamyslet proč tomu tak je. 

Předně je nutno říct, že daňčí zvěř ve volných honitbách pochází pouze s původních chovů daňčí zvěře, která byla chována v našich oborách.

#Dančí zvěř, Daněk, Příroda a myslivost, Les, #Lovecké stezky, Myslivecké fotografie, 

Srnec obecný - srnčí dvojčata se drží lidsky u sebe. Srnčí dvojčata jsou vyspělá a zdravá a přežijí i myslivce

Srnčí dvojčata jsou vyspělá a zdravá a přežijí i myslivce

#Srnče, Srnčí zvěř, aktivity radosti a milování života, #Lovecké stezky, Instinkty a pudy, Láska, Mateřství a péče o potomstvo, 

Lovy osamělé a lovecké právo. Při společných lovech platí zásada "první kule, poslední brok". Chystáme se na srnce, měsíc myslivců se blíží...

Srnec v květnu je nerovný šesterák

Při osamělých lovech se setkáme se dvěma mysliveckými zvyky či pojmy. Názvem "lovecké právo" se rozumí jedlé vnitřnosti spárkaté zvěře neboli drob. Patří tomu, kdo ulovenou zvěř vyvrhl, tedy střelci nebo průvodci. Poslední poctou ulovené zvěři je "stráž u zhaslého kusu".

Jde o chvíli pozdržení se u střelené zvěře a zamyšlení, o okamžiky splynutí s přírodou, kdy lovec znovu v duchu prožívá úspěšný lov. Tento zvyk má kromě morálního i praktický význam, kus může totiž vychladnout. Na ulovenou zvěř při fotografování nesedáme, ani na ni neklademe nohu.

Při společných lovech platí zásada "první kule, poslední brok". Střílelo-li například na divoké prase více lovců, je kus přiřčen tomu lovci, jehož zásah zvěř smrtelně zranil, byť se i kus nesložil v ohni a musel být proveden dosled. Tato rána se považuje za "první kuli". Nemusí být první v pořadí, jestliže zvěř byla předchozími zásahy jen poraněna. Další případné zásahy - po "první kuli" - mohou být jen rány dostřelné. "Poslední brok" při honech na drobnou zvěř znamená, že lovcem složené zvěře je poslední střelec, který na kus střílel a po jehož ráně se kus složil, zhasl. Nečítá se ovšem takzvané "střílení do hrobu" na zvěř již zhasínající. Po ukončení honu tedy společného lovu na drobnou zvěř se může pořádat poslední leč. Jde o přátelskou schůzku všech účastníků honu spojenou s pohoštěním. I v jejím průběhu se dodržují některé myslivecké zvyky.

Jak známo, myslivci připíjejí na zdar lovu a myslivosti levou rukou. Důvod tohoto zvyku není dosud objasněn, pravděpodobně pochází z barokní doby, kdy byla zaváděna řada dalších loveckých ceremoniálů. Při štvanici, nebo parforsním honu drželi v pravicích jezdci na koních otěže, psovodi vodítka smečky psů, přípitek se pak musel přizpůsobit, číše se držela levicí. Ostatně levá strana těla, kde je umístěno srdce, byla vždy považována za významnější, čestnější.

Srna a lesní kolorit

Na poslední leči zazní myslivecké písně, nechybí myslivecký humor a myslivecká latina. Sklon k obohacování a romantizaci zážitku není nikde tak zakořeněn a vyjádřen jako v nejstarším zaměstnání člověka, v lovectví.
Myslivecká latina je slovní či výtvarné zobrazení lovu, lovce, zvěře, která více méně neodpovídá skutečnosti, ale na první pohled se nejeví jako nepravděpodobné. Nesmí tradovat pověrečné představy, zakrývat vlastní chyby, sloužit vychloubačství. 

Myslivecká latina nemá mít jiný účel, než potěšit, pobavit, udělat jiným radost. Má být proto výtvorem z pravdy a snu, z reality a poezie. Někdy se při poslední leči koná též "myslivecký soud". Trestá žertovným způsobem účastníky honu, kteří se dopustili přestupků proti mysliveckým zvykům. K mysliveckým zvykům v užším slova smyslu čítáme ještě "přijímání mezi myslivce" a "pasování na lovce".

PŘIJÍMÁNÍ MEZI MYSLIVCE 
 Přijímání mezi myslivce je myslivecký zvyk, obdoba bývalého "vyzbrojení" či "ozbranění", nebo "přijetí v počet myslivců", prováděné ještě v 19. století. Nutno si uvědomit, že je nesprávné používat názvu "pasovat na myslivce", to jest z úplného nováčka, absolventa myslivecké zkoušky "udělat myslivce". Opravdový myslivec se z něho stane až v průběhu mnoha let praxe. Zásadně proto používejme termínu "přijímání mezi myslivce". Tento slavnostní ceremoniál se provádí ustáleným způsobem, používá se při něm lovecký tesák a průpovídka.....


#Lovecké právo, #Lovecké stezky, Doby lovu zvěře, Fotografie z myslivosti, Lovy srnčí zvěře, Myslivecké tradice, 

#Černá zvěř, Způsoby lovu a historie, #Kančí steaky, #Lovecké právo, #Lovecké stezky, Čekaná, Divočák

Les a ráno myslivce

PRASE DIVOKÉ a MYSLIVOST

Prase divoké je jedním z druhů zvěře, kterým naše dnešní krajina vyhovuje a početné populace prasat se v posledních letech staly pro mnoho našich honiteb doslova záchranou mysliveckého hospodaření, kdy zajišťují 95 i více procent veškeré ulovené zvěře. Pro mnoho honiteb je prase i jediným druhem velké spárkaté zvěře, a pokud by došlo k výraznějšímu propadu v jeho úlovcích, znamenalo by to doslova katastrofu, protože by jednoduše nebylo co lovit.

Trvale rostoucí úlovky prasat proto výrazně formují podobu naší myslivosti a jejich lovu je věnována značná pozornost, o které svědčí např. množství zateplených kazatelen a všudypřítomných „hromad“.

Ve většině honiteb navíc dosud nemusíme řešit problémy s neúnosnými platbami za škody zemědělcům, ani nehrozí sankce státní správy za překračování normovaných stavů. Z hlediska možností lovu prasat se tak dnešní doba dá nazvat blahobytem, který se dá porovnat snad jen se středověkem, kdy ovšem lovili jen vyvolení. 

Proto si jen málokdo z myslivců připouští, že prase je druhem, který vedle mnoha přínosů může i ohrožovat stabilitu mysliveckého hospodaření.

Bohužel je mezi námi už jen málo pamětníků, ale určitě stojí za připomenutí, že ještě před čtyřiceti lety bylo ulovení prasete v mnoha honitbách svátkem. V té době ovšem naše myslivost byla postavená na lovu drobné, ale co by nám zbylo dnes?Prase dnes už zdaleka není jen lesním druhem, ale natolik se dokázalo přizpůsobit dnešní krajině, že stále častěji proniká do blízkosti měst, což s sebou přináší problémy se škodami na zahrádkách, strach městských lidí z tak velkých zvířat a také tragické dopravní nehody.

SRNEC. Roe deer (Capreolus capreolus) Vycházel měsíc a jeho mdlé světlo slabě ozařovalo okraj lesa. Zaslechl jsem šelest a rozhodl se ještě vydržet.

Roe deer (Capreolus capreolus) Srnec

Seděl jsem zvečera na posedu a pozoroval louku ze dvou stran obklopenou lesem

a otevřenou směrem do polí. Po chvíli z lesa vyšel srnec šesterák a pastvil se, každou chvilku zvedl hlavu a jistil.

Vtom se z lesa vyřítil druhý a začal jej pronásledovat směrem do louky. Už už jej doháněl, když najednou se oba obrátili a ze štvance se stal pronásledovatel a z pronásledovatele štvanec. Oba v prudkém běhu zmizeli zpátky v lese.

Výjev byl tak komický, že se dušeným smíchem pode mnou posed rozechvíval ještě dlouho potom, co rušná minutka skončila. Vše se odehrálo velmi rychle, jen jsem stačil poznat, že prvně hnal mladší, slabší srnec silnějšího, který byl překvapen náhlým útokem a vzhledem k ne zrovna dobrému zraku srnčí zvěře zjistil, že se obává zbytečně, až když mu byl pronásledovatel v patách. Kromě srny jsem do tmy již nespatřil nic, ale ještě cestou domů jsem se smál. 

Patrně nejkomičtější byl ten zlomek sekundy, kdy pronásledovaný zjistil svůj omyl a tím nejkratším možným způsobem se v běhu otočil, zabral zadními běhy do protisměru a v téže sekundě pronásledovatel v běhu strnul do záporu a stejně úsporným způsobem se otočil a hnal zpět, takže nedošlo ke střetu. A ještě jedno jsem si později uvědomil, že srnců na tuto pastvinu vychází více. Každý z účastníků této akce se totiž někoho bál a někoho nebál. Musí to zde být v hierarchii srnců nejméně srnci číslo tři a dva, v pořadí jak mizeli v lese. Že zde vychází špičáček, který ale v popsané akci neúčinkoval, jsem věděl. Ten by mohl stát až na čtvrtém místě. 

Ale který je ten první? Se kterým si svého slabšího souseda srnec číslo dva spletl? Na to odpověď nenajdu doma na gauči, ale pouze na místě prvního setkání. Zopakoval jsem čekanou později a spatřil jen mladého špičáka, který se tu klidně pastvil, vyšla i srna, ale to bylo vše a tma se valem blížila. Vycházel měsíc a jeho mdlé světlo slabě ozařovalo okraj lesa. Zaslechl jsem šelest a rozhodl se ještě vydržet. Zdálo se mi, že mezi okrajovými větvemi se cosi pohnulo, ale potom zase byl dlouho, dlouho klid. Stále jsem hleděl na ono místo a vsadil bych se, že tam stojí nepohnutě srnčí, a že část těla vidím. Ale jistotu jsem nabyl až po další dlouhé chvíli, když ten tajemný obrys zvolna prošel těsně pod mým posedem podél kraje lesa. 

Překvapený srnec

Byl to srnec, starý, jaké paroží nosí se mi nepodařilo zjistit. Ještě několikrát jsem pokoušel štěstí, ale nikdy nedostal lepší příležitost. Dny se krátily a srnec vycházel po setmění, stále později. Ano, jednou na podzim jsem ho spatřil, když jej zvedli patrně houbaři, proběhl hbitě těžkým terénem, lesem s kamenitým povrchem, nedaleko od místa, kde jsem stál, ale nedalo se zjistit jaké má paroží. Pak ještě v zimě jsem ho vyrušil poblíž krmelce a poznal podle statného těla, ale již bez parůžků. Za hlubokého sněhu se všechna srnčí zvěř stáhla do níže položených částí honitby a tam po několik týdnů přečkala nejtěžší období, v příznivějších podmínkách, aby uspořila energii. 

Jen silný starý srnec se vždy v noci vracel na své stávaniště. Obeznaný, ale nepoznaný samotář, srnec číslo jedna. I když jsem dosud nespatřil jeho parůžky a byl to nejspíš zpátečník, věřím, že z hlediska chovatelského je nejlepším srncem v této části revíru.
Jistě nejsem sám, kdo podobnou příhodu zažil i u jiných druhů zvěře, která si vytváří v místě výskytu ve vztazích mezi jednotlivci určitou hierarchii a vlastní teritoria. Běžně pokud nebyl "denní řád" narušen chybou v době příchodu na pastvu, probíhalo vše hladce a srnci se bez kolize vystřídali od nejméně opatrného srnečka po nejobezřetnějšího a nejsilnějšího.

Bohumil Lhota

#Srnec, #Lovecké stezky, Humor o myslivosti, Čekaná, Happy Days, Příroda a myslivost, 

SOUBOJE spárkaté zvěře, podřízenost a zastrašování. Mufloni a kňouři. Doby lovu zvěře, #Lovecké stezky, Čas lásek jelenů, Deer rut, Instinkty a pudy

Srnec v létě JE V KRYTU

Souboje

Spárkatá zvěř při boji používá spárků nebo páráků (divočák), parohů a rohů. Hlodavci, zajíci a šelmy se brání drápy a zuby.

Stejných zbraní jako při obraně používá zvěř také při vlastním útoku. Ten směřuje buď proti kořisti s cílem jí usmrtit, nebo proti jedinci stejného druhu - sokovi, se snahou jej zastrašit a zahnat. Při soubojích se sokem u šelem bývají častěji využívány zbraně, které nemají přímý smrtící nebo těžce zraňující účinek (např. drápy spíše než zuby).

Většina takových soubojů je značně ritualizována, tzn. že spočívá spíše v zastrašovacích postojích a grimasách, než v bezprostředním napadení.

 Ze dvojice soupeřících může kdykoliv prohrávající účastník souboj přerušit a zaujmout podřízené postavení, což okamžitě sníží agresivitu vítězícího a ten jej přestane napadat.
Odlišná situace nastává u spárkaté zvěře, kdy poraženému nepomůže pouze vyjádřit projev podřízenosti, ale musí z místa souboje co nejrychleji uprchnout, jinak je vítězem dále pronásledován a napadán. Pokud se mu útěk nepodaří a je sražen k zemi, může být protivníkem i ubodán nebo udupán.
U spárkaté zvěře proto dochází při soubojích častěji ke zraněním a zabití než u šelem.
K ritualizovaným projevům při souboji patří např. tzv. paralelní pochod samců spárkaté zvěře, kdy oba soupeři kráčí po nějakou dobu s odstupem vedle sebe ve stejném směru a přitom uplatňují tzv. odpichovaný krok, vyznačující se vysoko zdvihanými toporně napjatými běhy, který je výrazem hrozby. Přežvýkavci také hrozí prudkým dupnutím předním během. 

Před soubojem oba soupeři někdy rovněž hrabou předním během do země, což stimuluje jejich agresivitu. Zvěř před soubojem rovněž může očichávat zem, potom kálet a trus následovně rozhrabávat. Jeleni při zastrašování soka vyhrožují i ceněním zubů a nadzdvihováním horního pysku. Původním účelem této grimasy bylo obnažení špičáků, které jim však během vývoje druhu zakrněly v téměř nezřetelné a k boji nepoužitelné kelce. Také zívání může souviset s hrozbou, nebo je naopak projevem strachu. Vždy jsou však při něm ukazovány zuby, jako nástroj útoku nebo obrany. Šelmy zívají častěji než ostatní srstnatá zvěř a také při zívání více rozevírají čelisti.

U šelem (ale i hlodavců a zajíců) se při souboji často uplatňuje tzv. zápasnický postoj, při kterém jsou oba soupeři, stojící na zadních, zapřeni do sebe předníma nohama, přitom se přetlačují a cení na sebe zuby. V případě lišáků, kteří v této pozici přešlapují a poskakují na opěrných zadních bězích se tento způsob souboje nazývá také "foxtrot".

Jelenovití v době shození paroží bojují spárky na předních bězích a přitom se staví na zadní běhy. Již samotný vzpřímený postoj znamená u jelena přípravu k útoku.

JELENÍ MĚŘENÍ SIL

V průběhu říje bojují samci jelenovitých prostřednictvím paroží, a to většinou čelním střetem s následným přetlačováním. Přitom se snaží soupeře pootočit a odhalit mu bok, aby jej mohli do něj bodnout.

Turovití nemají jednotné schéma boje. 

Mufloni bojují horizontálním čelním střetem, spojeným s prudkým nárazem (nikoliv s přetlačováním). Obranným mechanizmem proti tvrdým úderům je jejich zesílená čelní kost a pružná, pevná páteř (zejména krční). Ztratí-li soupeř rovnováhu, je okamžitě znovu napaden ze strany na krční obratle.

Kozorožci a kozy bojují vertikálním čelním střetem, kdy se navzájem tlučou rohy směrem shora dolů, přičemž stojí jen na zadních nohách. Kozí krk není přizpůsoben k úderu zepředu a pokud by k němu došlo, mohl by mít za následek zlomení obratlů a přeražení páteře. Kamzík se snaží svými hákovitě zahnutými růžky zaútočit na soupeře z boku a vytrhnout mu z těla kus srsti a kůže, nebo i svaloviny. 

Kňouři na sebe útočí mohutnými páráky rovněž z boku, přičemž současně nastavují soupeři ztlustlou plochu kůže na hrudi (kyrys), která jim slouží jako ochranný štít.
Obecně zvěř nesnáší přímý pohled z očí do očí. Proto pociťují dva jedinci navzájem přímo upřený pohled za vysloveně nepřátelský a hrozivý. Zejména jedince, který není v duševní rovnováze (což je v případě ohrožení pravidlem), upřený pohled značně znepokojuje. Útočnou hrozbu použije k boji se chystající jedinec pouze tehdy, když je jeho tendence k útoku brzděna alespoň malou dávkou strachu. Nepociťuje-li vůbec žádný strach, zaútočí bez jakékoliv výstrahy se zcela klidným výrazem v obličeji.

SRNEC OBECNÝ se loví výhradně individuálními způsoby lovu na čekané a šoulačce za použití kulové zbraně. Zvláštní kategorii lovu srnčí zvěře představuje lov vábením.

Významný den 16. května pro život většiny aktivních myslivců

Srnčí zvěř je krásná a ušlechtilá na pohled, hravá v bezstarostné mladosti, nedůvěřivě obezřetná ve stáří, elegantní v pohybu, urputná v teritoriálních bojích, něžná v době milostných her i statečná v období vyvádění mláďat

Je naší zvěří původní, stala se symbolem české krajiny a na rozdíl od mnoha jiných volně žijících druhů se dokázala výborně přizpůsobit pochodům, které dramaticky změnily její životní prostředí během několika posledních desetiletí. Srnčí zvěř v současnosti osídlila v našich podmínkách prakticky všechny typy krajiny, s výjimkou nejvyšších horských poloh. Pro mnoho honiteb představuje hlavní druh lovné zvěře, který nese na svých bedrech nejen tlak ekonomických nároků spojených s výkonem práva myslivosti, ale představuje také pravděpodobně nejpřístupnější způsob mysliveckého vyžití. K tomu nutno ještě připočíst kvalitní trofej, která je jedinečná především pro svojí obrovskou tvarovou různorodost.

Zamyslíme-li se nad těmito skutečnostmi, snadno pochopíme význam 16. května pro život většiny aktivních myslivců. Snad se mi podaří být nápomocen, především našim začínajícím kolegům, dobře míněnou radou k tomu, aby si blížící se krásné období mohli naplno prožít a dokázali si plně vychutnat také lov právě toho "svého" letošního srnce.

  Srnec obecný se dnes loví výhradně individuálními způsoby lovu na čekané a šoulačce za použití kulové zbraně. Zcela zvláštní kategorii lovu srnčí zvěře představuje lov vábením.


#Lovecké stezky, Doby lovu zvěře, Fotografie z myslivosti, Jak na to?, Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře, Srnčí zvěř, Srnec 

Obeznání srnčí zvěře na jaře. Dobře se v tomto období vyhledávají srnci s abnormálními, nepravidelnými a raritními trofejemi. Jak na to?

Srnec na fotografii na poli

K pobytovým znamením teritoriálních srnců patří výtlučky na slabších kmíncích stromů, prutech i pevných stoncích bylin a hrabánky

 Při této aktivitě otírá srnec výměšky pachových žláz a vyznačuje tak hranice svého teritoria, které čas od času obchází. Toho poznatku lze také poměrně úspěšně využít při vlastním lovu. Traduje se rovněž, že mladší srnci vytloukají na silnějších prutech než srnci starší, osobně jsem však k této poučce poněkud skeptický. Na základě své zkušenosti bych si spíš dovolil tvrdit, že na mladší věk srnce ukazuje větší počet a rozsah výtlučků, včetně stupně destrukce poškozené rostliny. Obzvláště srnci druhé věkové třídy bývají natolik temperamentní, že až vylamují či přelamují jednotlivé stromky a doslova převracejí na zemi ležící klest, větší ulámané větve či smrkové vrchy.

Pro vlastní obeznání srnčí zvěře má značný význam období začínající poměrně dlouho před vlastním odstřelem. S touto činností lze začít v podstatě již v rámci únorových obchůzek honitby v okamžicích, kdy dochází k prvním výraznějším předjarním oblevám. Srnčí přestává být silně závislé na bezprostřední blízkosti krmných zařízení, rozchází se postupně po honitbě a vyhledává zejména jižní, dobře osluněné partie. Po zimním období je rovněž poměrně klidné, déle drží v loži, umožňuje dobré přišoulání a pozdě se dává na úprk. Nejlépe tak lze obeznat zejména početní a zdravotní stav populace na konci zimy, ale většina srnců má již v určité fázi vývoje také trofej.

Zejména dobře se v tomto období vyhledávají srnci s abnormálními, nepravidelnými a raritními trofejemi. 

Rád bych ale upozornil na častá zklamání vznikající při takto časném obeznání srnců první věkové třídy. Musíme si totiž uvědomit, že dobře založení srnci v prvním roce života právě shodili svoje dětské paličky a vývoj trofejí, které budou nosit v době lovu u nich teprve začíná.

#Fotografie z myslivosti, Jak na to?, Pravidla lovu srnčí zvěře, Srnčí zvěř, Srnec, #Lovecké stezky, Doby lovu zvěře, Lovy srnčí zvěře,