Čas lásek jelenů, Čekaná, Lov na jelena, Lovecké štěstí, Na loveckých stezkách, Myslivecké fotografie, Šoulačka

Podívejme se, kdo se skrývá v lese... 

Čas lásek jelenů, Čekaná, Lov na jelena, Lovecké štěstí, Na loveckých stezkách, Myslivecké fotografie, Šoulačka

LOV NA SRNCE, Myslivecká zařízení, #Srnčí zvěř, Čekaná, Fotografie z myslivosti, Lovy fotoaparátem

Srneček jako koníček...čeká na svého myslivce

Myslivecká zařízení, to jsou zařízení, která nás myslivce prezentují v očích veřejnosti.

Na první pohled to tak nevypadá. Vkusných a estetických staveb v honitbách v minulosti bylo velmi poskrovnu. Stavělo se ze všeho, co bylo po ruce a podle toho to také vypadalo. I veřejnost to tak zřejmě brala, proto na to nikdo vcelku nepoukazoval.
 Ruku na srdce, kolik nepříjemností, a také pádů a úrazů už bylo se starými a špatnými posedy.

A nebyly a nejsou to jenom posedy. Totéž by se dalo říci o krmelcích, zásypech, soliskách a senících, pokud vůbec nějaké byly.

 Malé "jesličky" a myslivec s otýpkou na zádech, jak ji o víkendu nese do honitby, byly sympatické oku veřejnosti, avšak o skutečné myslivosti to nevypovídalo.

Po 21 hod usedám na chatku, je krásně bílo, na louce je několik kusů dančího, srnčího a nějaký ten zajíček.

Lovec

Lončák váha: 75 kg věk: 2 let 

Asi před 4 týdny jsem na chatce bývalého tábora minul sele

 - chatka je nad loukou, přes kterou rádi divočáci přetahují na strniště kukuřice. Během čekané jsem viděl ještě lončáka, který šel v potoku pod loukou.

V sobotu 20. 1. jsem pohodil kukuřici s pozadkem k samostatnému keři – je vzdálen cca 90 m od chatky a divočáci – hlavně bachyně se selaty tudy rádi přetahují. V neděli večer jsem se chystal na čekanou, když mně volal kamarád o pomoc s transportem divočáka, kterého právě na chatce ulovil. Tak konečně se i jemu zadařilo – měl za sebou desítky čekaných na divočáky. S transportem jsem mu samozřejmě pomohl, radost byla velká.

V pondělí večer přemýšlím, kam jít, rozhoduji se opět pro chatku. Chodí tam více „partií“, tak uvidíme. Po 21 hod usedám na chatku, je krásně bílo, na louce je několik kusů dančího, srnčího a nějaký ten zajíček. Občas zahlédnu nějaký stín, jak vytahuje na louku, ale jedná se o dančí nebo srnčí. Před 23 hod uvidím po pravé straně opět stín, jak se blíží k potoku – tentokrát je to divočák. Kontroluji prostor za ním, jestli nejdou další kusy, ale je sám. V tichosti zatahuje do potoka a jde směrem k lesu. V klidu jej pozoruji přes dalekohled. Jak je v místech pode mnou, odbíhají 3 ks srnčího směrem ke mně. Za 5 min vidím, jak divočák vytahuje z potoka a jde na louku. Je to ale ještě hodně daleko, tak jej jen pozoruji přes dalekohled. Jde opatrně, jistí, ale pořád se přibližuje ke keři, kde jsem v sobotu zakrmil.

Černá zvěř v zimě

 Říkám si v duchu: "Tak jdeš to zkontrolovat, jestli tam něco nezůstalo". Prochází kolem něj, to už si připravuji zbraň, odjistím, napínáček, bod, a pozoruji jej přes puškohled – je na „ostro“, ale za chvílí se natáčí, usazuji kříž na komoru a padá rána.
 Po ráně nevidím nic, nevím, kde odskočil, ani jsem nic neslyšel. Za 10 min po ráně slyším, jak na levo ode mne „beká“ srnčí – to něco značí – no uvidím. Po příchodu na nástřel jen odskoky směrem do potoka, barva nikde. Po 20 krocích nacházím kapku barvy, nic neriskuji, volám tátovi, ať přijde i s Dagem.

Dag po příchodu na nástřel jde v klidu, přecházíme potok, kde je další barva, z potoku přecházíme malou loučku, kde jsou již stříkance barvy a asi po dalších 50 m již nacházíme zhaslého divočáka. Opět těžký transport, ale to už se zvládá. Divočák vážil 75 kg vyvrhnutý, proto šel i s komorovou ranou od nástřelu 150 m.

Byl jsem rád i za Daga, konečně úspěšný dosled. Samozřejmě proběhly veškeré pocty, zbraň ZH 7x57 R, střelivo GECO 10,7 g, stříleno na cca 90 m.

 Lovu a přírodě zdar! 

NA LOVECKÝCH STEZKÁCH. Romantika v myslivosti. Obnova a sněhová pokrývka. Posed u borovice...

POSED V ZIMĚ Romantika nízkého posedu se širokým výhledem...

Toto zařízení je limitováno místem pod stromem. Velice příjemné a lukrativní čekaná i relax!
I lovecký pes po žebříku vyleze...

LOV NA LIŠKU

LIŠKA V ZIMĚ

Nejlepších výsledků při tlumení liščí populace 

mám při čekání u tzv. matečních nor. U nor je zapotřebí k podzimku vždy řádně upravit okolí k dobrému výhledu - vysekat kopřivy a stvoly. Při lovu brokem se držím zásady střílet lišku v pozici na široko do vzdálenosti 35 m. Musíme se vyvarovat rány na ostro nebo na odcházející lišku při větší vzdálenosti.

Při tomto lovu je zapotřebí co nejméně pohybu, zbraň mít připravenou k výstřelu, dávat pozor na cvakající pojistky při odjištění zbraně, protože liška velice dobře slyší.

Při kaňkování vycházejí lišky z nor poměrně brzy - ještě za světla. Je lepší střílet na první lišku dále od nory. Obvykle jde za ní ještě další liška.

Velice se mi osvědčilo projíždění vysokého sněhu traktorem až k posedům. Navečer zde pak mohu ulovit lišku, která využívá velice ráda vyjetých kolejí.

Vzrušujícím lovem při čerstvě napadaném sněhu je i šoulačka v bílém maskovacím oblečení.

 Při tomto lovu je zapotřebí dobře nastřelená kulovnice a dobrý dalekohled. Při šoulání dělám časté přestávky, vábím v místech, kde není tolik krytu, abych navábenou lišku včas zahlédl. Lovím většinou na velkých zasněžených lánech porostu vojtěšky, kde rády lišky myškují a nejsou zde posedy.

Dalším osvědčeným lovem lišek je čekání na jejich spádech, předem obeznaných. Liška je tvor konzervativní a své spády dodržuje, zvláště podél potoků.

Poslední dobou používám k lovu lišek kulovnici ráže .222 remington s puškohledem se zvětšením 3 - 9x. Je to ideální zbraň pro lov lišek. Není problém pro dobrého střelce si s touto zbraní "sáhnout" pro lišku na 140 - 150 m. Jen pozor na vysoké strniště řepky, vysokou trávu nebo keře. Sebemenší stéblo či stvol střelu odchýlí zcela jistě od cíle.

KAŇKOVÁNÍ LIŠEK

Myškující liška

Velice napínavé jsou lovy lišek stopováním při ranní obnově za slunečných dnů 

Lišky mají totiž velikou slabost vyhřívat se na sluníčku zalehlé v oračce. Celkem třikrát se mi povedlo takto lišku překvapit a vyšlápnout si ji z oračky na brokovou ránu.
Nebudu popisovat podrobně četné lovy na újedi, jen několik poznatků. Lišky nechodí na újeď tak často, když je tzv. myší rok a v době kaňkování. 

Liščí feny začínají intenzivně navštěvovat újediště v březnu a dubnu před vrhem liščat. Je dobré, když si dopoledne natáhneme vlečku k újedi (vývrhy, zbytky ryb). Vše dám do síťky od cibule a natáhnu vlečku přes spády lišek. Takto jsem ulovil mého největšího lišáka.
Dalšího z mých "zlatých lišáků" jsem ulovil při kaňkování napodobením skolení. Doslova se přiřítil rychlostí dostihového koně k mému posedu u potoka, kde zcela jistě čekal soka.
Při kaňkování po ulovení liščí feny zůstávám sedět, je totiž velká pravděpodobnost, že ve stopách lišky vystřídá lišák, což se mi mnohokrát vyplatilo.

Začátek kaňkování lišek (od 13. 1.)


#Čekaná, Liška, Lov na lišku, Újeď

LIŠKA, Lov na lišku, aktivity radosti a milování života, Čekaná, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Lovecké zátiší

Zátiší s úlovkem lišky

Liška patří mezi druhy, které se umí velmi dobře přizpůsobit

Lišky se páří v nejtužší zimě, v lednu a v únoru. V té době lišáci pronásledují samice. Není výjimkou, že jednu samici honí více samců. Samec, který je samici nejblíže, si dělá hlavní právo na družku a ostatní samce odhání. Proto mezi samci dochází často k potyčkám. K aktu páření pak dochází uvnitř nory. Během léta se liščí pár pomalu rozpadá. Samice odejde s mláďaty od samce do jiné oblasti. Při dalším kaňkování se liška spáruje zase s jiným samcem. Vytvoření páru je utvořeno jen k odchování mláďat pro danou sezonu.
V dubnu a květnu vrhá samice v noře tři až osm slepých mláďat, o které se svědomitě stará. Nejdříve je jen kojí, a později jim předkládá natrávenou potravu. V této době obstarává potravu i lišák. V období, kdy liška odchovává mláďata, má mnoho starostí se sháněním potravy. V těchto případech se proto vydává na lov i během dne, a tak není výjimkou spatřit ji i v pravé poledne, kdy například na polích či loukách slídí po hraboších. Ti jsou v její potravě zastoupeni ve velké míře.

Kdo měl možnost pozorovat lišku při „myškování“, kdy se předvádí elegantními skoky do výšky, určitě mi dá za pravdu, že je to nádherná podívaná. Liška se odrazí všemi čtyřmi najednou, a když zase dopadne na zem, má pod předními běhy uloveného hraboše. Je-li nasycená, tak si s ulovenou kořistí hraje. Hraboše pustí a potom ho znovu chytá. Ovšem v době, kdy má starosti s mláďaty, tak si uloveného hraboše „uloží“ do mordy a jde na další lov. Stejným způsobem loví jiného hraboše, aby ho potom přidala k prvnímu ulovenému ve své mordě. Takto si počíná ještě nějakou dobu, a kdy má již plnou mordu, tak se vydá k noře za svými mláďaty. Proto můžeme spatřit lišku, která nese v mordě šest i více ulovených hrabošů najednou. Nikdy je neodkládá, jen další ulovené hraboše stále přidává do mordy. Odrostlejším mláďatům nosí rodiče před noru i živou a poraněnou zvěř, na které se učí lovit a usmrcovat. V srpnu jsou liščata již vyspělá, že se osamostatňují. Na podzim jsou již vzrůstem a zbarvením k nerozeznání od rodičů.

Liščin jídelníček je jinak velmi pestrý. Sbírá sladké ovoce, z keřů strhává zralé maliny, dovedně si počíná i při sběru borůvek, kdy zuby opatrně otrhává borůvky z větviček. Stejně si počíná i při sběru lesních jahod. Pochoutkou je pro lišky dozrávající oves. To si liška stoupne na zadní, uchopí do mordy hrst klasů a zuby je zdrhne. Mezi zuby ji pak zůstanou jen zrnka, která rozkouše a spolyká.
Na zemi vyhledává brouky a jejich larvy. S chutí vyhrabává hnízda čmeláků nebo vos, aby se dostala na jejich chutné larvy. Dále najdeme v jejím jídelníčku různé obratlovce či drobné obojživelníky. V závislosti na množství potravy může liška za jedinou noc urazit až osmnáct kilometrů. Zajímavé je, že liška může ulovit i lasičku či tchoře, ale tuto kořist jen usmrtí a nekonzumuje. Pozoroval jsem souboj lišky s tchořem. Tchoř se snažil utéct, ale pak jen na dotěrnou lišku cenil zuby a bránil se jejím útokům. Liška ho stále vytlačovala z bojiště a po chvíli se jí podařilo ho zakousnout. Usmrceného tchoře nechala bez povšimnutí ležet na zemi a odešla.

Lišky mají velmi dokonalý sluch, zrak i čich. Tyto vlastnosti z ní v dělají úspěšné lovce.

Srst lišek se každoročně vyměňuje. Koncem zimy začíná línání. Měkká a lesknoucí se srst ztrácí pružnost., láme se a vypadává. Začátek výměny srsti závisí na ukončení zimy. Je-li dlouhá zima, línání se opožďuje. Většinou bývá línání ukončeno v květnu, u nemocných zvířat až v červnu. Na místech vylínané srsti dorůstají delší chlupy, tzv. pesíky, zatímco jemná a hustá podsada v letním ošacení zcela chybí. Letní srst začne k podzimu houstnout a prodlužovat se. Koncem října potom vyrůstá na liščím těle – podsada. Na konci listopadu můžeme spatřit lišky, které nají zimní srst. Nejcennější liščí kožešina je v prosinci. Později již dochází k drobnému otírání a kvalita se snižuje.

Teritorium lišky zaujímá podle úživnosti až několik kilometrů čtverečních. Hranice svého teritoria si liška značkuje močí nebo trusem, který zanechává na nápadných místech, jako jsou pařezy, kameny, krtiny či větší trsy trávy. Vždy jde o vyvýšené místo v terénu, odkud se pach trusu lépe šíří do okolí. Na trusu ulpívají výměšky řitních žláz. Pro vzájemnou komunikaci používají lišky kromě různých zvuků i pachové značky. Především jde o známou pachovou žlázu, která je uložena u kořene ocasu a nese název – „fialka“.

#Lovecké stezky, Dosled, Čekaná, Lovu zdar!, Lovecká optika, Jak na to?, Nastřelení lovecké zbraně, Příhody z loveckého batohu, Tři jednou ranou

„Dosled? To neznám. Jedna rána a leží.“

Posadím komoru do kříže a zmáčknu

Nebo: „Nechápu, jak někdo může minout!
Posadím komoru do kříže a zmáčknu. Pak si zapálím a jdu dát poslední hryz.“

Vskutku sebevědomé odpovědi a nemám důvod jim nevěřit.

 Hodně myslivců by mohlo být v širším reprezentačním kádru kombinované lovecké střelby. Nemálo je ale i těch, kteří se zbraní se příliš nesžili. Při posazení pažby do ramene zapomenou dýchat, rozbuší se jim srdce, roztřesou ruce, zaslzí oči. Zodpovědnost je velká - tak dlouho čekám a teď vše záleží na jediném okamžiku.
Faktorů ovlivňujících přesnost střelby je celá řada. Množství natrénovaných hodin, použité střelivo, povětrnostní podmínky, viditelnost, správný odhad vzdálenosti, přehledný terén a psychická vyrovnanost.

ZIMNÍ ČEKANÁ NA LIŠKU. Posed, nebo kazatelna musí být samozřejmě umístěna nad norami a vzadu. Ideální počasí je jasno a úplněk.

Liška (Wildlife)

S celoročním odlovem lišek mám mnohaleté zkušenosti 

Nejvíce jsem jich za ta léta ulovil u nor, více než 40. Ty, co jsem ulovil například při čekané na srnce, nebo při pochůzce revírem se psem, byly zcela náhodné a bylo jich pouze několik. A ty, které jsem ulovil na společných honech vůbec nepočítám, neboť to nebyla jen moje zásluha. U nor se mi daří nejlépe na jaře v období dospívání mladých.
 Naproti tomu lov v zimě na sněhu, ať již na újedi, či při kaňkování je i přes svou nespornou romantiku značně náročný a bohužel relativně méně úspěšný. Svou náročností mnohé odrazuje a pochopitelně z tohoto důvodu si jej, vzhledem ke svému zdraví, mohou dovolit jen opravdu někteří.

 Avšak odlovení celého vrhu, včetně staré, se mi podaří málokdy. Naposled jsem měl to štěstí vloni dne 15. května. Takže z mých dosavadních zkušeností a výsledků vyplývá, že nejúspěšnější lov lišek bývá na jaře, v období dospívání liščat.
 Technika lovu u nor je v podstatě stejná, jak v létě, tak v zimě. V jarním období občas kontroluji nory z protější stráně dalekohledem a pokud shledám oježděný vsuk, zasednu příští večer na posed. Ideální počasí je jasno a úplněk. Když nespěcháme, je výhodnější si na toto počkat. Tak stačí čtyřmetrový posed. Pochopitelně by byla rozhodně lepší kazatelna, obzvláště pro zimní čekanou. Bohužel vybudování kazatelny dá mnohem více práce a vhodného materiálu a vyžaduje nezbytnou spolupráci několika myslivců, což je někdy problém. Obvyklý a přátelsky úsměvný argument bývá - ty tam chodíš, tak si to postav. Posed, nebo kazatelna musí být samozřejmě umístěna nad norami a za "zády". Mladé lišky vycházejí z nor až za šera, což bývá kolem půl deváté - desáté, podle ročního období. Pobíhají před vsukem. 

Některé komplexy nor obývají společně s liškami i jezevci a ti vycházejí z nor ve stejnou dobu jako lišky. Takže je třeba se přes puškohled přesvědčit, co tam z nor opravdu vyšlo. Puškohled na brokovnici je zcela nezbytný k zaměření v šeru. Stačí jednoduchý se zvětšením 4x. Po výstřelu setrvám v naprostém klidu a pouze si opatrně doplním do zásobníku další náboj. Během několika minut se před vsukem obvykle objeví další lišče a tak se mi při troše štěstí podaří odlovit celý vrh. Když se již delší dobu nic nehýbe, odcházím v tichosti domů. Následující den ráno jsem již hodinu před rozedněním opět na posedu. To již čekám pouze na starou lišku. Musím zdůraznit, že se objeví skoro vždy, ale je jako blesk v noře, nebo z ní vylítne a je pryč. Většinou nestačím ani reagovat, natož vystřelit, i když jsem připraven. Takže se mi ji v tomto ranním šeru, či spíše ještě tmě, podaří ulovit málokdy. Teprve po úplném rozednění sestoupím z posedu, posbírám úlovky do silonového pytle a odcházím. Zde bych chtěl uvést jednu zajímavou zkušenost ze zimní čekané, která opravdu stojí za to. Před léty jsem pobýval mnohokráte, coby host, u dobrých zelených kamarádů v Jeseníkách na Malé Morávce. Tam měli pro tyto zimní noční čekané vybudovány kryté a uzavřené kazatelny, z nichž některé byly dokonce vybaveny i malými kamínky.

Liška na sněhu

 Takže celonoční čekaná se změnila ze strastiplné zimy na zcela kouzelnou, až neuvěřitelně nezapomenutelnou loveckou příhodu. Byl jsem ale docela skeptický k tomu, že by se v kamínkách mělo topit, neboť jsem byl přesvědčen, že kouř z komínku odradí veškerou zvěř. Místní mne přesvědčovali, že kouř zvěř neodrazuje a sám jsem se o tom později přesvědčil. Kolem půlnoci nám přišla na zaječí vřeštidlo na sněhu liška a tuto jsem z kulovnice ulovil. Při dalších čekaných jsem dokonce ulovil divočáka, který zřejmě také přišel na zaječí vřeštidlo. Avšak nekompromisní podmínkou takového čekání byl požadavek mysliveckého hospodáře a sice to, že na tuto noční zimní čekanou musí jít nejméně lovci dva. Ten důvod byl zcela oprávněný. Stačilo by například na zledovatělém žebříku uklouznout s dopadem na umrzlou zem a v mrazivé noci v hlubokém lesu by se dotyčný pomoci rozhodně nedovolal. Dnes je to již poněkud lepší, neboť si na takovou čekanou můžete vzít s sebou mobil. Častokrát jsem uvažoval o vybudování takové pohodlné kazatelny i v našem HS v místě trvalých liščích a jezevčích nor. To by zpřístupnilo tento zimní lov i těm dříve narozeným a vlastně všem členům. Dokonce jsme již vytyčili místo, kde by měla být postavena, ale k dalšímu již nedošlo, což je velká škoda. Nicméně je to námět i pro všechny příznivce zimního lovu. Z výše uvedeného vyplývá, že jsou různé možnosti a techniky lovu a sami si musíme zvážit na co máme a jaké k tomu máme prostředky, tak abychom splnili to hlavní, což je přispět k tlumení liščí populace.

Ing. Jaromír Hoza

Čekaná a panorama krajiny

Na čekané a panorama krajiny

MYSLIVCI! NEMŮŽETE SI UDĚLAT POŘÁDEK? TAKOVÝ ŠMEJDI VÁM KAZÍ POVĚST? Čekaná, Myslivci a konfliktní situace, Názory myslivců.

NA ČEKANÉ 

CO NA TO MYSLIVCI V DEBATĚ POD VIDEEM? (video už není dostupné)

Jaroslav:

Ahoj Marku, jako myslivec něco dodám

1. rád bych podotkl že jsi toto video asi točil dost v afektu, moc jsi si neuvědomil jak moc jím ublížíš těm opravdovým myslivcům kterých je stále dost, zatím co hlupákům a hladovcům to bude jedno tak jak bylo do teď, zatím co já si někde rozbiju hubu až slítnu z posedu a nebo boudy kde mi někdo nařeže šprušle na žebříku a to vlastně nepřímo na tvůj popud, což mě dost mrzí vím že jsi tam použil slovo někteří ale oba víme že i přes to je to v očích lidí okamžitě zobecněno... jen pro pořádek každý svůj výstřel si dokážu odůvodnit bez nejmenšího problému

2. pravda je že nemám rád když se po venku motá moc lidí ale jestliže tam nejezdíš na motorkách, neodhazuješ plechovky a není tě slyšet na celý okolí jinými slovy chováš se jako zvěř, tak nevidím problém... a v našem spolku a spoustě jiných ti nikdo nic neřekne...

3. na posedu není vůbec nic špatného sice nějaký topení na něm je tak troch přežitek z období socialismu ale ok, posed poskytuje střelci kryt současně s rozhledem a oporou pro pušku jeho pach je mnohem těžší zachytit střílí pod úhlem většinou kolem 30 stupňů do země což činí lov bezpečnější

4."lov z posedů je zábava" no to bylo tak nešikovně řečeno že ani nevím co na to říct

To není řešení

5.to "lákadlo"- vnadiště, tímto způsobem se může lovit pouze divočák kdy je to jediný prakticky proveditelný individuální způsob lovu, výstřel z posedu "poprava" podle mě teda většinou naprosto rychlá a bezbolestná smrt, mnohem citlivější než třeba usmrcováni někde na jatkách... to máme jako pořádat parfosní hony-(štvát zvěř na koních) jako ve středověku ... to spíš to bych označil za brutální

6. ty stromy nejsou rozstřílený ale jsou dost možná záměrně ořezaný aby z nich tekla míza protože divočáci se o to budou drbat což je další věc která je sem přiláká, aby se sem vraceli, pravděpodobně to je taky vyřezaný aby bylo vidět do toho lesa aby se tam někdo nepřipletl, to že ho zastřelí když bude vycházet z toho lesa (čelem k němu) je celkem hloupost protože to se prostě nedělá a hlavně tím že to zvíře prostřelíš zepředu si dost pravděpodobně zbytečně poškodíš zvěřinu a nebo minimálně dost zdevastuješ vnitřnosti což taky není žádoucí nehledě na to že je větší šance že ti uteče
 (v důsledku chyby netrefíš hlavu) než když ho prostě střelíš z boku na lopatku kdy se ta střela opře do toho těla a předá maximum energie...

7. k těm kostrám nemám moc co říct samozřejmě se má všechno zakopávat, nicméně přítomnost těch koster se dá velice jednoduše vysvětlit (čistě z mých zkušeností) že zakopanou potravu vyhrabe třeba liška nebo v tomto případě spíš divočák a roznosí ji po okolí ....

8. ohledně toho pletiva nemám co vytknout tvýmu rozčilení nicméně ti aspoň můžu říct že to tam není odhozený ale má to taky sloužit jako návnada kdy se do toho ten divočák popřípadě liška budou snažit dostat což dá střelci čas na výstřel (to pletivo nejspíš proto aby to nedopadlo tak jako ty ostatní roztahaný kosti v tom les) k tomu kolíku v zemi to bylo pravděpodobně přivázaný z toho samýho důvodu

9. že by to byla chlastačka dost pochybuju...

10. o tom jak to bohužel funguje v české přírodě to by bylo asi trochu na dýl....

11. to že by si to někdo pekl v lese dost pochybuji, z mnoha různejch více či měné závažnejch důvodů.. jen čistě vypíchnu což by tě mohlo taky napadnout když si tam udělám "grilovačku", tak tam pak 14 dní nemusím vůbec chodit

12. o tom jak moc je česká legislativa nakloněná myslivosti by se dalo taky dost diskutovat....například uvedu naprosto tupou a zkostnatělou ochranu "vyvolených a úžasných" druhů které pak devastují jiné a podobně

13. abych si tak troch rýpnul, tak pokud vím tak ty jsi na ten posed neměl co sahat a tak ji si nemusel dojet autem až na místo, doufám že v komentáři nezním moc arogantně, strávil jsem jím skoro 4 hodiny

s pozdravem slušný a myslivec

LOV NA ČEKANÉ A DALŠÍ ZPŮSOBY LOVU

Pan myslivec P. předvádí vábení jelenů

Velmi důležitý je vliv způsobu lovu 

na hygienu, zrání a z toho vyplývající kvalitu zvěřiny. Pokud je kus v okamžiku zásahu v klidu, stojí bokem ke střelci, může při zásahu na komoru či krk zůstat v ohni na místě zásahu a být tím pádem okamžitě nalezen a vyvržen. Tato situace nastává především při lovu na čekané a považujeme ji za ideální. 

Při oblíbeném lovu šoulačkou je již situace poněkud jiná, protože často zvěř lovce zpozoruje, málokdy stojí vzhledem k lovci v ideálním postoji, často se střílí z ruky bez pořádné opory. Nejméně ideální podmínky jsou při lovu na naháňce, nadháňce nebo natláčce. Zvěř na kterou se střílí je v pohybu, úhel pro výstřel bývá nedostatečný a navíc se s dosledem může z bezpečnostních důvodů může začít až po skončení leče (lovu). 

V praxi tedy může začít vyvrhování dosledovaného kusu až ze několik hodin. 

Naháňka, nadháňka a natláčka jsou oblíbenými a efektivními způsoby lovu, lze lovit i v místech s hustými krytinami nebo tam, kde osamělý lov nepřináší odpovídající výsledky. Organizace takovýchto lovů musí respektovat požadavky na ochranu zvěře a lovců (organizační podmínky pro možnost dobrého zásahu), ale také umožňovat dodržování všech požadavků na hygienu zvěřiny při prvotním ošetření (z hlediska časové organizace lovu).

MYSLIVECKÁ ZAŘÍZENÍ A STAVBY. ŽEBŘÍK, KAZATELNA NEBO POSED. POLOHA A MASKOVÁNÍ. JAK NA TO?

ŽEBŘÍK KLASICKÝ

KAZATELNY, ŽEBŘÍKY, POSEDY. LOKALIZACE, TECHNIKA I MATERIÁL STAVBY

Nejjednodušší podobou vysokého posedu je prostý žebřík. Má být mobilní, pevný, přitom lehký a dostatečně vysoký.

Stačí ho postavit k silnějšímu stromu a tam se pohodlně a bezpečně posadit na některé silnější větvi. Jindy nám poslouží k tomu, abychom se jeho pomocí dostali na těžko dostupný terénní výstupek, který má být pro nás posedovou lávkou. Má vždycky výhodu, že jej můžeme po upotřebení opět někde v úkrytu uložit a zabránit tak, aby ho místo nás nepoužívali za naší nepřítomnosti nepovolaní k věcem, které bychom neradi viděli.

Chceme-li podobného žebříku použít ve stěnách tyčkovin, pak je nejlépe opatřit jej na konci lávkou. Při této konstrukci se často zapomíná na možnost opření nohou a zad, takže je na něm čekání utrpením a střelba velmi obtížná, proto na to nezapomeňme. Usnadníme si tím pohodlné čekání, zabráníme chybným ranám a zvýšíme si radost z lovu. Taková konstrukce není nijak obtížná a také nijak neznemožní manipulaci se žebříkem.
Ještě snadněji vyhovíme zásadě opatřit žebřík opěradlem, zkonstruujeme-li ho dvojatě v podobě natěračského žebříku, s lávkou na nejvyšších příčkách a prodlouženými rameny v podobě kříže. Střelec sedí na této konstrukci rozkročmo nebo šikmo a může si při střelbě o prodloužená ramena opřít i pušku. Mnohdy si budeme moci zřídit jednoduchý posed tím, že si žebřík vybudujeme mezi dvěma stromy, na které nabijeme příčky, nebo na jednom stromě, na němž, anebo do nějž, rovněž přitlučeme příčky. V koruně stromu se pak usadíme na některou větev, nebo si tam pořídíme lávku, popřípadě celou "verandu" pro více lovců. Opatříme-li takové místo přístřeškem, budeme chráněni i proti nepřízni počasí.

Jiným druhem posedů jsou tzv. kazatelny. Jsou to zpravidla tříboké až čtyřboké stavby na pevných nohách, které pořídíme buď tím, že zatlučeme do země 3 - 4 silné kůly nebo tím, že jako kůlů použijeme rostoucích nebo seříznutých kmenů stromů. Asi 1 - 1,5 m od vrcholu kůlů postavíme podlahu, kterou zabezpečíme zábradlím. Zábradlí opleteme proutím, klestím, travou, případně obijeme prkny. Kazatelnu budujeme buď nekrytou nebo opatřenou střechou. Je-li takový objekt zcela uzavřen, mívá tu nevýhodu, že je v něm za horkých dnů dusno a je značně omezena slyšitelnost. Na jedné straně opatříme kazatelnu dvířky, nejlépe zavíratelnými na panty, k nimž jde od země žebřík, podle možnosti pevný a opatřený zábradlím. Nahoře nezapomeňme na lávku!

POSED NA ROZHRANÍ LESA

Při stavbě musíme dodržovat několik zásad. V první řadě využijeme při stavbě dostatečně únosného, pružného a silného materiálu, nikdy tedy křehkého nebo nakaženého. Při sbíjení i tam, kde se jedná o spojení zádlabů, použijeme jen silných a dostatečně dlouhých hřebíků. Vše uděláme tak, aby nic nebylo v pohybu a nevrzalo, nýbrž aby stavba byla pevná i v největším větru, na který vždy pamatujeme. Musí být tedy dostatečně vysoké a neměly by být budovány na směru přepadového větru.
Mají být nenápadné, je třeba je zřizovat z materiálu, který se nebude od okolí lišit (dřevo neokorované, kůra, klest a pod.), u porostních stěn, ve skupinách stromů, anebo alespoň tak, aby je proti obloze kryly, byť i vzdálené porostní kraje. Tam, kde tato ochrana není, musíme ji vyvážit výškou stavby. Kde kazatelny opatřujeme střílnami, nezřizujeme je proti sobě tak, aby ze země bylo vidět dvěma protilehlými oblohu, neboť by takto mohly být naše pohyby zvěří zpozorovány, pamatujeme na to, aby všechny posedy byly důsledně kryty a maskovány, aby byl kryt i čekající lovec.

Zásadně si musíme pamatovat, že jakákoliv střelecká stanoviště musejí být budována nenápadně, snadno přístupná, neprůhledná, v dobrém větru postavená a že z nich musí být dobrý přehled na všechny strany a zabezpečen jistý výstřel. Budeme je proto budovat z materiálu, který v okolí roste, na vyvýšeninách odkud je snadný přehled, i v údolích, kterými ráda zvěř táhne, s upravenými stezkami k nim, vedle stávanišť, říjišť, lesních louček, na ochozech vždy tolik, abychom se mohli dostat podle potřeby z jednoho posedu na druhý, který se nachází v nejpříznivějším větru a nejblíže zvěře. Bezpodmínečně musíme přitom dodržet předepsanou vzdálenost od hranice sousední honitby a to je nejméně 200 m.
Tím ovšem nechci říci, že podobná místa by měla být posedy posetá, tak jak je tomu v jedné polní honitbě, kde asi na 1000 m je zřízeno okolo desíti posedů různého typu. 

Daný účel splní třeba jen 2 - 3, podle velikosti a členitosti zmíněných lokalit, účelně doplněné jedním-dvěma přenosnými žebříky a hlavně bezpečně, neslyšně a nenápadně přístupné založenými šouláky. Je tedy výhodné budovat posedy tam, kde provozujeme častěji odstřel, než kazit si radost z lovu nemyslivecky dalekými, nejistými výstřely, po nichž často následuje dosled, nehledě na čas a námahu. Že nám to vezme veškerou radost z právě prožitých loveckých chvil, je nabíledni.
Vždycky však pamatujme na to, že si zvěř musí na tato zařízení zvyknout dřív, než jich začneme používat. Zpočátku je k nim, jako ke všem novotám, nedůvěřivá. Proto je hlavním předpokladem úspěchu jejich včasné zřizování, nikoliv tedy na poslední chvíli. Budování, zejména kazatelen, se neobejde bez hluku, pachu, který ji, i když je zvyklá na obojí, přece jenom na nějakou dobu znepokojí. 

A dlouhá doba osob při stavbě je také nevýhodná, neboť místo se značně zavětří, což není rovněž pro nastávající čekání k prospěchu. Proto tam, kde nutně potřebujeme v krátké době podobná zařízení, volíme raději přenosné žebříky, jejich nenápadné umístění v každé době je zajisté snazší než zdlouhavá a nákladná stavba kazatelen.
Konečně bych zde rád ještě podotkl tři věci, na něž se velmi často zapomíná. Především jsme při stavbě těchto zařízení často naprosto bezohlední k veškerým estetickým požadavkům, ač tyto jsou vlastně i poža-davky praktičnosti. Často se domníváme, že k tomu, aby bylo používání posedů úspěšné, stačí úplně jejich výška, bránící tomu, aby nás zvěř nenavětřila a zapomíná se, že nám nejde jen o zvěř, nýbrž i o pozorování všeho, co se v honitbě děje. A k tomu musí být tato zařízení nejen nenápadně upravena, nýbrž i umístěna, aby pokud možno splývala se svým okolím a nebila přímo do očí jako cosi cizorodého, daleko a široko nápadného.

PŘÍTEL NA ČEKANÉ

Druhá věc, která bývá u vysokých posedů závadou a to závadou velmi nebezpečnou, je skutečnost, že je postavíme a pak ne-cháme jejich osudu, nestarající se o jejich údržbu. Kolik vážných nehod už stála špatná konstrukce, nebo to, že některé jejich shnilé části nebyly včas vyměněny či opraveny. Již při stavbě musí být pamatováno na to, aby veškeré součásti byly přibity tak, aby se nevytrhly a lovec, který po nich leze, se nezřítil.

 Vůbec je třeba pamatovat na to, že na posed vystupujeme vždycky s vybitou zbraní a rukama se přichycujeme bočních břeven, nikoliv tedy příček. Rovněž je nebezpečné lézt přímo za sebou. Pamatujeme tedy na to, že i posedy jsou z materiálu, který stárne a že se na nich pohybují lovci a že je nutné v zájmu jejich zdraví a bezpečí tyto vzorně udržovat. Ostatně se mi nezdá, že by svůj účel dokonale splnila kazatelna, která je vratká a bohužel, tak tak se držela pohromadě.
Konečně se zapomíná na jinou závažnou okolnost. Nový posed se oplete třeba chvojím a to pak má přetrvat jeho existenci. Kolik vábných příležitostí bylo zbytečně zmařeno tím, že v poslední chvíli praskla pod rukou lovce, připravujícího se k ráně, přeschlá větvička. A to je smrčí.

Velmi často se použije k opletení listnatých haluzí a nevzpomeneme na to, že již třetího dne působí uschlé listí pod lidským dotykem takový rámus, že plní spíše úlohu zradidel, než čehokoliv jiného.

Budování vysokých posedů je neoddělitelnou součástí mysliveckých zařízení sloužících k řádnému provádění myslivosti.

Propagujme zásadu, že hranice honiteb mají být jejich komorou. Snažme se ze všech sil o to, aby na nich z jedné strany netrčely samé kazatelny, jako strážní věže, a z druhé, různé dosud, bohužel, budované a používané "zemljanky" a jiné záštity, neboť jedno i druhé svádí při hranicích k nesmyslnému vybíjení zvěře, ale v žádném případě k řádnému výkonu myslivosti.

PŘÍRODA POPSAT V TEXTU NEJDE. Myslivec to prožívá každým dnem když chodí ven. Ten ušlechtilý člověk mezi lovci a grázly!

Hra za stromem

VEČERNÍ PŘÍBĚH MYSLIVCE

Pod keřem se zavlnila jinak klidná hladina travního porostu. 

Kostrbatou cestu přesadila liška. Škaredá, oškubaná, s pololysou oháňkou a mordou připomínající bulteriéra zmizela opět ve vysoké trávě. Ustaraná fena nesla mladým hraboše. Kymácení klasů řídké srhy připomnělo spuštěné domino. Jejich hra končí pod košatým javorem v kraji lesa. Zřejmě v některé za starých štol bude nora, jež ukrývá malá liščata.

Je sotva znatelná pěšinka v podrostu starčeku a kapradí. Mezi horskými pastvinami zvenčí nenápadný les je ve svém nitru opravdovým skvostem. Jako by byl malou pohlednicí do minulosti. Javor, smrk, buk i zbytek jedlí stojí tu pospolu tak, jako kdysi ve většině jesenických hvozdů. Stromy, jež zde přežily století nebývalého rozmachu a zkázy, stojí rozvážně, mohutnými kořeny vklíněny v skalnatém podloží, z něhož se kdysi snažil člověk dobývat vzácné nerosty. Sílu k životu berou ze svých padlých předků. Snad právě skála je tím důvodem, proč tento porost nepřeměnil dosud člověk - hospodář k obrazu svému.

Pěšina se stáčí kolem první štoly. Je prázdná, jak dokazují hromádky starého listí před vstupem do skály. Ale kousek dál, za padlým kmenem jedle, se něco hnulo. Lišče. Klidně odchází kapradím, mizí za terénní vlnou. V těch místech je další štola. Menší a skrytější. Že by nora byla tam? Tři vyježděné vsuky dávají jasnou odpověď. Kolem je klid. Chvíle čekání za mohutným kmenem smrku nic nepokazí.

Netrvá to ani půlhodinku. Ze spodního vsuku vykoukne černý knoflík liščího nosu. Temné místo ve starém lese rázem ožívá. Na skále nad norou během chvíle si hraje pět liščat. Honí se mezi kořenovými náběhy dvou mohutných buků, sjíždějí po vyježděné skluzavce před noru, mizí v jednom vsuku a vybíhají z jiného. Jemné čenichy nenechají bez povšimnutí kdejaký kámen či list kapradí. Jedno z liščat již obratně myškuje v řídkém starčeku. Tlumené myší písknutí dokazuje úspěch mladé šelmy. S hlodavcem v mordě pak sjíždí úspěšný lovec před noru a mizí v ní následován třemi chtivými sourozenci. Jen jedno z liščat se nenechalo unést pískajícím hrabošem. 

Usedlo na bobek před norou s jakýmsi tesklivým výrazem ve světlech. A právě v tu chvíli se prodral mezi mraky šikmý sluneční paprsek a skrz husté koruny stromů si našel cestu, aby pohladil malou šelmičku a umocnil tak nevšední atmosféru večerního lesa. I jeden ze sourozenců malého samotáře se nechal vylákat, a přidal se do skvěle narežírované scény. Paprsek zhasl jako by mu došla baterie, na les se snesla sprcha deště bubnující do listí buků a javorů. Území kolem skály osiřelo. Skončilo nevšední představení. Nevšední pro člověka, skrytého pozorovatele a vetřelce, všední však ve stálém koloběhu života v přírodě.

Z lesního hřebene protějšího kopce vyrostla matná duha. V okraji smrčí zavrávoral kmínek maliníku. V témže místě vyrostla dvě srnčí slecha. Našponované plachty se otáčí v půlkruhu a snaží se zachytit zvuk, který by nepatřil do večerního ticha v podhůří. Je klid. Na louku vystupuje srna. Krásná, ušlechtilá, přeopatrná.

 Dlouze jistí. Musí. Život malého srnčete, jež bojácně vystupuje za ní, je tak křehký. Dvojice stojí v louce jen pár kroků od smrčiny. Srna nervózně uštípne lístek svěží trávy a opět jistí. Ze strnulého postoje se otáčí a následovaná potomkem mizí v porostu. Je slyšet zvuk motoru. Tak proto ten rychlý návrat do bezpečí. 

Na horizont se vyhoupne auto. Někdo jede na čekanou. Škodovka vyjíždí ze silničky a hustým pažitem pastviny se probíjí k lesíku. Je již šero, nelze poznat kdo vystoupil z vozu. Matná silueta se ztrácí pod žebříkem kazatelny. Je jedno, kdo to je, ale proč jede autem až téměř ke kazatelně? Proč jede na lov až za šera? Jsou různí myslivci jako jsou různí lidé. Snad těch dobrých a opravdových je víc. Na nich záleží, zda se budou opakovat překrásné večery v našich revírech.

VNADIŠTĚ a jak na to? Lov zvěře na čekané. Zvěř by měla být přiměřeně daleko, tj. na mysliveckou vzdálenost a mysliveckou ránu.

Čekaná a Mike jak je to myslivecké čekání někdy pochopeno...
přece jen je to humor nebo ne?

Čekaná na posedu patří mezi nejčastější způsoby lovu myslivců. Je logické, že posedy a kazatelny se budují poblíž ochozů, pastvišť, kališť a říjišť

Při vysokých stavech černé zvěře je stále více posedů instalováno v místech častého výskytu prasat. Aby byla jistota, že zvěř na místo přijde a zdrží se zde delší dobu, zřizují myslivci poblíž posedů vnadiště s kukuřičnými klasy, šrotem, vývrhy a prošlým pečivem. Některá vnadiště jsou navštěvována pravidelně, u jiných se dlouhé týdny nic neděje. Příčin nízké návštěvnosti vnadiště není až tak mnoho.

Pomineme-li nepravidelnost návštěv různě atraktivních míst, bývá nejčastějším důvodem opakované zrazení zvěře, zejména ulovení selat vodícím bachyním, kteréžto se potom těmto místům určitou dobu vyhýbají.
Další příčinou neúspěšných čekaných je, podle mého názoru, velmi krátká vzdálenost vnadiště od posedu. Nachodím spousty kilometrů po různých honitbách, takže mám dostatek poznatků k objektivnímu posouzení.

Někdy mám pocit, že myslivec snad ani neloví kulovnicí, ale nějakým jiným, „archaickým“, způsobem. Možná to někomu připadne jako nemístné vtipkování, ale častokrát si představuji lovcův tzv. levhartí skok. Jak jinak si totiž vysvětlit umístění vnadiště 12 – 14 m od posedu!?

Protože i na moderní lov kuší je to nepochopitelně, protože nemyslivecky, blízko. Zda je to z důvodu špatného odhadu vzdálenosti, nedostatku střeleckého sebevědomí, nepoužívání kvalitního puškohledu, či neznalostí etologie zvěře, mohu jen hádat.
Ovšem důsledek takto „úsporně“ zbudovaného čekaniště je zřejmý: z tak krátké vzdálenosti zvěř dokáže vnímat lovce všemi smysly, pokud tedy není temná noc a má dobrý vítr.
Avšak za bezvětří slyší škrábání strniska vousů na límci, šustění oděvu, a také přípravné pohyby se zbraní dokáže zvěř zrakem zaregistrovat. A že by pach lovce či jeho blízké stopní dráhy nemohla navětřit i při dobrém větru, o tom rovněž nejsem zcela přesvědčen.

Myslivecké ráno - pohled z posedu

Tato podcenění dokonalých smyslů černé zvěře a její paměti potom zapříčiní, že množství tzv. „posedohodin“, tj. doby potřebné k ulovení jednoho prasete, nabývá neuvěřitelných hodnot.
Činí-li udávaný průměr 70 hodin, znamená to, že někteří prodlí na čekané podstatně více času. A to v sychravém podzimním a zimním počasí znamená hazard se zdravím!

Lze takovou dobu lovu na čekané efektivně zkrátit?
Řekl bych, že ano. Ač sám na čekaných nevysedávám, potkávám se s prasaty téměř denně, zejména v hustnících a kolem potoků. Na imaginární ránu by to bylo málokdy, na to jsou prasata dosti rychlá a opatrná. Dobře si všímám pobytových stop u vnadišť a v celé honitbě. Porovnávám tak své poznatky s loveckými úspěchy místních myslivců a umístěním jejich zařízení.
Pro ty z myslivců, kteří zde najdou nějaké poučení, je určen tento článek. Pro ně to v první řadě znamená zamyslet se především nad umístěním posedu a vzdálenosti vnadiště od něho. Protože každý myslivec by měl velmi dobře zvažovat místo pro vybudování čekaniště.

Zvěř by měla být přiměřeně daleko, tj. na mysliveckou vzdálenost, resp. mysliveckou ránu. Vnadiště by mělo dostatečně ozařovat měsíční světlo, přičemž posed s lovcem by měl být zezadu krytý jehličnatými stromy či hustými keři.
Jako optimální vzdálenost k umístění vnadiště od posedu lze považovat 40 – 50 m. Místo by to mělo být přehledné, aby se dalo v případě postřelení snadno najít barvu. Tedy dál od vysoké trávy či hustníku.
Někde si myslivci pojistí neslyšitelnost tím, že vnadiště situují pár metrů od zurčícího potůčku, či do suchého listí. Většina vnadišť je totiž letitá udupaná plocha se zčernalými zbytky krmiv. Posunout ho o pár metrů vedle do suchého listí či slámy se samo nabízí.
Vytvoření zvukové clony a světlého pozadí lov značně usnadní. Takže i když potom myslivec neopatrně klepne zbraní o žebř, zakašle, či kýchne do rukávu, tento zvuk zvěř nezaregistruje. Při této vzdálenosti může myslivec být daleko uvolněnější a lépe si jednotlivé kusy přečíst bez obavy, že tlupa „zničehonic“ zmizí.
Štěstěna je vrtkavá a stává se, že i když lovec sedí 15 m od vnadiště, přece jen se nakonec dočká a odražený kňourek se odváží za příkrmem přijít. Má lovce nad hlavou a dává to najevo tím, že stojí celou dobu naostro a nervózně žere, hledíc upřeně na tu podezřelou siluetu. Potom nelze hovořit o vypracované ráně, a že neúspěšný dosled bývá spíše pravidlem než výjimkou, patří k paradoxům „lovu nakrátko“.

Lovecký pes má dobrý sluch 

V mnoha dalších případech končí čekaná u vnadiště pod žebřem neúspěšně, lovec nezahlédne ani chlup, přestože pohyb zvěře v okolí několikrát za večer zaslechne. Prase je dosti inteligentní na to, aby si i po jediné zkušenosti vytvořilo spojení vnadiště jakožto smrtelně nebezpečného místa. A navštíví ho až nad ránem, nebo za několik dní, kdy už pach lovce nenavětří.

Další příčinou neúspěšných čekaných může být konzervativní lpění na „osvědčeném místě“. Myšlení ve stylu: divočáci přišli už tolikrát, spletou se zase… A když nepřijdou, dám fotopast a půjdu si sednout, až začnou zase chodit.
Jenže mezitím uplyne hodně promarněného času, kdy se myslivec k ráně nedostane!
Znám i takové „mistry lovu“, co chodí pěšky jen od auta k posedu. Šoulačka je pro ně téměř sprosté slovo, projít si aspoň okolí čekaniště považují rovněž za zbytečné. A není to tím, že by byli staří či pohybově limitovaní. Dojedou autem téměř k posedu, podívají se na vnadiště a pronesou: „Nechodí…“. Že 150 – 200 m od vnadiště je čerstvě rozrytá louka i les, nevidí a nepotřebují vidět, protože žijí ve svých zažitých stereotypech. Přestože mají na místě přenosný posed, ani je nenapadne změnit místo čekané. Stačilo by se přesunout o pár set metrů, protože zrazená tlupa neodchází natrvalo nijak daleko.

Lov na čekané považuji za myslivečtější, tj. humánnější způsob, než lov na naháňce. A to zejména pro nízké střelecké umění valné části myslivecké základny, krátký, většinou několikasekundový čas pro dobré přečtení rychle běžícího kusu a špatnou dosledovatelnost postřelených kusů, jejichž lehce pobarvené stopní dráhy se mohou překřížit. U některých zranění ani nejde zjistit barvení, jindy to dokonce střelec vyhodnotí jako chybené rány! Takto postřelené kusy potom hynou po delším utrpení.
Proto jsem toho názoru, že individuální lov na čekané by se měl více upřednostňovat před naháňkou. A to zejména právě pro dobré obeznání loveného kusu a dostatku času pro klidné zamíření. Zde odpadá pro mnohé velmi ošemetné předsazení.
Navíc naháňky se časově kryjí s dobou chrutí, kdy rozbití tlupy loveckými psy, byť krátkodobé, dává větší šanci slabým kňourkům pokládat nedospělé bachyňky, nezřídka už ve věku selete. Zatímco u lovu na čekané odchází tlupa většinou společně, a vedoucí bachyně má tlupu brzy zase pod kontrolou.

Proto ti myslivci, kterým záleží na snížení stavů černé zvěře a její zdravé sociální struktuře, by měli věnovat více času ani ne tak samotné čekané, ale především dobrému výběru místa k postavení kazatelny či přenosného posedu.
Stejnou, ne-li větší pozornost, by měli věnovat situování vnadiště. A když prasata tzv. přestanou chodit, stačí se většinou porozhlédnout v blízkém okolí a posed i vnadiště umístit podle aktuálních pobytových stop. Starší ročníky si jistě vzpomenou na hodiny strategie a taktiky. Jak už jsem zmínil, čekaná je určitě lepší strategií oproti naháňkám k optimalizaci stavů černé zvěře. A občas je nutné změnit i taktiku. Jen mírně parafrázuji pořekadlo „Když hora nejde k …“, musí myslivec obměnit místo lovu.
Aktivita se v tomto směru každopádně vyplatí! Protože smyslem čekané by nemělo být vykazování prosezených hodin, ale efektivní využití času a dobrý pocit z povedeného lovu.

Karel ZVÁŘAL

Sele kňourek 30 kg ulovil a dobře popsal Jirka...v únoru. Umíte to také tak napsat? Obrázek je ilustrační, původní se nehodí...#Čekaná, Divočák, Sele prasete divokého

Původní obrázek je nevhodný
(...po vyrušení na sněhu v únoru)

Usedl jsem ve 20:45 na krytou kazatelnu kde se říká na Maskáči

Okolo sebe jsem měl pole po kukuřici, louku a ozim. Všude souvislá bílá plocha. Po pěti minutách sezení jsem v rohu křoví uviděl první tlupu. Byla mezi mnou a tátou, ani jeden je neměl na dostřel.
Něco po deváté se jako duch objevila liška, přišla k mým stopám, v klidu se otočila a odešla.
Po lišce mi po cestě přiskákala kuna, vedl jsem jí v kříži... Nevystřelil jsem, věděl jsem že ta černá tam někde je a hledá zapomenuté klasy kukuřice.
Za hodnou chvíli se ukázal zajíc, který si v klidu prohopkal kolem kazatelny. K jedenácté hodině po stopě lišky přiskákala další kuna... Opět odešla bez rány. Prasata jsem stále neviděl kvůli houpavému terénu pole.
Ve 23:15 volám tátovi co a jak. Počkáme do půlnoci a balíme. Po telefonátu jsem si položil hlavu na okýnko a klimbal jsem. Za chvilku jsem se probral, koukl před sebe a zdá se mi, že vidím tmavý flek, který tam nebyl.
Dalekohled u očí a já rozeznávám bachnu se 4 selaty.
Po prohlédnutí a zhodnocení situace beru kulobrok. Pojistka, napínáček... Vybírám sele úplně vlevo usadím kříž za plec a ve 23:28 se ozve rána.

Sele vyráží se zbytkem tlupy k cestě vedoucí k myslivecké chatě. Tu nepřesadí a 15 m od ní zhasíná.
Sele....kňourek 30kg
7x65R Geco T-maintel
Podle mapy cz 230 m. Z nástřelu odešlo 30 m se silným barvením


Jirka H., Myslivost sociální sítě FB

Pohled na krajinu od rybníka a posedu z myslivcovy cesty na srnce co tu na paši se srnou pravidelně vychází. Obrázek si klikem zvětšíte!

U rybníka a posedu srnčí vychází a myslivec jde na čekanou....(od pavel kysela)

#Lovecké stezky, Čekaná, Fotografie z myslivosti, Lovu zdar!, Příroda, Příroda a myslivost, Přírodní fantazie, 

Pokud je měsíc na ústupu, nebo čekáte oblačnost, tak sledujte i výšku mraků. Od mraků se odráží světlo z měst, takže je v honitbě dobře vidět i v noci. Vysoká pytlácká škola naopak loví v dešti a nepřízni počasí při úplňku. Proč asi?

Jak podle vás počasí ovlivňuje aktivitu zvěře?

Potkáte je v lese i ve dne...

 Kdy můžete očekávat, že se s ní potkáte? Bude to pokaždé? Dobrou zprávou je, že podle počasí můžete naplánovat strategii lovecké vycházky.
Osobně ověřuji počasí z několika zdrojů. Jsou to předpovědi maximálně na několik hodin dopředu.

Sledujte sílu a směr větru. Srážky a vlhkost vzduchu. Pokud je měsíc na ústupu, nebo čekáte oblačnost, tak sledujte i výšku mraků. Od mraků se odráží světlo z měst, takže je v honitbě dobře vidět i v noci. Když dáte tyto veličiny dohromady, uděláte si představu odkud a na jakou dálku můžete zvěř čekat. Respektive si tím zvýšíte pravděpodobnost na úlovek.
Termika (konvekce) je velmi zajímavá záležitost. Můžete si ji představit jako vzdušné proudy, které využívají ptáci, nebo třeba paraglidisté. Díky ní lze pochopit faktor větru.

Představte si napouštění vody do bazénu. Je to jednoduchá demonstrace, jak si představit proud vzduchu na rovině. Tento se žene dopředu a fyzikální síly způsobují jeho brzdění a vířivý pohyb do stran. Postavte do proudu překážku. Za ní vznikne slepé místo a vír, který se vrací, s sebou unáší nečistoty z překážky. Voda se dostane ke stěnám a zvedá se její hladina. Vzdušné proudy se podobně lámou o překážky.

Když sedíte na pasece, ve stěně lesa, na cestě, nebo na volné ploše, vzduch kolem vás proudí a unáší molekuly vašeho pachu.

Tam, kde zvěř není zvyklá na pohyb lidí, je dobré se nad tím zamyslet a využít toho. Například, když si sednu na židli a chci lovit divočáka, tak by nebylo příjemné, aby mě překvapil zezadu. Proto se nasměruji proti větru a zadní stranu se nebojím selektovat pachem. Pokud sedím na žebříku na pasece, je nízký tlak a vír se točí, tak si na dávám pozor i na to, aby oděv, ve kterém jdu, nebyl vypraný aromatickým saponátem a podobně.


#Zvěř a počasí, Ze života černé zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře, Pytláci, Čekaná,

ZAJÍC. SRNA. SOJKA. Kochám se pohledem na bezstarostně se popásající srnu. Napravo přelétla straka, kdesi opět zakřičely sojky a vyhopkal z lesa zajíc.

Zajíc polní

Začíná se pomalu rozednívat a na východě rudne obloha 

Co nevidět sluneční zář zaplaví rozespalou krajinu. Je ještě chladno, paní Zima teprve nedávno, ale pohasínající hvězdy věští, že bude krásný den. Dýchám plnými doušky jarní vzduch prosycený vůní probouzející se země. Každý rok se to opakuje a pokaždé to ve mně zanechá pocit něčeho zvláštního a neskutečně krásného.

Srovnávám si pušku na rameni a dalekohledem bedlivě obhlížím louku před sebou. Zatím nikde nevidím žádnou zvěř. S prvními paprsky vycházejícího slunce se začíná probouzet i zpěvné ptactvo. Koncert započal nedaleko ode mne ve svém černém fráčku Mistr kos, co se usadil na vrcholku pomaloučku rašícího lískového keře. Jeho zpěv chytá přímo za srdíčko. Zastavuji se a nehybně naslouchám. Po chvíli se k němu přidávají i další ptačí sólisté a les už ožívá celým opeřeným orchestrem. Samozřejmě - chybět v něm nemohou všudepřítomné sojky plné páskované modři v peříčcích svých letek. 

Už vůbec nelituji toho, že jsem si ráno přivstala. Ba naopak. Boty mám svrchu smáčené od chladivé ranní rosy, která omývá čerstvě rostoucí zeleň louky, ale uvnitř mám pěkně teploučko. Docházím pomalu ke staré kazatelně. Žebřík je ještě vlhký, klouzavý a tak nahoru lezu velmi opatrně. Otvírám petlici dvířek a vstupuji dovnitř. Pušku stavím do rohu kazatelny, dnes ji mám sebou více méně ze zvyku než se záměrem lovit. Že by přišla liška či divočák nepředpokládám. Usedám na lavičku a dělám si pohodlí. Potichu otevírám okénko a nechávám na sebe proudit zvenčí čerstvý vzduch a také nechávám uším prostoupit ten nádherný koncert ptačích zpěváčků, kteří se mi teď ozývají ze všech stran. 

Mé oči znavené neustálým sledováním počítače a čísel při mé profesi účetní nabírají síly z všemožných odstínů zelené barvy okolí. Zároveň vypínám i mozek a oddávám tělo tolik potřebné relaxaci.
Určitě to dosvědčí i ostatní myslivci, že chvíle na posedu či kazatelně jsou chvílemi vnitřního uvolnění a odpočinku a zase na druhé straně i chvílemi vzrušení při lovu. Nejen lov, ale i citlivé vnímání přírody jako celku je myslivost.

SOJKA

Mé oči zachytily na louce téměř neznatelný pohyb. Pomalu zvedám dalekohled, abych nezpůsobila nějaký zbytečný hluk.

Srna.
Pomalu kráčí po louce zhruba ve vzdálenosti sto metrů ode mne. Teď se zastavuje a jistí. Bystří všemi smysly, aby zachytila jakýkoliv náznak nebezpečí. Dnes jí ale nikde nehrozí. Je sama. Zatím. Obeznávám ji a odhaduji její věk na dva až tři roky. Už brzy ale sama nebude, přijde její mateřská chvíle, čas kladení mláďat a ona bude za sebou vodit jedno nebo dvě srnčata. Nastane starost jí, ale i nám myslivcům. I my je budeme muset chránit až vyjedou do polí zemědělské stroje a nastane každoroční senoseč. Vzpomínám si, jak jsem kdysi opatrně přenášela malá srnčátka obalená náručí trávy, abych na ně nepřenesla svůj lidský pach, na okraj lesa, odkud si je pak srny odvedly. Vždy to fungovalo.

Tím, že se louky procházejí se psy, tak se rovněž zachrání alespoň část počínajících srnčích životů, které by jinak skončily pod nemilosrdnými koly techniky. Jsou i další možnosti, které se v praxi využívají, aby si srny své potomky včas odvedly do bezpečí lesních houštin. Vždyť je to naším úkolem a posláním starat se o zvěř, pečovat o ni a chránit ji.

Kochám se pohledem na bezstarostně se popásající srnu. Napravo přelétla straka, kdesi opět zakřičely sojky a tamhle vyhopkal z lesa zajíc. Chvíli se ostražitě rozhlíží, zapanáčkuje, bystří všemi svými smysly a pak se s chutí pustí do čerstvě narostlé trávy. Konečně se dočkal jara! Dobrou chuť ušáku! Cuká mi to koutkem úst. Je pořád na co se dívat. Je polovina dubna a brzo nastoupí svoji vládu měsíc květen, který položí na louku pestrý šál a ozdobí stromy bílými a růžovými květy, prostřené stoly pro včely a motýly. To bude teprve podívaná. Už se neskonale těším. Sluneční paprsky ke mně pronikají okýnkem kazatelny a cítím už jejich sílu na své tváři.

Je to příjemné. Oči se přivírají blahem a já se pomalu ponořuji do vzpomínek z dětství. Už jako malá holka jsem milovala přírodu a protože jsme bydleli u lesa, byla jsem v něm víc než doma. Lozila jsem po stromech, běhala po lese a moje mamka jen lomila rukama nad mými věčně roztrhanými kalhotami. Společně s mladším bratrem jsme se se starým dalekohledem courali přírodou a pozorovali zvěř. Psala jsem si dokonce deníček o tom, co všechno jsme na svých toulkách viděli.

 Je to zajímavé, jak člověk stárne, tím víc se vrací k místům, kde se narodil a kde prožil svá dětská léta. A tak tu dnes sedím na kazatelně už coby myslivec a začínající autorka mysliveckých literárních příběhů společně se svým splněným dětským snem. Znovu přikládám k očím dalekohled, tak jako tenkrát, před lety, když jsem ještě byla dítě a znovu obdivuji tu naši nádhernou jarní přírodu. Čerpám z ní neustále nevšední sílu a energii, kterou mi předkládá a ubezpečuji se, že příroda a myslivost jsou moje velké lásky, bez kterých se už v životě nemohu obejít.

Jitka PŘIBYLOVÁ

#Drobná zvěř, Lovecké stezky, Příroda, Zajíc, Myslivecké ráno, Dalekohledy, Posed, Čekaná

Holub hřivnáč. Já jsem míval nejraději čekání s malorážkou v malém krytu u lesní studánky a výhledem na nedaleký výstavek kam obvykle zasedali, než slétli dolů se napít...

Holub hřivnáč

Hřivnáči se k nám brzy z jara vracejí jako jedni z prvních a už někdy uprostřed března můžeme vidět skupinky těchto krásných ptáků pobíhat po lukách a po polích

často ještě z velké části pokrytých sněhem, a shánět svou první skromnou obživu. Brzy po příletu také v lese zaslechneme jejich příjemné, naléhavé houkání: hu-húhú-húhu, - několikrát opakované, zakončené pak krátkým hu! Sedají přitom obvykle na samém vršku smrku a čekají, až se objeví holubice, zlákaná jejich voláním. Někdy se jich ozývá více najednou a svádějí pak úplné hlasové souboje. Pokud umíme napodobit jejich hlas, stačí se postavit někde v husté tyčkovině do dobrého krytu a několikrát zahoukat. Když máme štěstí, zaslechneme po chvíli tleskot křídel - a na některý z blízkých vršků dosedne žárlivý sameček, zvědavě otáčející hlavičkou a pátrající po sokovi. Známý a zajímavý je také tok hřivnáčů, při kterém samec strmě vystoupá do výše a pak s široce roztaženými křídly a ocasem se snáší zpět k zemi. Při vzlétnutí se obvykle ozve hlasitý tleskot letek.

V dubnu už nacházíme hnízda hřivnáčů, pokud se ovšem tato ledabyle naskládaná, tenká a řídká plošinka z drobných větviček dá nazvat hnízdem. Při pohledu zespodu jsou většinou dobře patrná obě bílá vajíčka a umíme-li tiše a opatrně chodit lesem, můžeme zastihnout na hnízdě i samotného ptáka, který jako by ani na hnízdě neseděl. Hřivnáč je však velmi plachý, těžko se nám to podaří a často, pokud je náhle vyplašen, může svou snůšku opustit.

Hnízdo bývá umístěno v různých výškách. Nejčastěji je vídám v korunách vysokých borových porostů. Zajímavé je, že když jsem kontroloval ostříže, hnízdící na podobných lokalitách, pravidelně se v jejich blízkosti držel jeden i více párů hřivnáčů. Také u káního hnízda, kde jsem strávil v blízkém krytu několik dní, oživovalo dlouhé hodiny čekání jejich milé houkání z vršků okolních borovic. Nevím, zda to byla náhoda, anebo záměr. Jisté je, že největším nepřítelem v lese je pro hřivnáče jestřáb a toho by jak ostříž, tak káně v okolí svého hnízda rozhodně nestrpěli! Našel jsem však i hnízda v podstatně menších výškách, někdy i méně než tři metry nad zemí. Ať již ve smrkových tyčkovinách nebo v křovinatých hájcích a remízcích. U jednoho takového lehce dostupného hnízda jsem si opodál na žebříku pořídil jednoduchý kryt na fotografování. Obě mláďata byla již dostatečně velká, takže nehrozilo nebezpečí opuštění, ale zase ne natolik, aby se při vyrušení snažila hnízdo předčasně opustit, což bývá u mladých hřivnáčů běžné.

Zasedl jsem v krytu brzy ráno a s napětím čekal na přílet starých. S fotografováním hřivnáčů jsem neměl zatím žádné zkušenosti, ale doufal jsem, že budu mít úspěch. Čas však ubíhal a stále se nic nedělo. Občas se ozvalo houkání, ale nevím zda patřilo mému páru. Nedaleko něžně vrkala hrdlička, hlasitě zpíval sedmihlásek a někde v poli krákaly vrány. Asi po třech hodinách marného čekání jsem se už začal obávat nejhoršího a začal se pomalu chystat k tomu, že kryt opustím. Náhle se ozvalo svištění letek a nedaleko hnízda se slabým zatleskáním dosedl starý hřivnáč. Nevím, zda to byl samec nebo samice, protože u hřivnáčů jsou obě pohlaví vybarvena stejně. Chvíli seděl tiše a nehnutě, jen hlavou točil na všechny strany aby zjistil, zda je vše v pořádku

Pak už bez váhání přešel po větvích až k hnízdu a klidně se na něm usadil. Otevřel svůj zobák, obě žadonící mláďata najednou do něj hladově vnořila své zobáčky a dychtivě polykala nabízenou potravu, kterou jim rodič vyvrhoval přímo z volete. Jakmile krmení skončilo, objevil se u hnízda i druhý z páru. Stěží se oba vešli byť jen na kraj jeho okraje. Chvíli tak seděla celá rodinka pohromadě, pak první z rodičů odlétl a druhý v krmení pokračoval. To vše se během dne v malých proměnách opakovalo až do večera, kdy jsem kryt opustil, sice celý ztuhlý, ale spokojený. Postupně jsem tak zjistil, že dlouhá, několikahodinová přestávka mezi jednotlivými krmeními je u holubů patrně běžná, takže mé původní obavy byly zbytečné. Donesená dávka potravy je zřejmě tak vydatná, že postačí na dlouhé trávení!

Hřivnáči mohou zahnízdit třikrát, dokonce i čtyřikrát za rok, a tak se stává, že je jejich odstřel povolen již v době, kdy ještě krmí mladé. Lov spočívá většinou v tom, že šouláme kolem sklizených polí, kde se holubi rádi shromažďují a paběrkují na obilných zrnech. Často je zastihneme i v dubových a bukových lesích, kam zaletují v celých hejnech na žaludy a bukvice.

Já jsem míval nejraději čekání s malorážkou v malém krytu u lesní studánky a výhledem na nedaleký výstavek kam obvykle zasedali, než slétli dolů se napít. Zajímavý je způsob, jakým holubi pijí. Nenabírají si doušek po doušku jako jiní ptáci a nechají ho pak po zvednutí hlavičky sklouznout do volátka, ale potopí zobák do vody celý a nasají potřebné množství vody najednou. Bylo to opravdu napínavé čekání, až se ozve svist letek blížících se holubů, šum křídel při přistávání a pak honem hledat toho, který sedí zcela otevřeně, hrudí obrácenou ke mně.
 Po pečlivém zamíření třeskne krátký výstřel, ozve se dutý úder kuličky do ptačího těla, tleskot ostatních vzlétajících holubů a pak čekání na další buchnutí, kdy úlovek propadne větvemi na zem. Pro úzký výhled mi totiž po zásahu zmizel ze zorného pole a teprve jeho dopad mi signalizoval, že rána "seděla". Při použití brokovnice bych snad měl úlovků více, ale tento způsob se mi zdál být sportovnější a možná i napínavější!

#Holub hřivnáč, Ptáci, lov, Lovecké příběhy, Lovy fotoaparátem, Příroda a myslivost, Čekaná, Malorážka,